Andahazi, Federico: Errante en la sombra

Andahazi, Federico
Errante en la sombra

recenze beletrie zahraniční

V současnosti snad nejpopulárnější argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) se českému čtenáři představil již třemi romány.

Federico Andahazi: Errante en la sombra (Tulák ve stínu), Alfaguarra, Buenos Aires 2004, 251 stran

V současnosti snad nejpopulárnější argentinský spisovatel Federico Andahazi (1963) se českému čtenáři představil již třemi romány. První a nejslavnější z nich, „erotická hříčka“ Anatom (El anatomista, 1996), vyvolal bouřlivou polemiku u argentinské kritiky a rázem se stal jedním z nejprodávanějších a nejpřekládanějších bestsellerů 90. let. Dalšími knihami jsou u nás rovněž úspěšné Bohabojné ženy (Las piadosas, 1998) a Vlámské tajemství (El secreto de los flamencos, 2002). Letos autor představuje svůj v pořadí pátý román Errante en la sombra (Tulák ve stínu), v němž se z renesanční (Anatom, Vlámské tajemství) nebo romantické Evropy (Bohabojné ženy) vrací do své vlasti, konkrétně do rodného velkoměsta Buenos Aires, jež nám představuje v rytmu světově proslulého tanga. Již podtitul knihy Muzikálový román prozrazuje žánr, se kterým autor koketuje, - pokouší se o jakési prozaické zpracování tangového melodramatu.

Rámec celého románu tvoří pomyslná scéna muzikálového divadla, na níž vypravěč/uvaděč čtenáři/divákovi postupně představuje tragický, romanticky laděný příběh zneuznaného hudebního génia Juana Moliny, prostitutky Ivonne a největšího argentinského zpěváka všech dob Carlose Gardela, jediné skutečné postavy. Děj se odehrává v Buenos Aires 30. let v době rozkvětu kabaretů, estrádních divadel a vykřičených domů po vzoru pařížské Pigalle, zde na proslulé třídě Corrientes. Právě v útrobách jejích pochybných podniků začínali svoji kariéru nejslavnější zpěváci a tanečníci tanga, včetně Gardela.

Hlavní hrdina Juan Molina vyrůstá v nuzných poměrech chudinské přístavní čtvrti La Boca, kolébky autentického tanga, jež se pro něj stane smyslem života. Začne toužit po životě slavných interpretů z Corrientes, jeho snem je zpívat ve slavných klubech města. Tento svět mu připadá nedosažitelný, nicméně shodou okolností a náhod se zakrátko stane jeho součástí. Klíčovým okamžikem v jeho životě je setkání s nejvyhledávanější buenosaireskou prostitutkou polského původu zvanou Ivonne. Nejdříve jej tato femme fatale zasáhne uhrančivým pohledem v přístavu, když osamělý Molina, právě uprchnuvší z domova, pozoruje loď, ze které Ivonne sestupuje. Později ji jako řidič náklaďáku málem srazí na ulici, až se konečně oba seznámí v salónu vyhlášeného kabaretu Royal Pigalle, kam se Molina náhodou dostane prostřednictvím falešného agenta, který zneužije jeho všestranného talentu. Molina v konkurzu okouzlí svým hlasem, nicméně je nešťastnou náhodou vybrán jako kabaretní rváč. S pocitem zmaru tráví noci v baru a marně čeká na příležitost prosadit se jako zpěvák. Únikem ze samoty je mu jediná spřízněná duše půvabné, rovněž nešťastné Ivonne, do níž se bezmezně zamiluje. Ta jej považuje pouze za nejlepšího přítele, se kterým noc co noc tančí vášnivé tango, nicméně jeho lásku neopětuje. Molina netuší, že ona miluje jiného, s nímž jednoho dne uprchne a skrývá se před mafiánskými agenty podniku. Molinovi je mezitím konečně nabídnuto vysněné angažmá zpěváka, on je však po náhodném setkání s Ivonne, která mu nabídne práci osobního řidiče pro svého milence, rozhodnut obětovat hvězdnou kariéru, jen aby jí byl stále nablízku. Jeho zármutek a rozčarování je o to větší, když zjistí, že milencem je samotný Gardel, jehož odmalička obdivoval a kterému nyní musí dělat důvěrníka při milostných avantýrách s milovanou Ivonne. Neštěstí, deprese a následná dekadence postupně prostupuje vztah Gardela s Ivonne, jež svůj žal utápí v alkoholu a drogách.

Krátce poté, co se Molinu pokusí někdo zavraždit, umírá Ivonne, jejímž vrahem se v závěru ukáže být sám Molina, který je svůj zločin, spáchaný v okamžiku zatemnění mozku, schopen rekonstruovat a racionálně vysvětlit až po letech ve vězeňské cele. Paradoxně ve vězení se mu splní životní sen: stane se mezi vězni nejslavnějším zpěvákem. Svým hlasem uhrane natolik, že jej do vězení chodí navštěvovat významné osobnosti. Tato fáma se donese až ke Gardelovi, jemuž o svých skrytých schopnostech a ambicích Molina nikdy neřekl. Gardel však umírá dřív, než je schopen tohoto umělce rehabilitovat i za zdmi věznice. Tak končí příběh génia, jakého kdy Argentina měla, který nicméně nikdy neexistoval.

Toto klasické a otřepané dějové schéma nabývá muzikálové podoby tak, že se vyprávěný příběh vždy v klíčovém okamžiku zastaví a hrdinové spolu s komparsem zazpívají a zatančí tango. Poté se znovu vrátí do role a dějová linie pokračuje dál. Muzikálový trik však v některých pasážích nefunguje, občas je přerušení děje zbytečné, křečovité a působí rušivě. Text románu je tak hustě, někdy až příliš, protkaný písňovými texty, které reagují na danou situaci. Autor tuto muzikálovou metodu zřejmě využil proto, aby čtenáře bezprostředně vtáhl do rytmu tanga, které ztotožňuje se způsobem života Argentince a v němž nachází jeho identitu. Paradoxně však časté pauzy onen vášnivý tanec zdržují.

V románu nenajdeme hlubší vhled do problematiky tanga, Andahazi zůstává v rovině srozumitelné širokému (muzikálovému) publiku, pracuje se známými stereotypy a disciplinovaně nijak nevybočuje z mantinelů žánru, kterým se nechal inspirovat, tudíž nekomplikuje děj a nerozmělňuje jej „zbytečnými“ dvojznačnými odbočkami nebo psychologizováním. Jeden výjimečný moment tu přece jen najdeme. Je jím okamžik zavraždění Ivonne, kde autor napětí vystupňuje filmovým efektem zkratkovitých a přerušovaných sekvencí. Zatemní tak danou skutečnost, jež vrhá podezření na více osob, například i na samotného Gardela.

Dále v románu můžeme hledat kritiku pokrytecké demoralizované buenosaireské střední třídy, mafiánských praktik, sociální problematiku a další větší témata. Cílem autora ale zřejmě žádná vznešená nebo obecnější témata nebyla, neboť kniha díky hyperbolickému a rozmáchlému teatrálnímu stylu vyznívá jako parodie, neřkuli fraška. Čtenář si nicméně nikdy nebude zcela jist autorovým postojem a záměrem. A tady možná vězí podstata Andahaziho úspěchu. Autor obratně koketuje s kýčem a klišé. Ta nepatrně zahalí do inteligentnějšího hávu a přetaví do podoby přijatelné i náročnějším čtenářem. Obratně přitom využívá metody detektivního žánru nebo červené knihovny. Po vzoru Borgese, k jehož odkazu se stále hlásí, úspěšně mystifikuje a pokouší se hrát se čtenářem jakousi tajnou hru, nicméně na rozdíl od klasika zůstává pouze na povrchu bestsellerových pravidel, které mu a priori zaručují slušný prodej, v tomto případě i uvedení na scéně některého z buenosaireských muzikálových divadel. Tango v Andahaziho románu nedostává žádný jiný rozměr než ten, který se dnešnímu Argentinci a cizímu turistovi nabízí na ulicích Buenos Aires, tj. ve zjednodušené a idealizované podobě. Tímto je nicméně zaručeno, že kniha osloví evropské, potažmo české čtenáře.

Je patrné, že se Federico Andahazi ve své literární kariéře pokouší, ať úspěšně či nikoliv, hledat nové cesty, neboť je na něj od vydání slavného Anatoma neustále vyvíjen tlak kritiky a čtenářů. Jeho následující knihy však zcela zapadají do kontextu současných trendů středního proudu mladé hispanoamerické literatury, jejíž ambicí v drtivé většině není životní „totální román“ po vzoru Ernesta Sabata nebo Maria Vargase Llosy, nýbrž pouze čtenářsky poutavá kniha.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 1679x

Inzerce