Petrarca, Francesco - přehled latinského díla

Petrarca, Francesco - přehled latinského díla

přehled beletrie zahraniční

Krátký přehled latinské Petrarkovy tvorby.

 

Přehled latinského díla Francesca Petrarky

O slavných mužích (De viris illustribus)
Rozsáhlý historický spis O slavných mužích je vůbec prvním dílem, na kterém mladý Petrarca začal pracovat. Jeho původním záměrem bylo poskytnout v životopisech vybraných osobností příklady římské ctnosti, spočívající v hrdinství, moudrosti a morální bezúhonnosti (z těch známějších Romulus, Cato, Scipio, Nero, Titus, aj.), ale nevynechal i temnější postavy (např. Nero). Mezi Římany figuruje i několik cizinců (Alexandr Veliký, Pyrrhus, Hannibal), ale k jejich zásluhám se Petrarca staví o něco chladněji. První verzi díla sestávající ze třiadvaceti životopisů, autor v pozdějších letech radikálně přepracoval. Rozhodl se pro širší časové i kulturní vymezení, když připojil dvanáct biblických a mytologických postav. Rozsáhlé dílo nakonec úplně nedokončil - když viděl, že jeho síly již nebudou stačit, aby ukojil zvědavost svých příznivců, začal psát Compendium, jakési krátké shrnutí, ale ani to nedopadlo lépe. Spis navazuje na dlouhou antickou i středověkou tradici medailónů slavných mužů, ale kvalitativně je (oproti středověku) na zcela jiné úrovni. Zaskvívá se v něm Petrarkova na svou dobu ojedinělá erudice a dílo má mnohem sevřenější strukturu, než jak bylo zvykem dříve. O Petrarkovi pečlivosti a historiografických ambicích svědčí i to, vybíral jen postavy, ke kterým měl k dispozici více pramenů ke srovnání.

Afrika (Africa)
Rovnež Afrika je spojena se samotnými počátky Petrarkovy tvorby. Jak autor vypráví, nápad napsat ji dostal, když se jednoho dne, na Velký pátek, procházel po kopcích údolí Vaucluse. Jedná se o hrdinský epos po vzoru Vergiliovy Aeneidy, jehož protagonistou je Scipio Africký, římský vojevůdce z doby druhé punské války. Scipio byl jedním z velkých Petrarkových vzorů a jeho život a skutky Petrarka používá jako exemplum ve svých dílech velmi často. Epos zachycuje různé etapy Scipionova života, s dlouhými exkurzy do dějin Říma a Kartága i do antické literatury, avšak jeho hlavním námětem je boj s nebezpečným rivalem Říma, Kartágem a jeho vojevůdcem Hannibalem. Petrarca je první, kdo se od antických časů s tak mimořádným filologickým a básnickým nasazením pokusil o tento žánr. Úkol se ukázal být nad jeho síly. Přestože se autor k Africe mnohokrát vrátil, zůstala nedokončena (i tak ovšem má délku 6729 veršů).

Již ve stadiu zrodu však vzbuzovala údiv a zvědavost a pouhé zprávy o tom, že na ní Petrarca pracuje, mu vynesly vavřínový věnec básníka a historika. Garentem korunovace byl neapolský král Robert z Anjou, který byl nadšen i z těch několika málo dokončených pasáží, které mu Petrarca během korunovační “zkoušky” zarecitoval.

Pastýřská píseň (Bucolicum carmen)
Búkolská (pastýřská) poezie je dalším antickým žánrem, který Petrarca křísí k životu. Pastýřská píseň sestává z dvanácti eklog psaných v latinském hexametru, ve kterých pastýři a nymfy rozprávějí o různých událostech. Dílo má výrazně alegorický charakter: pod pastýřskou fikcí se skrývají skutečné postavy a historická fakta. Náměty jsou jednak autobiografické (smrt Laury, rozchod s rodinou Colonnů aj.), jednak politické (revoluce Coly di Rienzo, výpady proti avignonskému papežství, stoletá válka aj.). Významová zašifrovanost eklog dala vzniknout řadě komentářů a nakonec i sám Petrarca, zavalen ze všech stran prosbami o vysvětlení, naznačil, co se ve které ekloze skrývá. Ihned po dokončení díla, na jaře 1361, poslal Petrarca jeden exemplář Janovi ze Středy, kancléři Karla IV. Jan byl při jejich četbě stejně zaskočený jako většina ostatních a i on později poprosil Petrarku o vysvětlení.

O zbožném klidu (De otio religioso)
K napsání tohoto traktátu Petrarku inspirovala návštěva, kterou vykonal u svého bratra Gherarda, kartuziánského mnicha, v jeho klášteře v Montrieux. Oslavuje zbožný a kontemplativní život, který mniši vedou v klauzuře. Text je až zahlcen množstvím citací, zejména Písma a křesťanských autorů. Petrarca zde rovněž využívá příležitosti vyjádřit se proti všem odchylkám od pravého náboženství - od averroistů až po Židy. Druhá část traktátu je věnována lidské duši a jejímu úsilí odpoutat se od smyslového poznání a ubránit se hříchům.

O samotářském životě (De vita solitaria)
Tento spis je jakousi laickou verzí předchozího titulu. Je věnován Petrarkovu příteli Philippovi de Cabassole, který dělal dva týdny básníkovi společnost v jeho domku ve Vaucluse. Petrarca proti sobě staví nepříjemnosti městského života a kariéry na jedné straně a na druhé venkovský klid a ničím nerušenou pohodu. Podle něj jen s náležitým odstupem si člověk uvědomí bezvýznamnost hodnot, za kterými se pachtí uprostřed lidské společnosti. Druhá kniha traktátu je dlouhým seznamem slavných osobností, které si alespoň na čas vyvolily život v ústraní.

Mé tajemství (Secretum meum)
Nejkomentovanější a možná vůbec nejdůležitější Petrarkovo latinské dílo, vyjma některé části korespondence. Jedná se o autobiografický dialog mezi Franciskem (tj. Petrarca) a sv. Augustinem, velkým Petrarkovým vzorem. Petrarca dialog držel v tajnosti až do své smrti a teprve dalším generacím dovolil, aby nahlédly do jeho soukromí. Jeho zpověď, se kterou dělal tolik tajností, však zase tak zcela upřímná není. Spíše je to jen jeden z dalších skvělých tahů, jak předat potomkům svoji idelizovanou podobu. V dialogu Franciscus a Augustinus řeší problém vůle, tíži sedmi smrtelných hříchů a ve třetí knize, která je nejzajímavější, básníkovu posedlost slávou a láskou k Lauře. Je to jediný text, ve kterém je tato milostná vášeň podrobněji rozebrána. Mé tajemství předznamenává nesmírnou oblibu, kterou forma dialogu bude mít v humanistické a renesanční literatuře.

O lécích proti štěstí a neštěstí (De remediis utriusque fortune)
Petrarca si ve svých dílech často stěžuje na vrtkavou bohyni Štěstěnu (Fortunu), která člověka dokáže zaslepit svými dary nebo ho zlomit svou nepřízní. Tento monumentální spis, jenž je jakousi summou Petrarkovy filozofie, sestává z 254 dialogů, ve kterých rozmlouvají Rozum a čtyři hnutí duše (Radost, Naděje, Bolest a Strach). Rozum, vycházeje ze stoické a křesťanské filozofie, učí, jak potlačit tato hnutí, způsobená Štěstěnou, a upnout se k pravé ctnosti a nepolevující důvěře v Boha. Přestože dnes toto dílo odrazuje svým rozsahem, vyhroceným asketismem i přílišnou schematičností, v 15.-17. století se těšilo nesmírné oblibě v celé Evropě, i proto, že sloužilo jako zásobárna citací a exempel. Do češtiny jej přeložil v roce 1501 Řehoř Hrubý z Jelení pod názvem Františka Petrarchy poety velmi znamenitého a dospělého muže výmluvnosti knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí.

Polemické spisy
O nevědomosti mé a mnoha dalších (De sui ipsius et multorum ignorantia), Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii (Invectiva contra eum qui maledixit Italie), Invektiva proti jistému vysoce postavenému muži (Invectiva contra quendam magni status hominem) a Invektivy proti lékaři (Invective contra medicum).

První a poslední jmenované invektivy jsou především obranou humanistického modelu poznání a zpochybňují význam jednak scholastických disputací, jednak přírodních věd. Druhá polemika odpovídá na hlasy francouzských kleriků, kteří odrazují papeže od návratu do Říma a pomlouvají Itálii. Rovněž třetí polemika míří do církevních kruhů, tentokrát na jistého preláta, který u papeže intrikoval proti Petrarkovi.

Korespondence
Společně s Mým tajemstvím a některými úryvky z Afriky patří Petrarkova korespondence k tomu nejkrásnějšímu, co vytvořil a co nabízí evropská literatura 14. století. Není možné listy tematicky charakterizovat, neboť autor v nich hovoří doslova o všem: počínaje svými osobními problémy (tíha hříchů, existenční starosti), epizodami z každodenního života (cestování, zahrádkaření, četba, setkání s přáteli) až po vážná politická témata a krátké traktáty. Předpokládá se, dopisy datované do mladých let, jsou fiktivní – buď zcela, anebo se jen málo zakládají na skutečně zaslaných textech. V průběhu celé korespondence, stejně jako v Mém tajemství, se Petrarca snažil vytvořit si idealizovaný portrét v duchu jím proklamovaného křesťanského humanismu.

Prvním velkým epistulárním souborem jsou Listy přátelům (Rerum familiarium libri), psané po vzoru Cicerona, na které navazuje sbírka Dopisy ze stáří (Rerum senilium libri) a paralelně je doprovází sbírka Rozptýlené listy (Disperse). Ty ovšem nejsou původním Petrarkovým dílem, ale byly sestaveny z dopisů, které nezařadil do žádné ze zmíněných sbírek. Listy ve verších (Epystole) jsou básně v latinských hexametrech, psané formou dopisu. Zvláštním případem je sbírka Kniha bez názvu (Liber sine nomine), obsahující ostré protiavignonské výpady. Petrarca z dopisů vymazal jména adresátů, aby je nepoškodil.

 

Kromě zmíněných děl Petrarca napsal ještě mnoho dalších, které zvlášť neuvádíme buď pro skromné rozměry nebo proto, že zůstala nedokončena. Vzpomeňme alespoň některé názvy: Pamětihodné příběhy (Rerum memorandarum libri), Stručný průvodce na cestu z Janova do Jeruzaléma a Svaté země (Itinerarium breve de Janua usque ad Ierusalem et Terram Sanctam), Kajícné žalmy (Psalmi penitentiales), Griselda (lat. překlad stejnojmenné Boccacciovy novely z Dekameronu, X, 10).

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložil: lol, 16.05.2019 20:01
Petrarca, Francesco - přehled latinského díla
Ještě že někdo takový žil...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7487x

Inzerce
Inzerce