Poniatowska, Elena: Ztřeštěná sedma

Poniatowska, Elena
Ztřeštěná sedma

recenze beletrie zahraniční

Elena Poniatowska má z matčiny strany mexické kořeny a po otci je polskou princeznou. Stěžejním tématem Poniatowské jsou především osudy žen, jim věnovala většinu svých reportážních i beletristických prací.

Elena Poniatowska – žena, která žije a pracuje v Mexiku
Elena Poniatowska: Ztřeštěná sedma, ze španělského originálu Las siete cabritas přeložila A. Tkáčová, vydalo nakladatelství OWP v roce 2004, 228 s.

Tak výstižně definovala sama sebe mexická novinářka a spisovatelka Elena Poniatowska (nar. 1932), když dostala v září roku 2003 francouzský řád Čestné legie. Na otázku, co pro ni takové ocenění znamená, prostě odpověděla: „Dávají mi na vědomí, že uznávají práci ženy, která psala a pracovala v Mexiku.“ O tom, že prosadit se v Mexiku jako žena-spisovatelka, žena-malířka, žena-intelektuálka, žena-umělkyně nebo jen jako žena vůbec není úplně snadné, píše Poniatowska od samého začátku své více než padesátileté novinářské práce. Postavení a významu výjimečných žen v Mexiku věnovala i jednu ze svých nejznámějších knih, která jako jediná právě vyšla česky: Ztřeštěná sedma. Portréty mexických umělkyň (2000, Las siete cabritas). Ve velice pěkné úpravě v překladu Anny Tkáčové ji na kvalitním papíře, s fotografiemi protagonistek, s předmluvou Gerarda Ochoa Sandyho, donedávna kulturního atašé na mexickém velvyslanectví v Praze, s vysvětlivkami a jmenným rejstříkem vydalo nakladatelství One Woman Press. Verše přebásnil Miloslav Uličný. Překladatelka a nakladatelka knihu připsaly památce hispanisty Eduarda Hodouška, který zemřel v den dokončení redakční práce.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Elena Poniatowska, celým jménem Hélène Elisabeth Louise Amélie Paula Dolores Poniatowska Amor, má z matčiny strany mexické kořeny a po otci Jeanu Evremontovi Poniatowském je polskou princeznou. Její matka Dolores Amor pocházela z rodiny přívrženců Porfiria Díaze, která po mexické revoluci odešla do exilu do Paříže, kde se narodila jak Dolores, tak za dvacet let její dcera. V roce 1941 rodina utekla před válkou zpátky do Mexika. Elena si jako nejstarší dcera dědice polské koruny měla vzít nějakého evropského prince, místo toho se však rozhodla věnovat novinářství a od května roku 1953 měla vlastní společenskou rubriku. Tehdy vznikaly její první rozhovory s velkými mexickými umělci, z nichž těží ve svých knihách. Výrazným mezníkem v jejím životě i díle se stal rok 1965, kdy navštívila s matkou Polsko, odkud poslala do Mexika sérii kritických článků. Vztah ke kreslíři Albertu Beltránovi, zarytému socialistovi, ji utvrdil v názoru, že novinářka musí být „angažovaná“ (ve smyslu spíš morálním než politickém), a začala tímto prizmatem nahlížet mexickou společnost. Postupně si vytvářela osobitý styl, v němž se mísí pečlivá dokumentární práce s lyrickým spisovatelským vzletem, písemnosti s ústním podáním, realita s legendami, život s fikcí. Žánrově je její psaní blízké „literatuře svědectví“, která je nejvíc doma právě v Latinské Americe – mnohdy v mnohem vyhroceněji politické podobě. Vynikajícím příkladem takového literárního svědectví je román o životních podmínkách indiánských žen Hasta no verte Jesús mío (1969, Na neshledanou, můj Ježíši), za který dostala mexickou národní cenu. V roce 1968 se Poniatowska rozhodla přijmout mexické občanství a v témž roce napsala sérii reportáží o tragických událostech na náměstí Tlatelolco v Mexiku, kde dala vláda 2. října 1968 střílet do demonstrace univerzitních studentů. Reportáže noviny odmítly otisknout stejně jako její rozhovor s Orianou Fallaciovou, jednou ze zraněných demonstrantek. Vyšly až v knižní podobě roku 1971 (La noche de Tlatelolco, Noc v Tlatelolcu) a ironií osudu jí právě za tuto knihu měl udělit literární cenu prezident republiky Luis Echeverría, který byl v době krvavého potlačení demonstrací tajemníkem vlády. Poniatowska cenu odmítla převzít. Jako obžaloba neschopnosti vlády vyznívá i další reportážní kniha o vyprošťování raněných a mrtvých po zemětřesení 19. září 1985 Nada, nadie: las voces del temblor (1988, Nic, nikdo: hlasy zemětřesení). Později se Poniatowska zabývala i kontroverzním tématem konfliktu v Chiapas. V roce 2001 dostala prestižní cenu španělského nakladatelství Alfaguara za román La piel del cielo (Kůže z nebe).

Stěžejním tématem Poniatowské jsou především osudy žen, jim věnovala většinu svých reportážních i beletristických prací. Roku 1992 vydala po desetiletém shromažďování dokumentace román Tinísima o fotografce italského původu Tině Modottiové (1896–1942). V zásobě prý má dostatek materiálu na knihy o dalších významných ženách, které do tohoto výboru samostatně nezahrnula – třeba o první ženě Diega Rivery Lupe Marín. Ráda by něco napsala i o argentinské básnířce Delmiře Agustini.

Ve Ztřeštěné sedmě, knize čerpající z korespondence hrdinek, pamětí přátel a autorčiných rozhovorů s nimi na počátku její novinářské dráhy, nabízí Poniatowska čtenářům portréty sedmi žen, které se výrazně zapsaly do mexických společenských kronik a uměleckých dějin. Některé svým malířským, básnickým, prozaickým či tanečním nadáním, jiné ještě víc skandály a výstřednostmi. Společné všem těmto výjimečným ženám (narozeným v rozmezí let 1893 – malířka Nahui Olin – a 1925 – básnířka Rosario Castellanos) je, že pomáhaly utvářet nový kulturní život v Mexiku po otřesech revoluce. Doba velkého vření, kdy se Mexiko stalo významným centrem uměleckého života a přitahovalo tak velké osobnosti z různých uměleckých oblastí, jako byli například Breton, Artaud, Lowry, Buñuel, Lawrence, Cartier-Bresson, Ejzenštejn, Poniatowskou zřejmě fascinuje, vrací se k ní několikrát, poněvadž podle ní právě tehdy mohly ženy poprvé stanout po boku mužů jako rovnocenné partnerky. V revoluční době jako ženy-vojačky, později jako umělkyně a intelektuálky a stále také múzy a inspirátorky. V portrétu Maríy Izquierdo líčí Poniatiowska porevoluční Mexiko: „Mexiko je světlice vystřelená do vzduchu, vyzařuje světlo. Nikdo v Evropě nezůstává netečný vůči novým kulturám skrytým uvnitř americké džungle. (…) Mexičané jsou náhle hodni obdivu, velká mayská civilizace jim dodává na významu a přitažlivosti, které dříve neměli. Dědicové takovýchto mistrů určitě jsou umělci, jaké svět očekává. Mexické nástěnné malířství oslní mnohé, a když se objeví Tři velikáni, jejich hnutí je bouřlivě přijímáno a kritici vyhlásí novou renesanci světového umění v Mexiku neboli Pupku Měsíce. (…) Nejenže Mexická revoluce z roku 1910 předešla revoluci ruskou, ale José Vasconcelos dokonce hovoří o vzniku nové rasy v naší zemi: rasy kosmické. V Mexiku se formuje nový člověk, budoucnost světa se vytváří na našem kontinentě, mísení krve dvou kultur bude neporazitelné, energie soustředěná v naší krajině je tatáž jako energie neuronů v mezoamerickém mozku: vulkanická.“

Portrétované ženy jsou výjimečné každá něčím jiným a do mužského světa prorážejí pomocí nejrůznějších zbraní. Frida Kahlo se prosadila svým malířským talentem, ale ještě víc neuvěřitelně silnou vůlí, houževnatostí a zuřivostí, s níž se rvala se svým zraněním. Básnířka a recitátorka Pita Amor víc než nesporným básnickým nadáním vynikla krásou, prostořekostí, nestoudností, bezprostředností, s jakou odhalovala své tělo i duši. Riverova „múza milostné poezie, jedna z prvních feministek bez vztyčeného praporu, předchůdkyně žen jako paní svých instinktů“, sexuální symbol Nahui Olin ohromovala svou živočišnou sexualitou. Malířka María Izquierdo si vynutila respekt schopností vystihnout podstatu „mexičanství“ bez laciného folkloru. Když ji však jako jedinou pochválil na akademii Diego Rivera, přivítali ji závistiví spolužáci kbelíky vody. Tehdy si postěžovala: „Je zločinem narodit se jako žena. Ještě větším zločinem je být ženou a mít talent.“ Spisovatelka Elena Garro, zastíněná manželem, mexickým básníkem a nositelem Nobelovy ceny Octaviem Pazem, se prosadila intelektuální silou, ale též velkou sexuální přitažlivostí. Básnířka Rosario Castellanos tím, že psala o indiánech z Chiapasu „drsné, bolestné a realistické texty, odhalující úděsné znásilňování lidských práv“. Tanečnice Nellie Campobello, údajně jedna z dcer legendárního revolucionáře Pancha Villy, byla jedinou ženou píšící romány o mexické revoluci, ale v mačistickém světě ji nikdo nebral na vědomí, ačkoli podle Poniatowské je se svým přímým, syrovým stylem její nejlepší spisovatelkou.

Čtenářsky nejsilnější je možná hned první kapitola – portrét Fridy Kahlo, inspirovaný obrazem Dvě Fridy. Je stylizovaný jako vnitřní monolog malířky a působí uceleněji, není rozdrobený mezititulky jako ostatní kapitoly, v nichž autorka mnohem více pracuje s dokumenty a cituje z dopisů a pamětí. Láska ke slavnému muralistovi Diegu Riverovi a vášnivá touha malovat jsou pro Fridu hnacím motorem, který jí pomáhá překonat strašné bolesti. „Mnohokrát jsem chtěla umřít, ale zároveň jsem zběsile chtěla žít. A malovat. A milovat. A malovat, to bylo jako milovat. Neměla jsem nikoho jiného než sebe. Já jsem byla pro sebe to nejlepší. A Diego.“ Větu „já jsem byla pro sebe to nejlepší“ možná Frida nikdy takhle neřekla, ale určitě říct mohla stejně jako ostatní „ztřeštěné“ ženy. Kromě umělecké výjimečnosti je totiž všechny spojuje vybičovaná sebestřednost, jejich zbytnělé já je jediným středem světa, kolem něhož by se mělo všechno a všichni točit. Jsem božská, říkávala o sobě Pita Amor, která své neteři Eleně Poniatowské jednou vyhrožovala: „Nesrovnávej se se svou ohnivou tetou! Neopovažuj se objevovat v mé blízkosti, v blízkosti mých prudkých vichřic, mých bouří, mých řek lávy! Já jsem slunce, holčičko, sotva se přiblížíš, mé paprsky tě spálí na uhel! Jsem sopka!“

Bouře, sopka, láva, žár, oranžová barva slunce a pomerančů, to jsou často se vracející výrazy, kterými se hrdinky buď charakterizují samy, nebo jim je přiřknou obdivovatelé. Vše kolem sebe živelně bortí, ničí a strhávají, aby zkusily vystavět něco jiného. Antonin Artaud řekl o díle své přítelkyně Maríe Izquierdo: „Její obrazy nepřipomínají svět v troskách, ale svět, který se znovu tvoří. Všechny obrazy Maríe Izquierdo jsou namalovány v této barvě vychladlé lávy, v tomto vulkanickém pološeru. Právě tím jsou její obrazy znepokojující, jedinečné v celém mexickém malířství: vyzařuje z nich tvořící se svět.“

Hlavní vlastností spojující „ztřeštěnou sedmu“ je ovšem výjimečná schopnost lásky. Může se zdát až neuvěřitelné, jak bouřlivý milostný život umělkyně vedly v první polovině 20. století v rozporuplném katolicko-revolučním Mexiku (když přitom v mnoha latinskoamerických zemích dodnes neexistuje rozvod) – byly svobodné matky, rozváděly se a znovu vdávaly (Frida Kahlo se s Riverou rozvedla a po roce si ho vzala znovu), střídaly milence, pózovaly nahé. I to byl pro ně způsob osvobození. Z tohoto obrazu se vymyká snad jedině Rosario Castellanos, zoufale věrná nevěrnému manželovi, kterému psala nádherné milostné dopisy „v neutuchajícím a truchlivém sólu, které utváří její životopis“.

Nejvlastnější podstatou portrétovaných žen je tedy jejich šílená, nadlidská, vášnivá touha tvořit a milovat. Jejich vybočení z průměru, svoboda a nezávislost, to, proč je někteří autoři mají za průkopnice feminismu, je pouze důsledkem tohoto jejich vášnivého ustrojení. Proto Poniatowska klade na milostný život svých hrdinek takový důraz. A poněvadž láska pro Poniatowskou není jen láska k muži či ženě, ale také k zemi, kde se člověk narodil, vyrůstal nebo dlouho žil, nádherně píše o Mexiku, jeho kráse, barevnosti, ale i krutosti a zoufalství.

Knížka se čte výborně, ale je lepší číst ji po troškách, každý příběh zvlášť, s odstupem, jinak mohou některé osudy splývat, protože se v mnohém překrývají. Umělkyně se znaly mezi sebou, měly stejné přátele, vyprávějí o nich stejní lidé, některé vzpomínky se opakují. Příběhy jsou čtivé, ale je třeba nad nimi trochu přemýšlet, skládat si je z útržků a krátkých těkavých kapitol dohromady, navzájem propojovat. Kdo si však dá práci a bude mít trpělivost, objeví strhující pestrobarevné panorama „nejprůzračnějšího kraje“ – Anáhuacu, Mexika.

Ve zkrácené verzi vyšlo v Lidových novinách  4. 9. 2004

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 2733x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce