Arbes, Jakub: Petrarkova Laura

Arbes, Jakub
Petrarkova Laura

ukázka beletrie zahraniční

Arbesův fejeton o setkání Petrarky a Laury a historii jejich lásky.

 

Jakub Arbes o Petrarkovi a Lauře

Ať už byla Petrarkova Laura přelud nebo žena z masa a kostí, vyprávění o tom, jak se s ní básník poprvé setkal, patří k základním momentům dějin lyrické poezie. Přesné vylíčení této slavné legendy ovšem zaujímá v Petrarkově díle postavení doslova “okrajové”. Když si odmyslíme básnické zpracování setkání, spočívající v různých aluzích a metaforách obsažených ve Zlomcích, jediný text, který o všem jasně hovoří, je rukopisná poznámka, kterou básník zanesl na okraj jednoho listu svého slavného kodexu s Vergiliovými díly. Tento vzácný rukopis je dnes uchován v Ambrosiánské knihovně v Miláně pod označením Virgilio Ambrosiano S. P. 27/10. Rukopisná poznámka je stylizována tak, aby její nálezce věřil, že ji autor napsal v prvotním otřesení, když ho během pobytu v Parmě zastihla zpráva o milenčině smrti. Neúprosní filologové však soudí, že slova líčící tento milostný "vztah" jsou výsledkem pečlivé básníkovy úvahy a byla do rukopisu vepsána s velkým časovým odstupem.

Setkání Petrarky s Laurou v avignonském kostele sv. Kláry inspirovalo mnoho umělců a mezi nimi byl i autor romanet Jakub Arbes, který ve svém “feuilletonu” rekonstruuje událost podle Petrarkova podání a přidává i několik údajů z básníkovy reálné biografie. Všimněme si zajímavých vyprávěcích poloh, které se v krátkém Arbesově textu střídají. Začátek je plně v duchu románových postupů 19. století: popis prostředí, uvedení hrdiny na scénu, popis jeho zevnějšku, jeho původ, krátký životopis, zájmy. Následně pokračuje děj až do setkání s Laurou. Zbytek je pak zvláštní, ale roztomilou mozaikou dalších pokusů o vyprávění, turistických informací a historicko-literárních výkladů.

Neberme Arbesovi právo na básnickou licenci, ale jen pro pořádek poznamenejme, že marnivost, lenivost a touha po kariéře, které český prozaik Petrarkovi připisuje, jsou těžko obhájitelné. O Petrarkovi je známo, že jeho pracovní nasazení bylo mimořádné, což kromě rozsáhlého dílo dokládá i jeho výjimečná erudice. Studium rozhodně nebylo produktem nešťastného zamilování a zdaleka ho předcházelo. Pokud jde o kariéru, Petrarca sice získal za svého života několik církevních obročí, ale snažil se ubírat zlatou střední cestou a zachovávat si osobní svobodu. Proto odmítl takové posty jako biskupský úřad nebo místo papežského sekretáře. A nakonec: hluboce zbožný Petrarca nebyl ani floutkem, který zabrousí do kostela jen omylem. Ostatně, kdyby přece, asi by za svítání spíše vyspával včerejší opici, než aby chodil do kostela.

Arbes beze stínu pochyb ztotožňuje Petrarkovu Lauru s Laurou de Sade, historicky doloženou postavou. Tato identifikace však postrádá jakoukoli oporu. Je nanejvýš pravděpodobné, že Laura existovala pouze jako postava literární.

 

Jakub Arbes: Petrarkova Laura
(feuilleton)
Lumír, 1874, str. 165-166.

Psalo se 6. dubna 1327.

Nad obzor právě se vyhoupnuvší slunce nebylo se ještě prodralo ranní mlhou a lehýnkými mráčky, čímž sídlo papežského dvora, tenkráte ještě nepatrný, úzkými, temnými uličkami rozrytý Avignon nabýval rázu dvojnásob pošmurného a nevlídného.

Bylo právě pondělí před Velikonocí. V chrámě svaté Kláry, jenž byl v ten den obzvláště časně otevřen, panovalo tajemné pološero a hrobové ticho. V chrámě nalézalo se jen několik osob, z nichž jedna, – mladý muž v obleku duchovního, ale s výrazem světáctví v hladké tváři, – zdála se na posvátném místě tom dlíti spíše ze zvědavosti než z pravé pobožnosti.

Byl to sličný, asi třiadvacetiletý syn florenckého notáře Petrarca. Otec jeho přiváben byl do Avignonu jako mnoho jiných dobrodružných osob, spekulujících na snadné a bohaté vykořistění mimořádných poměrů; neboť báječný lesk dvora papežského, frivolnost a kluzkost mravů, holdování světáctví v takové míře, že i papežova milenka okrášlovala sobě o veřejných slavnostech labutí krček svůj diamanty posvátné tiáry… vše to bylo v městě tom shromáždilo nejveselejší, nejsmělejší dobrodruhy šlechtické i nešlechtické ze všech konců světa.

Dle všeho přálo florenckému notáři štěstí v Avignon aspoň obstojně; byltě v brzku nabyl dosti značného jmění, tak že mohl nejstaršího syna svého Františka dáti na studie na universitu v Montpellièru a později v Bologni. Mladík oddal se studiu práv; avšak místo přísného studia vědy zabýval se po příkladu tehdejší mládeže italské více poetickými hříčkami. Nenabyv pro stav právnický náležitého předběžného vzdělání musil za nedlouho po smrti otcově, když byli nesvědomití poručníci veškeré pozůstalé jmění promrhali, proti své vůli a náklonnosti hledati útočiště v stavu duchovním, jediném to prostředku, jenž tenkráte vedl rychle a jistě k důstojnostem a – bohatství.

Stav se duchovním nalézal mladý muž v Avignonu dosti látky ku konejšení své marnivosti. Byv přidělen komonstvu kardinála Giovanniho Colonny, mrhal časem jako všickni ostatní, ba předčil je v ubíjení času hříčkami a titěrnostmi všeho druhu. Lenošilť více než by byl pracoval; vlastně ani nepracoval, leda by se prací nazvala vzorná péče jeho o pěkný šat, kadeření záhy šedivějících vlasů nebo polosnivé čítání klasických básníků, z nichž mnohému, zejména Vergiliovi, denně nebo ob den buď hodinu nebo někdy i o něco déle věnovával. Tak míjel mu v bezstarostnosti den po dni a sličný marnivec skutečně vždy víc a více se zdokonaloval v umění – zalíbiti se a získati si přízeň jiných, jediné to “řemeslo”, k němuž byl při svém odporu k vědám juridickým a theologickým náklonnost zachoval.

Náhodou a z marnivosti, aby byl viděn, octl se světácký duchovní ten na ranní mši v chrámě svaté Klary. Nějaký čas procházel se volným krokem po chrámě a zrak jeho dlouho těkal nepokojně s předmětu na předmět, až z nenadání utkvěl na předmětu tak překvapujícím, že mladý muž zůstal nepohnutě státi.

Na stupních hlavního oltáře klečela v modlitbě pohřížená mladistvá dívka andělské krásy. Byla oděna v řasnatý hedvábný šat zelené barvy s drobnými fialkami; dlouhé, růžemi a perlami propletené rusé vlasy splývaly jí na sněhobílou, drahocenným, zlatým řetězem okrášlenou šíji. V něhyplném obličeji spočívalo tolik andělského poklidu, dobroty a lásky, tolik vznešenosti a důstojnosti, že možno právem říci, že klečel tu živoucí pravzor čarokrásných Madon, kterýmiž později nesmrtelný Rafael okouzloval. Ubělové, mistrně vyklenuté čílko, jemné rty, jež mlčíce byly výmluvnější než kdy slova propouštěly, obzvláště ale jemně zarůžovělá pleť a čarovný, nevýslovně sladký výraz hlubokého, temně modrého oka nezůstaly na mladíka bez účinku.

Právě pozvedla dívka k zemi sklopené své oči…. Pohledy obou mladých lidí se setkaly, a od toho okamžiku byla dívka ta milována s veškerou vroucností a mladistvou vášnivostí. V jediném tomto pohledu spočíval kouzelný zárodek, jenž zapadnul v srdce mladíkovo, a v průběhu let vypučely ze srdce toho písně nehynoucí krásy; jediný pohled ten učinil bezstarostného mladíka tím, čím jest až posud potomstvu: representantem erotické poezie italské….

Ještě asi před stoletím ukazovali v předměstí Františkánův u Avignonu na úpatí pahorku, na kterém vlastní město se rozkládá, a kudy přítok Rodanu, hravá Sorga, protéká, polorozpadlý domek starožitné stavby – dům Madonny Laury. Po domku tom není už nyní památky; ale Madonna Laura sidealisována žije u věčné paměti v písních svého milence….

Laura čítala 18 roků, když ji byl Petrarca poprvé spatřil, a byla již po dva roky provdána za vážného, zámožného šlechtice. Ona taktéž pocházela z rodu šlechtického a choť její zval se Hugo de Sade. Náležela k povahám chladným. V manželství šťastnou nabyla: manžel její aspoň půl roku po její smrti poznovu se oženil. V pozdějších letech hlavně rodinný zármutek a svízele všeho druhu, zejména hoře nad nezdárnou dcerou učinily z božské Laury ženu trpící a nevalně nakloněnou rozkošem tohoto světa; nicméně i po letech, když už krása její rychle usvádala, dovedla Petrarku upoutati kouzlem svých vzácných předností.

V první době trápila Petrarku Lauřina nepřístupnost. Bývalať vždy chladná, odměřená, a milenec přirovnává ji k mramorové soše, “kterou ani plamenná vášeň jeho nedovede oživit, která přísnosti a chladnosti své nikdy nepozbude.”

Od prvního setkání se s Laurou neměl Petrarka nikde stání. Marně namáhal se, utlumiti smyslné své vášně přísnými studiemi a namáhavým přemýšlením; marně prchal z hlučného města do samoty a odtamtud zas do víru a hluku velkých měst – poklidu nenalezl nikde. Propast, kterou byl mezi ním a zbožňovanou Laurou krutý osud rozevřel, nebylo možno nikdy vyplniti, touhu jeho nebylo možno nikdy ukojiti….

A láska ta trvala po jedenadvacet roků, láska ta nevyhasla ani později, když Laura stavši se matkou jedenácti dítek byla už téměř úplně pozbyla své svěží, oslňující krásy. Nelze se arci domnívati, že by láska za povždy platonickou…. O Petrarkovi aspoň je zjištěno, že byl jiným v životě než v poesii a nejvýmluvnějším dokladem toho byl syn a dcera, jež mu byly – ač se to zdá býti skoro víře nepodobno – milenky jeho porodily. Přes to vše zůstala Laura královnou srdce jeho navždy….

Na sklonku roku 1347 loučil se Petrarca se svou Laurou tklivěji než jindy. Oba byli již chladnější a klidnější. Laura, tenkráte už skoro čtyřicet roků stará, doprovázela Petrarku pod večer podle břehu Sorgy dále než obyčejně; byla oblečena v jednoduchý bílý šat bez okrasy a rozmlouvala s miláčkem svým o dobách minulých….

Rozloučili se.

Následujícího roku dne 6. dubna časně z rána, právě ve výroční den a hodinu, kdy byla Laura Petrarku poprvé spatřila, diktovala notáři svou – poslední vůli…. Za několik hodin byla mrtva; “černá smrt”, která byla právě nastoupila svou strašnou pouť po Evropě, zničila i vadnoucí, ale doposud ještě neobyčejně krásnou tuto růži.

Zpráva o smrti Lauřině stihla Petrarku v Parmě teprv dne 19. května. Od té doby stala se píseň jeho “písní beznadějné vdovy v smutku”. Vrátil se do samoty a odloučenosti od světa, napsal nejkrasší, nejdojemnější sonety, v nichž žaluje na neuprositelnou smrt, která mu byla vyrvala ideal života….

 

Poznámky:
Text je přepsán věrně i tam, kde se snad mohlo jednat o chybu (některé délky samohlásek, slova s dvojím pravopisem atd.). Rovněž čtyři tečky jsou v originále, nic není vynecháno.

Citovaný verš s ovdovělou písní pochází ze Zlomků 268, 82.

Citovaný verš s mramorovou sochou se mi nepodařilo identifikovat. Je ovšem pravděpodobné, že Arbes nečetl Petrarku v originále, ale v překladu (nejspíše německém), ve kterém mohla být řada obratů a obrazů pozměněna.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.