Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel 2)

Rudiš, Jaroslav; Jaromír 99
Hlavní nádraží (Alois Nebel 2)

recenze komiks

Hlavní nádraží je podivné místo. Když víte, jak se dívat, můžete spatřit mnohem víc než jen zástupy tepající špinavý labyrint. Těžko se z něj odchází. Druhý díl příběhu Aloise Nebela se téměř celý odehrává právě zde. Krátce po Sametové revoluci, kdy se Nebel, čerstvě propuštěný z léčebny, vydává na Hlavní nádraží, které by měl každý od dráhy vidět na vlastní oči aspoň jednu za život.

 

Jaroslav Rudiš; Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel 02). Praha, Labyrint 2004

Hlavní nádraží je podivné místo. Když víte, jak se dívat, můžete spatřit mnohem víc než jen zástupy tepající špinavý labyrint. Těžko se z něj odchází. Druhý díl příběhu Aloise Nebela se téměř celý odehrává právě zde. Krátce po Sametové revoluci, kdy se Nebel, čerstvě propuštěný z léčebny, vydává na Hlavní nádraží, které by měl každý od dráhy vidět na vlastní oči aspoň jednu za život.

Rudiš s Jaromírem 99 se pokoušejí přednést městský mýtus tak, jak to dělá třeba Neil Gaiman, když vypráví o Londýně. A opravdu se jim to do značné míry daří. Vykreslit genia loci Hlavního nádraží a zachovat přitom poetiku již uplynulého příběhu není lehký úkol. Bílý potok byl čistý, jen to, co se v něm dělo, bylo někdy zkažené, Hlavní nádraží je lidskou zoufalostí, zlobou a smutkem celé ulepené a prosáklé skrz naskrz.

Pokud jsem o prvním dílu napsal, že jsou to Pelíšky českého komiksu, pak díl druhý působí jako „něžně pelíškovitá“ Mandragora (ta o fetujícím prostitutovi). Surovost příběhu je vyhlazována nadhledem, teskným humorem a sentimentem. Sentimentem, který si stýská po začátku devadesátých let, kdy punk ještě nebyl mrtev. Čtenář se cítí v příběhu „doma“ nejen kvůli povědomému prostředí (kulisa Hlavního nádraží je jistě známa většímu počtu čtenářů než Jeseník), ale i díky tomu, že může sledovat osudy vedlejších postav z prvního dílu.

Komiks jako takový je určen k opakovanému čtení, a tak autoři opět nešetří odkazy, kterých si povšimnete až po čase. Nebylo těžké tady po Lynchově způsobu upozornit na stínítko lampy, na to, komu naměřili oči, na růže, na Gorillaz… Ale na to si jistě přijde každý sám. Co se výtvarné stránky týče, Jaromír se už neopírá tolik o své zahraniční vzory, kresba je jakoby „češtější“, méně filmová a více literární. Příjemným zpestřením je kombinace různých grafických technik, zakomponování fragmentů fotografií, intermezzo v podobě útržku Holečkovy povídky z Neviditelného Psa atd.

Autoři se víc než důstojně vyrovnali s nelehkým úkolem, koncipovat prostřední díl trilogie (tedy zákonitě bez začátku a konce) tak, aby nebyl jen pouhým přemostěním a výplní; Alois Nebel už není pouze vypravěčem, ale hlavním aktérem příběhu. Příběhu, který vyvrcholí za rok ve Zlatých Horách. Už se nemůžu dočkat, jak se naplní věštba staré cikánky z čekárny.

 

© Tadeáš Haager

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 247 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 4311x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce