Coe, Jonathan: Dům spánku

Coe, Jonathan
Dům spánku

ukázka beletrie zahraniční

Sářin vztah s Gregorym skončil o jedenáct měsíců později, v prvních dnech jejího magisterského studia. Její spánkové vzorce, které ani v těch nejlepších časech nebyly příliš pravidelné, během té doby nabraly další a další poruchy a jejím snům se nadále nedalo věřit...

Jonathan Coe: Dům spánku. Z anglického originálu The House of Sleep přeložil Jan Flemr, Euromedia Group - Odeon, k.s. Praha 2004

Sářin vztah s Gregorym skončil o jedenáct měsíců později, v prvních dnech jejího magisterského studia. Její spánkové vzorce, které ani v těch nejlepších časech nebyly příliš pravidelné, během té doby nabraly další a další poruchy a jejím snům se nadále nedalo věřit.

V okamžicích silného citového rozrušení měla často ty nejživější a nejklamnější sny a typickým případem byla i noc, kdy se rozešla s Gregorym. Nemohla to vědět, ale té noci začala snít velmi brzy, jen pár minut poté, co neochotně vklouzla do postele: protože pak s nepřirozenou rychlostí upadla do hlubokého spánku, který okamžitě doprovodil sen stejně zrádný, jako všechny ostatní. Když se příštího rána probudila, měla v mysli děj toho snu ukotvený jako živoucí hořkosladkou vzpomínku. Byla přesvědčena, že ty události, o kterých se jí zdálo, se skutečně staly.

I přes Gregoryho vznešenou, urážlivou řeč, i přes skutečnost, že právě Gregory ležel vedle ní a těžce sípal ze spaní, se jí nezdálo o Gregorym. Zdálo se jí o Robertovi, novém známém, jehož potkala v kuchyni ve tvaru písmene L v Ashdownu. Zdálo se jí, že je velice sklíčený a že ona je jediný člověk, který ví proč. Zdálo se jí, že Robertovi zemřela sestra. Příštího rána čekala, že se s ním setká v kuchyni u snídaně, ale nebyl tam. Gregory odjel do Londýna asi v deset hodin, aniž by se rozloučil, a Sára se potom odebrala na univerzitu, aby se usadila v knihovně, kde se jí kupodivu několik hodin nepodařilo udělat zhola žádnou práci. Trochu přemýšlela o Gregorym, ale mnohem víc vzpomínala na Roberta a dumala, jak se asi vyrovnává s tou příšernou zprávou. Patrně už odjel domů: musel přece utěšit rodiče a zařídit pohřeb.

Seděla v knihovně do čtyř hodin odpoledne a hloubala nad tím, jak se to všechno pokazilo. Dokonce ani teď si Sára nezvykla kontrolovat své sny, neustále sledovat hranice mezi světem snů a skutečným životem, a ještě stále ji nenapadlo, že se jí o smrti Robertovy sestry mohlo jenom zdát. Nenapadlo ji, že Robertův neskrývaný zármutek nad ztrátou kočky v kombinaci s tím zlovolným nápisem, o kterém jí říkal – SMRT SESTRÁM – mohly podnítit tenhle falešný přelud. V každém případě nebyla schopná přesně si vzpomenout na jejich setkání v kuchyni večer předtím: úplně je totiž překryl její sen. A zatímco samotného Roberta by bylo bezpochyby dojalo, kdyby věděl, že sedí v knihovně a myslí na něho a strachuje se, že by předčasné úmrtí jeho sestry mohlo poznamenat celý jeho budoucí život, ona si starosti dělat nemusela, protože Robert v tu chvíli ležel ve vaně v Ashdownu a to nejzávažnější, co se mu honilo hlavou, byla lehká nejistota, kde toho večera bude jíst. Nakonec se Sára ze svého zadumání s leknutím probrala, když se vedle ní ozvalo ostré bouchnutí o stůl. Někdo nechal spadnout tři knihy a teď stál nad ní a vzrušeně, s jakýmsi sebeuspokojením se usmíval. Byla to Veronika, ta zvláštní, přátelská dívka z Café Valladon.

“Myslela jsem, že tě tady najdu,” řekla. “Přinesla jsem ti něco k zamyšlení.”

Ty knihy byly Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir, Sexuální politika od Kate Millettové a Sadeovská žena Angely Carterové. Dvě z nich už Sára četla.

“Zkus je,” navrhla Veronika, “a pak se stav a popovídáme si. Skoro každý den mě najdeš v Café, hlavně odpoledne.”

“Díky,” řekla Sára. Byla příliš překvapená, než aby cokoli dodala.

“Rádo se stalo,” odpověděla Veronika. Když zmizela v temnotě mezi dvěma regály knih, Sáře utkvěl v paměti pohled na její dlouhá, pružná záda.

 

Voda ve vaně chladla a Robert zrovna končil s holením. Jako obvykle si nechal nejméně oblíbenou část – krk a zejména ohryzek – až na konec. Voda, kterou zamlžilo mýdlo a špína z jeho těla, teď navíc byla plná bodlinek krátkých černých vousků. Opláchl žiletku pod kohoutkem a pokusil se z ní odstranit poslední zbytky vousů. Kolem zdí Ashdownu skučel vítr a on se ponořil do chladnoucí vody, která jej alespoň chránila před ještě mrazivějším chladem koupelny, což byla zcela nepochopitelně zdaleka největší a nejprostornější místnost v tomto patře domu. Ještě jednou si zasněně přejel žiletkou po tvářích, pak zvedl z vody jednu nohu a s odporem si uvědomil, jak je bílá. Připomínala čističku na dýmky. Na slabinách a stehnech ležely tenké, spláclé chloupky. Po chvilce přemýšlení položil žiletku těsně nad koleno a začal je oškrabovat. Za chvilku měl oholenou maličkou plošku, asi dva čtvereční palce.

Zpočátku jej holení nohou nesmírně zaujalo, ale pak se z něj stala mechanická činnost. Přestal se soustředit na ten jemný odíravý pohyb žiletky a nechal své myšlenky, aby se náhodně potulovaly. Nejdříve přemýšlel o Muriel. Robertova rodina měla za jeho života tři kočky, ale právě ona byla jeho oblíbená: měla nejmilejší povahu a byla nejmazlivější. I tak jej ale ohromilo – a poněkud naplnilo trapností – když si vzpomněl, jak viditelně jej včera zdrtila zpráva o její smrti. Byl si jistý, že si Sára všimla, že plakal, když s ní mluvil v kuchyni. Pravděpodobně jím už teď pohrdala. Tohle mu vždycky říkal otec, kdykoli se rozplakal: “Jestli tě takhle kdy uvidí nějaká ženská, bude tebou pohrdat. Žádná žena nemá ráda slabochy. Chceš přece, aby si tě vážily. Nikdo si neváží ufňukanců.” Ta slova si teď vybavil vyřčená jediným tónem, který jeho otec používal, kdykoli s ním mluvil: opovržlivý, nelítostný.

Ale přece se nezdálo, že by jím Sára pohrdala. Třeba si toho nakonec nevšimla: možná, že ji až příliš zaměstnaly vlastní starosti. To byl tedy dost podivný příběh, s tím mužem, který ji napadl na ulici. Doufal, že už si s tím přestala lámat hlavu. Měla hezké oči: kovové, bleděmodré, skoro až šedé. Dvojsmyslné oči, hřejivě přátelské a zároveň chladně inteligentní.

Neměl moc dobrou žiletku, a tak sebou škubnul, když mu odkudsi z lýtka vystřelila ostrá bolest. Docela ošklivě se řízl: pramínek krve stékal do vody ve vaně. Holení nohou nebyla ta oddechová, příjemně bezduchá činnost, kterou si předtím představoval: vyžadovalo to aspoň špetku soustředění. I tak na tom ale bylo něco hluboce uspokojivého, něco, co bylo v zásadě správné. Nikdy neviděl nic zvlášť úžasného na chlupatých nohách. Vždycky se svých bývalých přítelkyň ptal, co si o tom myslí, a ohromilo jej, že se jim zdají přitažlivé. Nu tak tedy dobrá, ale on si nemohl pomoci a považoval to za nevysvětlitelný nedostatek vkusu. Už skoro skončil, zbývaly mu jen kotníky a ty vypadaly jako zabíračka. Nejdřív si dá chvilku pohov. Lehl si do šedivé vody, zhoustlé tmavými chlupy, a chvilku nesoustředěně zíral na popraskané a upatlané kachličky na stěně. Připomínaly mu školní sprchy a to byla další nepěkná vzpomínka: sdílené sprchy, všechno to dobírání a kradmé poměřování…

Robert už byl ve vaně déle než hodinu: Sára měla dost času, aby odešla z knihovny, chytla autobus a vrátila se do Ashdownu; toužila umýt si vlasy. Dveře koupelny neměly žádný zámek. Studenti je zevnitř zapírali věšákem na ručníky, ale Robert jako nováček na to ještě nepřišel. A tak jej tam nečekaně přepadla, dokonce ani nezaklepala.

Všechno se to stalo strašně rychle. Sára zaječela leknutím a hrůzou, ale Robert zařval bolestí, protože si právě holil levý kotník, s nohou zdviženou vysoko do vzduchu. Když se dveře rozlétly, ujela mu ruka a oba břity mu zajely hluboko do nohy, dvakrát, v pravém úhlu, a zanechaly dvojitou jizvu, která mu zůstala až do smrti. Připomínala francouzské uvozovky. A tentokrát to nebyl jen pramínek: krev mu vytryskla a prýštila do vody ve vaně a během nepatrné chvilky ji zbarvila do růžova. Sára na něho zírala, vyděšená, přikovaná na místě, a na chvilku si pomyslela, že mu přiskočí na pomoc, ale on tomu dokázal zabránit, když zakřičel: “V pohodě! To je v pohodě! Jenom jsem se holil.”

“Promiň, já – já se vrátím, až skončíš.”

Obrátila se ke dveřím, ale když k nim došla, zastavila se. Zakrývala si oči a dívala se stranou. “Jsi v pořádku? Teda, nepotřebuješ pomoc? Ve skříňce je lékárnička.”

“Díky. To bude dobrý. Jenom – jenom mě prosím tě nech, jo?”

Vykročila z místnosti, ale na chodbě se zastavila. “Myslela jsem si, že jsi odjel domů,” řekla rychle, záhadně, a pak zmizela.

Robert neztrácel čas nějakým přemýšlením nad tou poznámkou. Vyškrábal se z vany a zastavil krev proudící z kotníku toaletním papírem, pak si tu ránu pevně obvázal. Kapala z něj voda a byla mu strašlivá zima. Osušil se svým malým ošuntělým ručníkem a odkulhal do svého pokoje.

Sára za ním přišla o pár minut později, zrovna když se dooblékl. Umyla si vlasy a vyčesala si je, ale neusušila je a ony teď vypadaly tmavší, než jak si je pamatoval z předešlého večera, dokonce trochu mdlé. Z nějakého důvodu jej to dojalo: nebo se snad už přibližoval onomu zranitelnému citovému stavu, kdy se dokonce i ty nejmenší a nejpřízemnější drobnosti zdají být zářivé a překrásné? Ať už byl důvod jakýkoli, cítil, jak se mu sevřela hruď, když se posadil na postel proti svému stolu a na okamžik zjistil, že je naprosto neschopen řeči. Dokonce i dýchání bylo zpočátku obtížné.

“Bolí to ještě?” zeptala se.

“Ale… jenom trošku. Bude to dobrý.” Doufal, že se jej nezeptá, proč si vůbec ty nohy holil.

“Nechtěla jsem… no, omlouvám se, že jsem tě vyrušila. Lidi většinou zapírají dveře věšákem na ručníky, víš?”

“Aha. Tak jo. No, tak to tedy udělám taky, příště.”

Sára přikývla. Vůbec to neprobíhalo tak, jak doufala. Přemýšlela, jak by jen znovu navodili tu nezávaznou atmosféru důvěry z rozhovoru předešlé noci.

“Každopádně,” řekla, “jsem se chtěla přesvědčit, jestli jsi v pořádku. Víš, včera večer jsi vypadal dost… rozhozený a já chtěla vědět, jak se s tím vyrovnáváš.”

“Vyrovnávám?”

“No ano, musela to pro tebe být hodně velká rána.”

Sebral odvahu, aby se na ni podíval, popíchla jej zvědavost, když v jejím hlase slyšel tu opravdovou, roztřesenou účast. Co se to tu vlastně dělo? Copak si opravdu myslela, že je ten typ, co ho na několik dní skolí smutek, když mu umře kočka? Vážně vypadal tak nešťastně? Protože z její otázky nepoznal, jestli jej lituje nebo jestli si prostě dělá legraci, řekl opatrně:

“Ále, víš, nic tak hrozného se zase nestalo. Já to překousnu.”

To je ale chlap, pomyslela si Sára, když dokáže takhle předstírat, že to s ním nehnulo.

Skutečně muži věřili, že nesmějí ukázat své city, dokonce i když mluvili o smrti někoho blízkého – v tomto případě jednoho z nejbližších? Viděla, jak nejistý a roztěkaný je v její přítomnosti, jak nepříjemné mu bylo, když si vzpomněl, že ta slupka netečnosti se odloupla a odhalila jeho měkčí a skutečnější povahu. Ale věděla, že bude pro oba nejlepší, když v tom vytrvá.

“Když jsem říkala, že bych myslela, že odjedeš,” pokračovala, “tak jsem chtěla říct, víš co, že bude asi brzo pohřeb.”

“Pohřeb?” podivil se Robert.

“No té – promiň, zapomněla jsem, jak se jmenuje…”

“Muriel, chceš říct?”

“Ano. Muriel.”

Pokrčil rameny a křečovitě se zasmál. “No, nemyslím si, že s tím budeme dělat takové cavyky,” řekl. “To by asi bylo trochu moc, nezdá se ti?”

Na chvilku ji to zaskočilo, a tak zamumlala: “Tak, jistě, tohle záleží… na vás všech.”

“Hele, kdykoli se to stalo předtím,” řekl Robert, “nikdy jsme se s žádným pohřbem nezatěžovali.”

“Ono už se to stalo dřív?” zeptala se vyděšeně.

“Ano, dvakrát.”

“Ach bože, Roberte, já prostě… nevím, co bych řekla. To je hrůza. Když jen pomyslím na ty… zmařené životy a ty – ty se s tím tak nějak vyrovnáš.”

“No, musím říct, že s Muriel je nejtěžší se srovnat.” Seděl předkloněný dopředu, nakláněl se k ní a mnul si ruce, hřál si je nad plamenem jejího soucitu. “Myslím, že já jsem jí byl nejbližší.”

“Ano, to si dovedu představit.”

Dovolil si nostalgický úsměv. “Víš, každý večer přicházela do mého pokoje a stočila se vedle mě na posteli do klubíčka. Hladil jsem ji po hlavičce a… prostě jsem jí vyprávěl. Někdy jsem k ní mluvil celé hodiny.”

“To je tak roztomilé.”

“Svým způsobem,” zasmál se, “je to pitomost, ale znala mě snad líp, než moji rodiče. Rozhodně líp než můj otec.”

“Copak oni ji neměli tak rádi, jako ty?”

“No, on si nikdy Muriel moc neoblíbil, to je jistý.” Vzdychl. “Prostě si lezli na nervy. Víš co, štvaly ho hlavně drobnosti, takové ty její zvyky.”

“Jako například?”

“Nebyl třeba nadšený, když čůrala na koberec v obýváku.”

Sáře chvilku trvalo, než tu informaci vstřebala. Začínal se jí vybavovat nový obrázek: dítě, nějakým způsobem postižené, a rodina, která se s tím snad nikdy nedokázala vyrovnat; snad se nikdy nenaučili považovat ji za plnohodnotného člověka. Ta situace byla daleko bolestnější, tragičtější, než si kdy představovala. A teď jí začal docházet skutečný význam jeho dřívějších matoucích poznámek.

“Hele, Roberte,” řekla opatrně. “To, co jsi říkal předtím, že by pohřeb byl snad trochu moc – já myslím, že je nanejvýš důležité, chápeš, aby tvoje rodina… nějakým způsobem to úmrtí uctila.”

“No víš, včera večer jsem po telefonu mluvil s tátou o…” zašklebil se “…o tom, jak se jí zbavit. Chtěl jsem vědět, jestli bychom ji nemohli nějakým způsobem nechat spálit.”

“A?”

“Jen se smál. Řekl mi, že jsem měkota. Řekl, že vykope vzadu na zahradě díru a šoupne ji do pytle na odpadky. Zrovna jako ty ostatní.”

Sára se na Roberta dlouho vážně dívala a pak velmi pečlivě a důrazně pravila: “Ale tobě to přece nepřipadá správné, ne? Ty přece víš, že je to špatně?”

Robert přikývl. “Ano. Ano, vím.”

“Dobrá.” Sára teď vstala z postele a postavila se ke dveřím. “Tak jo, Roberte, ten rozhovor mi připadá trochu… nestravitelný, takže půjdu na chvilku dolů. Ale chci, abys přemýšlel o tom, co jsem řekla, a pamatoval si, víš, ať už se stalo cokoli zlého, u vás doma, že si o tom se mnou vždycky můžeš promluvit. Vždycky budu tady.”

Když se užuž chystala odejít, podívali se poprvé zpříma jeden druhému do očí a tehdy se něco stalo, navázali jakési spojení, jen na chvilinku, pak se Sára otočila a odešla z pokoje, ulevilo se jí, když na chodbě našla útočiště a když bezpečně mířila ven k útesům a vstříc podzimnímu větříku. Robert poslouchal, jak její kroky tichnou, a začal zase dýchat v dlouhém, nestejném rytmu.

Několik dní ji nepotkal, nebo alespoň neměl příležitost s ní mluvit, i když ji možná zahlédl ze svého okna, jak přichází nebo naopak odchází, nebo ji na prchavý okamžik uviděl, jak mizí ve svém pokoji nebo prochází kuchyní ve tvaru písmene L, a tak nabyl přesvědčení, že se mu úmyslně vyhýbá. Jednoho večera ke konci týdne se jí na to zeptal a ona uznala, že ji ohromilo jeho chování – zejména skutečnost, že se nevrátil domů poté, co mu zemřela sestra. Jakmile to nedorozumění vyšlo na světlo, bylo pochopitelně jednoduché je vysvětlit. Robert se začal smát, jakmile si uvědomil, co se stalo, ale ona se cítila příliš trapně, než aby to vzala jako vtip, a kromě toho ji další důkaz zrádnosti vlastních snů rozrušil. Omluvila se dost chladně a nijak se nepokusila ten rozhovor protáhnout.

Ale té noci, dlouho poté, co se většina ostatních studentů odebrala do postelí, vyhlédl Robert z okna a spatřil Sáru, jak stojí sama na terase ozářené měsíčním svitem. Dívala se do tmy, opírala se o zábradlí a pohrávala si s čímsi, co vypadalo jako sklenice bílého vína. Sešel dolů, aby se k ní přidal, a vyšel na terasu francouzským oknem v televizní místnosti, kde zrezlé panty skřípavě kvíkly. Otočila se, když zaslechla, že přichází, a povzbudivě se usmála. Začali si na terase povídat a pak pokračovali v kuchyni a až teprve po čtvrté hodině ráno se rozloučili a odešli nahoru do svých pokojů. Možná to byl nejdelší rozhovor, který kdy Robert v životě vedl. To zádumčivé ticho, které jej vždycky obklopovalo doma – jeho matka nesmělá a ustrašená, jeho otec nasupeně zamlklý – jej nikdy nemohlo připravit na takovou plynulou, podněcující výměnu důvěrných informací. Když jejich rozhovor skončil, připadal si jako opilý mluvením; ta jeho zpověď působila jako droga. Zdálo se mu, že probrali úplně všechno a že před sebou nic neskrývali.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1970x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce