Murakami, Haruki: Na jih od hranic, na západ od slunce

Murakami, Haruki
Na jih od hranic, na západ od slunce

recenze beletrie zahraniční

Hlavní postavou románu Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) je Hadžime, muž ve středních letech, jemuž Murakami přidělil některé autobiografické rysy.

Kronika milostných nehod
Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce. Z japonského originálu Kokkjo no minami, taijó no niši přeložil Tomáš Jurkovič, doslov Klára Macúchová; Euromedia Group, k. s. – Odeon, 176 stran

Přestože má japonská literatura obrovský domácí čtenářský potenciál (vždyť v Japonsku žije přes 120 milionů lidí), bez překladu do některého ze světových jazyků nemá prakticky šanci prorazit. Harukimu Murakamimu se to povedlo, možná také proto, že on sám typickým Japoncem není. Po dokončení univerzitních studií si místo pokusů o kariéru v jedné z mnoha korporací raději otevřel jazzový bar. Teprve poté začal psát své romány, oplývající zvláštní posmutnělou atmosférou zmařených šancí, jež mu v rodné zemi vydobyly renomé literární superstar. Nejslavnějším z nich bylo Norské dřevo (Noruei no mori, 1987, česky Odeon 2002), po jehož vydání autor prchl před slávou do Řecka a pak do Spojených států. Odtud se vrátil do Japonska až po teroristickém útoku na tokijské metro v roce 1995, který provedla sebevražedná sekta Óm šinrikjó. Murakami shromáždil svědectví několika desítek účastníků tohoto atentátu a knihu Underground (Andáguroundo, 1997) pojal jako non-fiction. Posledním Murakamiho dílem je román Kafka na břehu (Ubime no Kafka, 2003).

koupit knihu: www.kosmas.cz

Hlavní postavou románu Na jih od hranic, na západ od slunce (1992) je Hadžime, muž ve středních letech, jemuž Murakami přidělil některé autobiografické rysy. Hadžime se také narodil v letech po druhé světové válce, po níž museli Japonci radikálně přehodnotit svůj postoj k západní kultuře, kterou ztělesňovali všudypřítomní američtí vojáci; s hlavním městem se seznámí, až když začne chodit na univerzitu. Hadžimeho život nejen na střední škole poznamenává fakt, že je jedináček. Děti bez sourozenců neměly v Japonsku lehký život, kolektiv ostatních dětí je nikdy nepřijal. Hrdina si proto kamarády hledá mezi těmi, kteří mají stejný osud. Do třídy s ním chodí dívka Šimamoto; z těch dvou se brzy stanou nerozluční přátelé. Od počátku však čtenář cítí, že s jejich přátelstvím není něco v pořádku; spíše než dětské partnerství jsme svědky duchovního spříznění, v němž už ze strany Šimamoto prosvítá erotická touha; na završení ideálního svazku jsou však oba příliš mladí. Hadžimeho rodina se poté odstěhuje pryč a po přátelství je brzy veta.

Hadžime proplouvá střední i vysokou školou bez zájmu (jediné, co jej opravdu baví, jsou studentské bouře na konci 60. let), najde si práci v nakladatelství, ale zůstává letargický. Nemít životní cíl je v japonské společnosti zavrženíhodné. Hadžime neví, co chce, čímž trpí i jeho osobní život. O partnerky nemá nouzi, ale nikdy se necítí příliš citově angažován; fyzické spojení je pro něj důležité, především však hledá duchovní spřízněnost: Érotovi konkuruje filia. Jeho život je vlastně kronikou nezdařených poměrů se ženami, pokusů o ideální svazek. Na střední škole si například najde milou a chápavou dívku Izumi, která s ním má trpělivost. Ta jí však dojde, když zjistí, že Hadžime současně udržuje čistě sexuální vztah s její sestřenicí. Izumi se s ním rozejde, celá aféra jí však zničí prospěch u závěrečných zkoušek, takže se nedostane na vysněnou univerzitu. V hrdinovi pak zůstává neodčinitelná jistota, že osudově ublížil. Po vysoké škole, kdy má pocit, že by měl začít standardní život, se seznámí s nevýraznou Jukiko, jejíž největší předností je vysoce postavený otec, který Hadžimemu půjčí do začátku kapitál na založení jazzového baru.

Když se v baru objeví tajemná dívka, z níž se vyklube Šimamoto, je Hadžime veskrze úspěšný byznysmen se spokojenou manželkou a dvěma dcerami, jezdí BMW a jen občas si vzpomene, že kdysi chtěl od života něco víc. Jenomže Šimamoto mu převrátí život naruby. Když poprvé odejde, Hadžime ucítí prázdnotu a závan staré náklonnosti; Šimamoto se zjevuje v nepravidelných intervalech a obklopuje ji aureola tajemství. Pro Hadžimeho nemá minulost význam a budoucnost trvale popírá: „Všechno, co má tvar, pomíjí jak ta pára nad hrncem.“ (s. 108) Vizí budoucna je záhuba, konec bytí, apokalypsa: „Než se všechno začne hroutit. Než se všecko nadobro pokazí.“ (s. 111). Jejich vztah je však podivně nevyvážený. Hadžime je schopen obětovat svůj dosavadní život, Šimamoto si patrně s Hadžimem hraje, provokuje, zkouší, kam až je schopen zajít. Nevíme, proč se znovu vrátila. Hrdinovi na prahu středního věku ztělesňuje neznámo a připomíná mu dětství, kdy jedinkrát měl bytost, s níž dokázal sdílet své pocity. Takřka bez námahy vybudované společenské postavení jej neuspokojuje, proti nudě dosavadního života najednou stojí fatální tajemství, jež nedokáže dekódovat. Šimamoto kouká z očí smrt, zdá se nevyhnutelná, je jediným řešením, jakkoli destruktivním.

Hadžime se snaží o revoltu vůči střednímu proudu japonské společnosti, v knize ztělesněné jeho tchánem, touží po extrémech. V tomto světle je třeba nazírat titul románu. Tajuplnou píseň South of the Border Nata Kinga Colea milenci poslouchají při své jediné společné noci; zazní v ní i verš west of the sun, tvořící druhou část názvu Murakamiho románu. Až později Hadžime zjistí, že jazzman zpívá o zemi za jižní hranicí Spojených států, o Mexiku a o nedosažitelném, neznámém prostoru ležícím na západ od slunce, zemi smrti. Pokud tedy v první části verše existuje ještě nějaká naděje, v druhé je tato alternativa popřena: „Snad někde na jih od hranic, kde existují i možná. Ale ne na západ od slunce, protože tam už žádná možná nejsou.“ (s. 155) Neexistuje tedy střední cesta: buď hrdina zůstane kde je, nebo se vydá nejdříve do neznáma na jih od hranic a posléze na západ od slunce na území smrti.
Hadžime si na konci knihy vybere první možnost, ale cesta k tomuto rozhodnutí je dlouhá. Když Šimamoto zmizí, protagonista bloumá ulicemi. Míjí jej anonymní masa lidí, v níž na okamžik snad zahlédne svou lásku; oč větší je jeho zklamání, když zjistí, že se mýlil. Vzápětí vidí na semaforu stát taxík a v něm sedět Izumi. I jí vyzařuje z tváře prázdnota a smrt. V zoufalém gestu se Hadžime pokusí pohladit ji přes okénko auta po tváři, vtom se však vůz rozjede a Izumina tvář se rozpustí mezi ostatními. Zmizí v davu netečných, šedivých lidí stejně jako Stetson, jehož jen na chvilku zahlédne na ulici vypravěč Pustiny T. S. Eliota. Ten také žije jen z minulosti, přítomnost je jen důsledek věcí minulých. Na rozdíl od Eliotova hrdiny však pro Hadžimeho existuje na konci románu určitá naděje: že se smíří se stavem věcí, přestane se zaobírat Šimamoto a zvolí život po boku Jukiko, možná fádní ženy, která jej však nade vše miluje. Když po probdělé noci sleduje Hadžime modré nebe při svítání, napadne čtenáře, že modrá byla oblíbená barva Šimamoto; o ní však v Hadžimeho monologu nepadne ani zmínka. To je dobře: lépe rozhodnout se pro všednost a každodennost života než pro jedinečnost a tajemství smrti. V životě se totiž dá složit reparát z nepovedené věci, což se Hadžimemu snad na posledních řádcích povede.

Na jih od hranic, na západ od slunce je kniha, která se nečte lehce a spontánně jako předchozí překlad Norského dřeva, i když oba hrdinové, Hadžime i Tóru, vykazují podobné rysy (přinejmenším částečně autobiografické). Oba na konci volí vztah se ženou, která je jen náhražkou za něco, co jim nebylo dáno. Rozdíl je v perspektivě: ačkoli v úvodu Norského dřeva vidíme takřka čtyřicetiletého Tórua, jak sedí v letadle přistávajícím v Německu, celý příběh je vyprávěn s odstupem zhruba dvaceti let a čtenáři mohou mít víru, že za tu dobu už bolest z nenaplněné, osudové lásky alespoň částečně otupěla, v románu Na jih od hranic, na západ od slunce tuto možnost nemají. Tóru má všechno teprve před sebou a stín milované Naoko může v budoucnu vyblednout, Hadžime je muž, který toho má z hlediska osudových vztahů více za sebou než před sebou, a především má co ztratit. Hraje o svou poslední šanci a čtenáři nezbývá, než mu držet palce.

Psáno pro Literární noviny.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 240 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Roman Pazderník, 05.10.2004 14:28
Murakami, Haruki: Na jih od hranic, na západ od slunce
Vážený pane Olehlo, děkuji Vám za Vaši recenzi. Obě knihy jsem četl, řadím si je pro sebe mezi příběhy, nikoliv romány. Zejména Norské dřevo postrádá výrazný rozhodovací konflikt, jehož popis je podle mě jazykem románu. Tento "román" postrádá motiv, který by bylo třeba osvětlit a proto napsat tuto... knihu. Je to, chcete-li, román bez tématu. Autor se k vyprávění (nikoliv zkoumání) otevřeně hlásí (Rok ... pro mě proběhl celkem klidně apod.) Píši Vám ale zejména, abych se s vámi podělil o můj dojem z Vaší recenze. Prosím buďte si jist mou úctou k vaší činnosti. Mám pouze za to, že recenze nemá být převyprávěním fabule, tím spíše ne konkrétních zápletek. Recenze mi má dát důvod přečíst anebo nepřečíst. Kromě toho, čím podrobnější předchozí znalost děje, tím hůř se kniha čte. Ještě poznámka k Murakamimu: musím ho zařadit ke spisovatelům, kteří podléhají svodu závěrečného poučení. Společně s M. Kunderou jsem přesvědčen, že pokud je naším cílem propagovat nějakou myšlenku, je daleko lepší formou např. esej. Příběh, a zejm. román, má otřásat takovými závěry, ukázat jejich omezenou platnost a jejich neúplnost. Má bojovat s naším uspokojením z toho, jak "víme" a pomoci nám vystříhat se neustálého zjednodušování života. Nakonec, pokud ke všemu máme svůj závěr, je vše uzavřeno. Kde se pak ale berou naše okamžiky fatální nejistoty? S pozdravem a přáním všeho dobrého Roman Pazderník, IES FSV UK v Praze
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 11552x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce