Varella, Drauzio
Vzpoura ve věznici Carandiru

recenze film

Česká kina uvádějí od minulého týdne nejúspěšnější brazilský film roku 2003.

Vzpoura ve věznici Carandiru
Film na motivy knihy Drauzia Varelly Estaçăo Carandiru.

Česká kina uvádějí od minulého týdne nejúspěšnější brazilský film roku 2003, který vedle domácích ocenění získal i nominaci reprezentovat Brazílii mezi kandidáty na Oskara za nejlepší zahraniční film. Pro brazilské publikum byl film Carandiru, jehož režisérem je v Brazílii žijící Argentinec Hector Babenco, filmovou událostí loňského roku.

Úspěch zaznamenala už kniha, která vznikla z podrobných záznamů, jež si vedl doktor Drauzio Varella, když v roce 1992 působil po několik měsíců v rozlehlém vězeňském komplexu Carandiru jako lékař v rámci programu prevence AIDS. Doktor Varella si o podobě a atmosféře věznice a o rozhovorech s vězni vedl záznamy s vědeckou přesností a snažil se o co nejautentičtější přepis příběhů, které mu jeho pacienti v ošetřovně vyprávěli.

Českému divákovi název Carandiru nejspíš mnoho neříká, ale pro mnoho Brazilců, to je známý pojem. Masakr, ke kterému tam v říjnu 1992 došlo, když vojenská policie zakročila proti vzpouře vězňů s výsledkem 111 obětí a 130 zraněných mezi vězni, a žádné oběti na životech a 23 zraněných mezi policisty, měl tak obrovské rozměry, že se dostal do povědomí široké brazilské veřejnosti. Následné soudní procesy probíhaly ještě v době uvedení filmu a Brazílií se kvůli němu zabývala Mezinárodní komise pro lidská práva vytvořená Chartou organizace amerických států. Z uvedeného vyplývá, že film měl mnoho předpokladů být ojedinělým dílem, navíc na politicky žhavé, rozporuplné a umělecky vděčné téma. Mnohé z předpokladů však bohužel nezužitkoval.

Hned na začátku filmového příběhu se rozehrává dramatická situace. Mladý vězeň pozná v jednom z obyvatel přeplněné cely vraha svého otce a chce se pomstít. Změť těl, hlasů a rychlých záběrů na pohyby v pološeru ukončí příchod ředitele věznice, který chce vězňům představit lékaře, jenž bude v nemocnici dočasně působit. Stačí několik káravých slov a celá vyhrocená situace končí vzlykáním, omluvnými pohledy a jaksi do vytracena. To je bohužel osud i mnoha dalších momentů, rozehraných jako vypjaté scény a pak náhle ukončených bez vysvětlení, jako by se všechno odehrávalo jaksi bez důvodu a mimo samotné protagonisty. Velmi nepřirozená je samotná postava lékaře, který je pouhým pasivním pozorovatelem a posluchačem, který působí až lhostejně nebo nanejvýš mírně pobaveně z toho, co mu vězni, defilující v jeho ordinaci, vyprávějí. Sled příběhů, osudů, jež zavedly jednotlivé postavy před soud a s mnohaletými tresty pak do Carandiru, je hlavním obsahem filmu. Ale i tyto příběhy často vyznívají povrchně a nevěrohodně, není tu patrný motiv, jednotliví vězni jako by byli pouze bezbranné oběti osudu. A když se objeví vějička v podobě otázky, „Už jste si všiml, doktore, že tady ve vězení je každý nevinný?“, nedočká se odpovědi, dokonce ani reakce.

Jestli chtěl film překonat anonymitu s jakou jsou vězni chápáni vnějším světem a dát mase bezejmenných těl, která zůstala ležet po policejním zásahu v celách, konkrétní tváře, pak snad měl vybrat méně příběhů a nechat je doznít až do konce. Věrohodných a živoucích tu je pouze několik postav. K nim určitě patří dvojice gayů, drobný Špatenka a o hlavu vyšší mladík, který si říká Lady Di. Fyzicky bizarně působící pár prostě vzbuzuje sympatie k postavám a obdiv k hercům, kterým se podařilo zahrát dvoumetrového mladíka s dívčím hlasem zamilovaného do mrňavého střízlíka s velkýma ušima tak, že nejsou komičtí, ale upřímní a opravdoví. Scéna jejich svatby ve vězeňské chodbě je bezchybná, s výjimkou ovací na adresu prkenného lékaře s věčným nepřítomným úsměvem.

Masakr, který dostal věznici Carandiru do povědomí veřejnosti, film uzavírá. Režisér volil podání, kdy za útok a veškeré jeho důsledky nese veškerou odpovědnost vojenská policie. Samotný atak vojáků na již zpacifikované vězně navíc vypadá jako naprosto nesmyslný a nevysvětlitelný počin. Jediným zdůvodněním, které film nabízí, je krutost, touha vojáků zastřílet si do živých terčů. Film tak částečně ztrácí smysl a stává se pouze popisem krutosti, aniž by viděl její příčiny. Celý nakonec vyznívá jako nostalgické ohlédnutí za řádem a systémem vězeňského komplexu Carandiru. Litry krve tekoucí chodbami věznice a psi, kteří tu krev chlemtají či olizují mrtvoly, jsou už jen zbytečné drastické rekvizity příběhu, který mohl být velice silný, ale vyzněl do ztracena. Teprve při závěrečných titulcích, které běží na pozadí dokumentárních záběrů z likvidace jednotlivých bloků věznice, si divák uvědomí alespoň obrovské fyzické rozměry skutečné události, které mu film, byť byl natáčen přímo v prostorách Carandiru těsně před jeho demolicí, nedokázal sdělit.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Michal, 13.07.2007 00:07
Varella, Drauzio: Vzpoura ve věznici Carandiru
Teď jsem to viděl a naprostý souhlas s autorkou článku. Lékař se svým úsměvem chvílemi opravdu působil jako prosťáček,kterému se vězni svěřují jako svému spasiteli. Když si ale domyslíte příběh trochu reálněji, tak na vás teprve dolehnou zvrácenosti Carandiru. Snad byc ješě doporučil další film z... vězení - Půlnoční express (www.csfd.cz).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

54%čtenáři

zhlédnuto 2918x

Inzerce
Inzerce