Woolf, Virginia: Paní Dallowayová

Woolf, Virginia
Paní Dallowayová

studie beletrie zahraniční

Kdo je paní Dallowayová? Co vlastně prožije v průběhu jednoho červnového dne, který zdánlivě tvoří jediný časový rozměr knížky?

 

Květiny pro paní Dallowayovou (Doslov k novému vydání Paní Dallowayové, Odeon 2004)
Virginia Woolfová: Paní Dallowayová. Přeložila Kateřina Hilská (v tomto překladu 1. vydání). Doslov Martin Hilský. Euromedia-Odeon, Praha 2004

Hodiny (The Hours) a Paní Dallowayová (Mrs Dalloway) byly dva pracovní názvy poměrně krátké prózy, na níž Virginia Woolfová usilovně pracovala od 16. srpna 1922 do 17. října 1924. První z nich symbolicky vystihoval tu "neodvolatelnost" úderů zvonu, ono palčivé vědomí uplývajícího času, které prostupuje celým dílem Virginie Woolfové. Druhý a definitivní název je konvenčnější a daleko méně symbolický, obyčejné vlastní jméno, které připomíná prostou, ale významnou skutečnost: Woolfová se v tomto díle pokouší vytvořit plnohodnotnou, živou postavu.

Kdo je paní Dallowayová? Co vlastně prožije v průběhu jednoho červnového dne, který zdánlivě tvoří jediný časový rozměr knížky? Kdo je tato nepříliš hezká, nepříliš chytrá, nepříliš vzdělaná žena, která na sebe soustřeďuje naši pozornost od první věty knížky až do samého závěru? "Ne že by byla nějak nápadně krásná; vůbec nebyla krásná; nebylo na ní nic malebného; nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak byla tam, byla tam," říká o ní Peter Walsh, když si ji vybaví v kroužku přátel a známých. Její přítomnost v románu je stejně intenzivní. Ať už je Clarissa Dallowayová jakákoli, stojí před námi živá a nepostižitelná, se všemi svými nedostatky, s celým svým půvabem.

V eseji Pan Bennett a paní Brownová (Mr. Bennet and Mrs. Brown) vypráví Virginia Woolfová jednu docela obyčejnou příhodu, která se jí stala ve vlaku po cestě z Richmondu na nádraží Waterloo. Vstoupila do kupé a přerušila hovor dvou starších lidí, které předtím nikdy neviděla. Muž vystoupil a v kupé zůstala s Virginií Woolfovou malá, drobná, podivná starší paní. Její obličej vyjadřoval velké utrpení. Virginia Woolfová si tu neznámou ženu pokřtila na paní Brownovou. Z tónu řeči, z výrazu očí, z pohybu ruky a z oblečení paní Brownové si Virginia Woolfová vyčetla nejen psychické drama, které před chvílí proběhlo v kupé, ale celý životní příběh paní Brownové. Z jednoho prchavého okamžiku učinila čas celého života, z několika přesně odpozorovaných vnějších detailů sestrojila složitý vnitřní svět paní Brownové.

Každý román začíná postavou a každá postava začíná náhodným setkáním s paní Brownovou, každý spisovatel potká jednou paní, která řekne: "Jsem paní Brownová, chyť si mě, můžeš-li," říká obrazně Virginia Woolfová. Vůbec ji nezajímá, zda otec paní Brownové měl obchod v Harrowgate, jakou platil činži, nezjišťuje platy obchodních příručích kolem roku 1878, nezajímá ji, kdy a na co zemřela paní Brownová. Zajímá ji paní Brownová, jak teď před ní sedí, snaží se zachytit a ztvárnit dojem, kterým na ni paní Brownová zapůsobila. Pokouší se o nemožné: zachovat sílu a svěžest prvního dojmu, zafixovat prchavou zkušenost. "Stojíme rozechvěle na prahu velkého věku anglické literatury," píše Woolfová zaníceně v závěru svého eseje, "ale můžeme do něho vstoupit jen tehdy, když si umíníme, že nikdy, nikdy neopustíme paní Brownovou."

Nezamýšleným paradoxem však je, že naproti Virginii Woolfové sedí ve vlakovém oddělení Virginia Woolfová. Ať již se imaginární paní Brownová převtělí do kterékoli postavy, paní Dallowayovou nevyjímaje, vždycky představuje aspoň jednu stránku rozporuplné osobnosti Virginie Woolfové. Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se paní Dallowayová podobá své autorce. Je stejně živá, má tytéž ptačí pohyby. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová byla oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy. Pronikavý intelekt Virginie Woolfové paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy Dallowayové, je zároveň druhým já Virginie Woolfové. Jeho těžká duševní porucha a tragický konec jako by předznamenávaly tragédii Virginie Woolfové, jako by literární postava s pochmurnou romantickou ironií předpovídala osud svému autorovi. Přesto Paní Dallowayová není autobiografickým románem v běžném slova smyslu. Woolfová píše subjektivní prózu a její postavy jsou mimoděk součástí jejího vědomí.

Próza Virginie Woolfové skutečně připomíná plátna malířů, kteří pracují v plenéru a jejichž obrazy voní sluncem, vodou a vzduchem. První stránky Paní Dallowayové vznikly z pozorování, které Woolfová prováděla na svých častých procházkách Londýnem. Pohyb jednotlivých postav v knize lze snadno vystopovat na mapě Londýna. Stejně jako obrazy impresionistů zvěčňuje Woolfová pomíjivý okamžik, podává ten nejdetailnější záznam nejjemnějších záchvěvů světla a barev červnového rána. Rozkládá jeden okamžik na množství zážitků a vjemů, aby ve zcela všední skutečnosti objevila neobyčejnou krásu. Její síla spočívá v tom, jak intenzívně se dovede dívat kolem sebe, jak ostře umí vnímat ono "zde" a "nyní".

Stejně jako impresionisté se musela vyrovnat s problémem, jak vtisknout řád a tvar prchavým, útržkovitým zážitkům, aniž jim vezme jejich svěžest, aniž zničí dojem pomíjivosti. S klasickou přísností vtiskává svým prózám jednotu času. Ve všech jejích knihách jsou ukryté hodiny, buď ty skutečné s ručičkami, nebo jejich náhražky. Ubíhající čas může stejně dobře měřit hlemýžď lezoucí v trávě nebo slunce na obloze. Protože proud myšlenek a vjemů není logický, ruší Woolfová tradiční inventář románu, především příběh a zápletku, a nahrazuje je vracejícími se obrazy a motivy. Francouzský malíř Jacques Raverat jí v dopise psal, že její próza se neodvíjí lineárně, že spíš vyzařuje z nějakého středu, že se sdružuje kolem centrálního motivu jako kola na vodě, když do ní vhodíme kámen.

Je svěží červnové ráno roku 1923. Paní Dallowayová vychází ze svého westminsterského domova, aby si koupila květiny na večírek, a stává se sama částí tohoto krásného, svítivě zamženého rána. Sama je zpočátku pouhou barevnou skvrnou, lehkou impresí, má v sobě cosi ptačího, cosi sojčího, cosi modrozeleného, svítivého, živého, ačkoli už jí minula padesátka a po nemoci je hodně pobledlá. Senzualisticky vychutnává vlnění trávy, chvějivý třpyt listoví, mihotání stínu ve ztišeném parku i opojný ruch ulice. Ve chvíli, kdy se ozve rána z výfuku šedivého auta, ohlašující příjezd imperiálního majestátu, kdy celá ulice ztichne, a dokonce i láhve sodovky se staví do pozoru, aby vzdaly hold neznámé veličině, zkrátka ve chvíli, kdy na Bond Street probíhá velkolepá fraška na počest britské říše, zastihujeme paní Dallowayovou v Mulberryho květinářství, uprostřed kosatců, šeříků, hrachorů a růží. Clarissa Dallowayová má ráda život, přítomný okamžik, červen, Londýn, a snad nejvíc ze všeho miluje růže.

Motiv květin je vedle úderů Big Benu, kapesního nože Petera Walshe, klobouků Rezie Smithové, ministerského předsedy, snubních prstýnků a Buckinghamského paláce jedním z hlasů onoho koncertu, kterým je Paní Dallowayová. Postupuje skutečně celou knihou, jako by si Clarissa neodnesla kytici hrachorů, ale hned celé Mulberryho květinářství a roztrousila je po Londýně. Květiny jsou jedním z mnoha vnějších detailů, kterými Woolfová dokresluje povahové rysy postav, společensky je zařazuje, hodnotí je. Používá jich jako lyrického motivu i jako sociálního komentáře. Každá postava Paní Dallowayové drží v ruce kytku. Společenské postavení i výstřednost Sally Setonové, k níž má Clarissa velice silný citový vztah, naznačuje Woolfová motivem květin. Sally odstřihuje květinám stonky a nechává květy plout v míse s vodou, pěstuje modré hortenzie a má doma celé záhony vzácných ibiškových lilií. Slečna Kilmanová, kterou Clarissa nenávidí pro její fanatické pobožnůstkářství a z toho vyplývající bezcitnost k lidem, zmáčkne květiny dohromady. Patolízalský Hugh Whitbread, který se domohl úřadu u dvora a jeho postavení je tak významné, že čistí králi boty, přichází na oběd u lady Burtonové nevkusně s kyticí karafiátů, jak se sluší na měšťáka, jenž se přiženil do aristokratické rodiny.

I květiny pro paní Dallowayovou mají spoustu významových odstínů. Pan Dalloway kupuje své ženě kytici řezaných rudých a bílých růží v hedvábném papíře a chce jí říci, jak ji miluje. Nakonec jenom Clarisse připomene hodinu nerušeného klidu po obědě. Růže v jejím pokoji mají cenu zlatých šperků, které mohla dostat stejně snadno, a vyjadřují, co Clarissa získala svým sňatkem - přepych, pohodlí, společenské postavení, jistotu i starostlivou pozornost pana Dallowaye. A přece v té chvíli přímo hmatatelně pociťuje svou osamělost.

Peter Walsh sám mnoho smyslu pro krásu květin nemá, a jestliže na růžích od pana Dallowaye utkvívá matný odlesk zlata, Peter Walsh ty krásné, aristokratické květiny pro paní Dallowayovou degraduje na docela obyčejnou zeleninu. Květák a zelí jsou směšnohrdinskou obdobou drahých květin, které si paní Dallowayová kupuje v nejluxusnějších obchodech stejně jako své rukavice, klobouky, střevíce. "Já mám radši lidi než květák," říká tento socialista v jistém smyslu.

Konečně i tělem šíleného Septima prorůstají červené květiny. I tyto nejsmutnější květy knihy, květy tmy a květy zla, patří tak trochu paní Dallowayové. Septima sice vůbec nezná, je s ním však spjata ještě těsněji než s Richardem Dallowayem nebo Peterem Walshem. Clarissina úzkost, samota a strach ze smrti nacházejí paralelu v Septimově šílenství. Septimus vidí hrůzu života, Clarissa jeho radost, vzájemně se doplňují, jsou dvěma aspekty jedné osobnosti. Se zprávou o Septimově sebevraždě přišla na Clarissin večírek smrt.

A přece s odstupem času zbude z knížky Virginie Woolfové pocit radosti ze života, nejhlouběji se vryje do paměti atmosféra toho nádherného červnového rána, kterým prochází drobná, prošedivělá žena s kyticí hrachorů v ruce. "Jsem paní Dallowayová, " jako by říkala, "chyť si mě, můžeš-li."

 

 

© Martin Hilský

Diskuse

Vložil: David , 18.10.2009 20:03
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Zcela jistě k zamyšlení...je tento krásný a skvostně napsaný příběh(ostatně stejně jako i její jiné romány)na oslavu aristokracie,který si V.W. v době kdy jej psala,soustředěná na dějové linie,snad ani neuvědomovala.
Vložil: Kamil , 02.01.2009 11:08
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Četl jsem PANÍ DOLOWEYOVOU už devětkrát a devětkrát mi ten zžíravý,velmi intimní příběh,dokázal rozložit mou duši na více malých kousků,přičemž každý ten malý kousek mé duše nesl něco jiného. Smutek nad prchavosti života,životní energii pro další žití,úctu k ženě i obdiv ke květinam. Spisovatelka WOOLFOVÁ,aniž... by možná zamýšlela,odhalila ze svého nemocného,slabého těla,více než předpokládala a tento román není radno brát jen jako obyčejnou beletrii,ale zejména jako osobní studii,výpověď umělkyně na pokraji svých sil,jako výkřik o pomoc bez vyslyšení a zejména jako zoufalý pláč beze slz. WOOLFOVÁ žije!
Vložil: Veronika Udatná, 21.10.2007 15:45
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Knihu Paní Dallowayová od Virginie Woolfové jsem četla již několikrát.Byla jsem touto knihou naprosto uchvácena!Musím ale říct,že po několika přečteních se čtení jaksi změnilo ve studium knihy,což se mi momentálně velice hodí,vzhledem k tomu,že píší seminární práci o díle Virginie Woolfové.Jinak i Hodiny... patří mezi mé nejoblíbenější jak knihy, tak i filmy.Nejspíš i mě postihla vlna Dallowayománie...a jsem za to velice ráda.
Vložil: janulle, 02.10.2007 18:56
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
cetla jsem na film hodiny skvelou recenzi a musela jsem ho hned videt film jsem pochopila spise napul,momentalne mam mnoho uceni a mnoho knizek..mohla bychva holky poprosit o stucne vysvetleni??predem dekuji
Vložil: janina, 16.12.2006 09:55
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
přečetla jsem knihu a jsem z ní nadšená, jen se bojím že napsat něco o jejím ději bude více méně těžké,dalo by se říct, že se v knize jen míjí úchvatně zapsané postřehy a vzpomínky. I tak ale doporučuji
Vložil: janulka, 20.09.2006 18:33
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Je to úžasná kniha, donutí vás přemýšlet nad věcmi, nad kterými by jste nikdy nepřemýšleli... Viděla jsem i film a ten mě donutil přečíst si knihu a vůbec nelituji... Doporučuji
Vložil: aurora, 06.02.2006 12:32
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Film byl fascinující. Pokud si něco o W.W. přečtete, tak ho snadno pochopíte.
Vložil: pavlacv, 05.02.2006 11:26
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Přispěvěk byl moc hezký,ale pochopit film je už poměrně těžké.Vyděla jsem tento film poprvé v kině a byla jsem unešena.Tento film i kniha se vreje do paměti každému kdo se pokusí trochu o tom přemýšlet.Viděla jsem i dvdčko s bonusy tohoto filmu a myslím si,že byl propracovaný a hlavně řežisér nasadil... výborné herce.Ty tomu dodali opravdu fenomenální výkon.
Vložil: Adela T., 05.02.2006 10:15
Woolf, Virginia: Paní Dallowayová
Tento prispevek se mi moc libil.Vcera jsem videla film a myslim, ze jsem ho moc nepochopila, presto se mi tak nejak vryl do pameti..Myslim proto, ze bych si urcite tuto knihu precist mela..Tento prispevek me utvrdil v tom, ze jsem se rozhodla spravne.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 11316x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce