Roberto Vecchioni, narozený 1943 v neapolské rodině přistěhovalé do blízkosti Milána, si získal italské publikum jako zpěvák a autor mnoha nahrávek, z nichž jmenujme alespoň Robinson, Blumún, Il Cielo capovolto. Patří do v Itálii poměrně široké skupiny tzv. cantautori, tedy autorských zpěváků, mezi něž lze zařadit jména jako Fabrizio De André, Francesco Guccini, Andrea Branduardi a mnohé další.

I když se Vecchioni proslavil především v hudební branži, je známý rovněž jako autor několika prozaických knih: sbírky povídek Cesta nehybného času (Viaggio del tempo immobile), romány Čápy nenosí slova (Le parole non le portano le cicogne) a letos publikovaný román Knihkupec ze Selinunte (Il libraio di Selinunte), všechny tituly z produkce nakladatelství Einaudi. Literaturou se Vecchioni zabývá i v teoretické rovině jako její učitel na italských klasických gymnáziích. V jednom rozhovoru označil za své vzory Jorge Luise Borgese, Itala Calvina a jiné, jak sám říká “realistické” autory současné italské scény, ty však nejmenuje. V oblasti poezie obdivuje především Ferdinanda Pessou, hlavně pro rozmanitost věcí, o kterých portugalský poeta ve svých básních hovoří a kterou Vecchioni u italských autorů postrádá. Ti se podle něj, věrni hermetismu, snaží experimentovat se slovem tak, že se tento experiment stává sám sobě účelem.

Vecchioni, v první řadě písničkář, cítí potřebu výpovědi, která něco znamená a vyjadřuje něco konkrétního. Vždyť text písničky, která trvá ne více jak tři čtyři minuty, musí posluchače oslovit nějakým poselstvím nebo vzkazem, vždy je to však cosi, co v sobě zahrnuje určitý smysl. Vecchioni se proto domnívá, že v současnosti tato zpívaná poezie předstihla poezii psaného slova, a to hlavně pro svůj bližší a bezprostřednější vztah s člověkem, s jeho potřebami a vkusem, a vkládá důvěru a naději do její budoucnosti. Na otázku, čím se ve svém životě cítí být nejvíce, odpovídá zcela jednoznačně: autorem zpívané poezie a až poté znalcem psané literatury, v oblasti vlastní literární tvorby pak pouze diletantem a začátečníkem.

Jeho poslední próza, Knihkupec ze Selinunte, je krátký příběh, který zaujme mimo jiné také pro způsob, jakým je vyprávěn. Právě díky němu se totiž spojuje Vecchioni–teoretik a Vecchioni–spisovatel. Je to kritika světa žijícího jen na úrovni sloganů, dodržujícího pravidla stále ubožejší a chudší společnosti, upadající ve jménu pokroku. Malý chlapec, který zdědí po knihkupci jeho duševní bohatství, tak může učinit pouze tehdy, když poruší pravidla společnosti opovrhující někým, kdo netouží po penězích, kdo zaujímá roli intelektuála obracejícího se na společnost prostřednictvím slov vypůjčených od velkých spisovatelů (Vecchioni v textu cituje např. Sófokla či Sapfó, z jejíhož díla sám úryvky přeložil). Závěr knihy vyznívá velmi skepticky a jako varování dnešnímu světu chvátajícímu vstříc budoucnosti a zapomínajícímu na tradice a význam historie jako přístavu, kde lze vždy hledat pomoc a ponaučení. Malý hrdina si v závěru knihy, již jako dospělý muž, povzdychne nad nemohoucností okolí, zvláště své partnerky, vyjádřit své city a myšlenky jasným a bohatým tokem slov (jak výstižné konstatování pro dnešní svět počítačového jazyka).

Mladší generaci autorských zpěváků v Itálii představuje Vinicio Capossela (nar. 1965), kterému vyšel v tomto roce, stejně jako Vecchionimu, román, nebo lépe kniha, protože v tomto případě skutečně nelze hovořit o románu v klasickém slova smyslu. V případě Viniciovy knihy Každé ráno se neumírá (Non si muore tutte le mattine) se jedná spíše o jakousi sbírku různých žánrů, které zaplňují rozsáhlých 333 stran. Co kapitola, to žánr a příběh. Čtenář se tu nedočká nějakého lineárního děje procházejícího celou knihou. Naopak, dílo jako celek odráží roztříštěnost, mnohostrannost a mnohotvárnost dnešního světa viděnou delirickýma očima člověka často hledajícího společníka v alkoholu a žijícího podle barové filozofie až do vypití posledního doušku života.

Právě v tom, jaké světy Vecchioni a Capossela představují, se odráží jejich příslušnost ke dvěma rozdílným generacím: starší a vážnější Vecchioni varuje před úpadkem kulturního vzdělání lidstva, mladší Capossela prochází se svými hrdiny jeden bar za druhým a opíjí se s nimi do němoty. Nechceme tím však mladému tvůrci křivdit. I on se na více místech knihy pozastaví a formou monologu předkládá čtenáři své myšlenky a názory. Tomu všemu tvoří pak pozadí melancholická milánská krajina, v jejímž rámci se míhá nespočet různých postav. Caposselova psaná tvorba je tedy stejně různobarevná jako jeho písně, které posluchače nepřetržitě překvapují novými a novými prvky, pro někoho, pravda, ne zrovna snadno stravitelnými (naprosto nepřijatelná se bude jeho hudba zdát konzervativním zastáncům ustrnulého italského popu). Capossela se tak zdá být umělcem, který je schopen vnést do současné italské scény nejeden svěží prvek.