Culicchia, Giuseppe

Culicchia, Giuseppe

studie beletrie zahraniční

Giuseppe Culicchia (nar. 1965 v Turíně) se na italské literární scéně objevil poprvé v roce 1990, kdy publikoval několik povídek v antologii Papergang Under 25 III (ed. Pier Vittorio Tondelli). Nejúspěšnější byl jeho román Spadla lžička do kafíčka, za který získal cenu Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínající autory.

 

Giuseppe Culicchia

Nedávno se na italském knižním trhu objevila další kniha současného italského autora Giuseppeho Culicchii Země zázraků (Il paese delle meraviglie, 2004). Román vydalo nakladatelství Garzanti, kde vyšly i předchozí autorovy knihy Spadla lžička do kafíčka (Tutti giů per terra, 1994), Paso Doble (1995), Bla Bla Bla (1997), Ambaraba'  (2000), Na procházce s Anselmem (A spasso con Anselm, 2001), Skoro všichni svobodní (Liberi tutti, quasi, 2002).

Giuseppe Culicchia (nar. 1965 v Turíně) se na italské literární scéně objevil poprvé v roce 1990, kdy publikoval několik povídek v antologii Papergang Under 25 III (ed. Pier Vittorio Tondelli). Nejúspěšnější byl jeho román Spadla lžička do kafíčka, za který získal cenu Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínající autory. Kniha posloužila také jako předloha pro film, který natočil režisér Davide Ferrario. Spisovatel se k tomu vyjádřil takto: “Je to vynikající film. Odmítl jsem však spolupracovat na jeho scénáři, protože bych nedokázal přesně pochopit, co mám dělat. Od samého počátku jsem zastával názor, že tak jako já jsem si napsal knihu po svém, měl by mít i režisér takovou možnost.”

Ve všech svých knihách se Culicchia zabývá problémy, se kterými se potýká dnešní moderní člověk. Skrze psychologické studie svých protagonistů předkládá čtenáři svět metropolí, anonymních mas, prázdnoty v mezilidských vztazích, přetvářky a povrchnosti. Culicchia jako představitel zatím poslední generace italských tvůrců pohlíží na problémy očima člověka, který se chce především bavit, ale zároveň cítí, že na některé aspekty naší společnosti nelze pohlížet nezúčastněně a s humorem. Snad ve všech svých knihách přichází s postavou rebela, aby tak zdůraznil potřebu odlišit se nějakým způsobem od anonymní a netečné masy obývající velká města. Hrdina románu Bla Bla Bla vypráví o své tiché rebelii uprostřed velkoměsta a zjevuje nám tak sympatie samotného Culicchii ke světu pobudů, rozhněvaných mladých mužů a anarchistů, kteří prošli dobou a zasáhli do její anonymity:

“Bla bla bla a bla bla bla, její hlas mě provrtává, i když vcházím na záchodky kdoví kolikátého obchodního centra, jako nějaké šíření po drátech, schopné vysílat bez přestání 24 hodin, a zatímco čekám, až se opět vynoří, rozhlížím se kolem po dalších mužích, pojišťovácích, prodavačích, bookmakerech nebo možná taky hrobnících, pošťácích, střelcích, jak nehnutě čekají na své dámy, pojišťovačky, prodavačky, bookmakerky, nebo snad hrobnice, pošťačky, střelkyně, kdoví; všichni vypadáme zničeně, znuděně, unaveně, oblečení jako dospělí běloši ze západu na dovolené v letní sezóně, khaki trička, khaki kalhoty, khaki boty, nákupní khaki tašky z oddělení s oblečením zavěšené na rameni, pod nimi khaki tašky z oddělení s potravinami, už od malička vycvičení v předstírání lhostejnosti, vdechující a vydechující teď už jen zoufalství, jedinci, u nichž se životní funkce projevují snad jen škubnutím, když kolem projdou dívky s holýma nohama, dvě dvanáctky, co vůbec nevypadají zle, silné rty, špičatá prsa, vysoké pozadí, s pomyšlením, že teď už bysme měli vědět, že devadesát devět ze sta je vždycky jen podfuk, naposledy zrovna před chvílí a světe div se, ta stá nikdy neprošla, neprochází ani neprojde: tak zmizí ve změti nejrůznějších výrobků tyhle falešné dospělé…”

Jak moc leží autorovi na srdci problematika anonymity v současné společnosti, je zřejmé z z jeho knihy Ambaraba' (nic neříkající názvy snad mají také upozornit na nebezpečí prázdnoty):

“Opatrní, aby náhodou o milimetr nepřekročili vymezený okolní prostor. Pozorní, aby ani na okamžik nezkřížili pohled s někým jiným. Těla vymezená dalšími těly. Ticho obklopené jen dalším tichem. Po většinu času nepřítomné tváře: to je normální anonymní dav; tak se tomu dnes říká.”

Inspiraci k této knize autor našel ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, kde někteří andělé dokážou číst myšlenky lidí čekajících na metro. Děj knihy je také situován na nástupiště podzemní dráhy a protagonisty jsou postavy očekávající příjezd vlaku. Každá kapitola popisuje myšlenky probíhající hlavou jednotlivých pasažérů během desetiminutového čekání. Anonymní prostředí rámcuje všechny příběhy. Touto strukturou se Culicchia hlásí nejen k Wendersovi, ale obecně k současné světové kinematografii, kde je místo hromadného setkávání s oblibou používáno jako východisko pro střet nejrůznějších lidských existencí.

Kniha Na procházce s Anselmem je ukázkou surrealistického, místy až nepochopitelného humoru. Anselm je mravenečník z Brazílie; původně přijíždí do Itálie na mistrovství světa ve fotbale, nakonec se však usadí v Turíně a sdílí s Culicchiou nejen byt, ale velkou část jeho života. Příběh je soustředěn na popis dobrodružství brazilského mravenečníka, který prochází životní přeměnou z plachého “muže” na rebela a povaleče navštěvujícího diskotéky, který však vášnivě zaujímá různé postoje k aktuálním problémům.

Na Anselmova dobrodružství navazuje následující kniha Skoro všichni svobodní, ve které autor varuje, že i přes vtipné podání hrdinových dobrodružství je v dnešní době jen málo důvodů se opravdu zasmát. Je hlavně potřeba pozorněji vnímat přetechnizovanou současnost, ve které se moderní společnost střetává s jednotlivými, pro ni nepochopitelnými kulturami třetího světa. Culicchia se tu dívá na svět očima zvířecích hrdinů (mravenečníci, krávy, medvědi), jejichž pohled lépe odhaluje nejrůznější mocenské a ekonomické hry a střety.

Zatímco děj předchozích knih se odehrává v nepřesně specifikované současnosti, příběh zatím poslední autorovy knihy Země zázraků je umístěn do konkrétního období kolem roku 1977, kdy bylo v Itálii aktuální téma terorismu. Culicchia se nyní k tomuto tématu jistě neuchýlil náhodou. Hrdiny jsou dva chlapci, které spojuje nenávist k přetvářce a hloupým a bezdůvodným pravidlům, stanoveným světem dospělých, jímž oba opovrhují. Protagonistou je malý rebel Zazzi, jehož příběhy nám vypráví jeho kamarád Attila.

“Sázím se, že na začátku to bude vypadat jako vymyšlená historka. To je jasné, vždyť dnes žijeme v pekle, něco jako Naděje zanech, kdo mnou ubírá se a tak dále a tak dále atd. Mollo: ,Bolí mě děloha’.
Zazzi: ,Co to do prdele kecáš?’
Mollo: ,Bolí mě děloha’.
Zazzi se podívá na mě. Já se podívám na Molla. Mollo se podívá na Zazziho. Drží se za břicho a svíjí se.
,Podle mě se snaží dělat hrdinu. A VZHLEDEM K TOMU, že zdání jak známo klame, tak to OBÉZNÍ prase co věříme, že vidíme, je ve skutečnosti pohublý kuřák prožívající abstinenční krizi,’ teoretizuje Franz. ,Svěř se kamarádovi Zazzimu, SMRADE. ’
,Říkám ti, že mě bolí děloha,’ trvá na svém.
,Dej si bacha, děloha není tam,’ varuju ho.
,Moje teta mi ale vysvětlila, že je tam.’
,Co do toho sakra pleteš tvoji tetu?’ rozčiluje se Zazzi.
,Dělá mi přednášky o sexu’, mumlá Mollo.
,Přednášky O SEXU?’
,Jo.’
,Co to má bejt, ŠUKÁŠ S NÍ?’ chechtá se Zazzi a tahá se za čerstvý porost na tváři o velikosti padesátilirovky. Dnes má na sobě tričko s nápisem KREV A ČEST, co na něj sám perem napsal. Tvrdí, že je to heslo Hitlerjugend.
’Debile’, vyhrkne uraženě Mollo.
,Podle mě S NÍ ŠUKÁ, co ty si myslíš, Attilo?’
,Podle mě hovno pochopil.’

Síla románu spočívá v umění pohlédnout na život očima kluka objevujícího sexualitu, politiku, lásku, hudbu, maloměstský svět, který ho obklopuje a který se mu pranic nelíbí. Je si ale vědom své nemohoucnosti ho změnit, kdo se o to pokusí, je nevyhnutelně poražen. Leckdo si možná vzpomene na malého partyzána Pima z Calvinovy knihy Cestička pavoučích hnízd, který se příliš brzy setkává s krutým světem dospělých vyostřeným právě probíhající druhou světovou válkou.

Malý Zazzi v Culicchiově knize proniká do světa dospělých v neméně komplikovaném období strachu z působení Rudých brigád. Nyní nezbývá nic jiného než čekat, zda bude mít tato kniha u italského publika stejný ohlas jako všechny předchozí knihy, které vyšly již v několika vydáních a byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. S tvorbou Giuseppe Culichii se mohli zatím setkat němečtí, francouzští, holandští, španělští či ruští čtenáři.


 

© Věra Suková
článek vyšel v  Literárních novinách 15, 22/2004, str. 9
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3228x

Inzerce
Inzerce
Inzerce