Moore, Michael: Hloupí bílí muži

Moore, Michael
Hloupí bílí muži

recenze humor

Filmový dokumentarista a spisovatel Michael Moore je dnes ve Spojených státech reálnou politickou silou. A to i díky knize Hloupí bílí muži, která nedávno vyšla také česky.

 

Něco na tom Moorovi je
Michael Moore: Hloupí bílí muži. Přeložila Gita Zbavitelová, redigoval Petr Mikeš. Euromedia Group - Knižní klub, Praha 2004, 320 stran, náklad a cena neuvedeny, cena doporučená nakladatelstvím 229 korun

Dva pohledy na americký bestseller Hloupí bílí muži. Nakolik nás ta kniha vůbec může oslovit?
Filmový dokumentarista a spisovatel Michael Moore je dnes ve Spojených státech reálnou politickou silou. A to i díky knize Hloupí bílí muži, která nedávno vyšla také česky.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Vyřkne-li se v současných Spojených státech na liberálněji orientované vzdělávací instituci spojení bílí muži (white men), drtivá většina multikulturně vychované mládeže si vybaví spíše negativní konotace: bílí muži - to jsou nejen kolonizátoři, s jejichž neblahým dědictvím se v zemích takzvaného třetího světa potýkáme dodnes, ale též privilegovaná vrstva, které bylo donedávna jako jediné umožněno kupříkladu literárně tvořit, a stanovovat tak kulturní hodnoty. Ne náhodou se nyní při studiu humanitních disciplín klade důraz na roli a uměleckou produkci skupin předtím opomíjených, to jest především žen a rasových menšin. Akcentují se natolik, až se v akademickém (a následně i žurnalistickém) diskurzu přidal k bílým mužům přívlastek mrtví (dead white men).
Postupem času navíc došlo k tomu, že k bílým mužům je řazen každý, kdo se pohybuje ve vlivných sférách a mocenských strukturách - bez ohledu na své pohlaví či barvu kůže. Již básník Amiri Baraka a jiní - převážně afroameričtí - aktivisté 60. let totiž postřehli, že osoby stoupající na společenském žebříčku zpravidla přijmou za svou dominantní bělošskou mentalitu a vnitřně se v zásadě stanou bělochy (internalized whiteness). Pro Baraku a vlastně i pro Moora jsou učebnicovými příklady takovýchto "bílých mužů" i Colin Powell a Condoleeza Riceová, blízcí spolupracovníci George W. Bushe.

Nicméně Moore jde se svou jazykově-politickou metaforou ještě dál. Dané bílé muže nazývá nikoli mrtvými, nýbrž hloupými, čímž fakticky uznává a morálně zpochybňuje jejich pozici zároveň. Titulem knihy nás připravuje na čtení - nečekejte žádné originální filozofické pojednání či generační manifest (tím se například koncem 50. let stal Mailerův esej Bílý černoch), ale svižný a deklamativní text.

Mluvená kniha
Michael Moore je v podstatě řečník, který ví, jak přesvědčit (ostatně přes amazon.co.uk si lze zakoupit i audionahrávku Hloupých bílých mužů). Používá hovorový jazyk nižší střední třídy opepřený expresivními výrazy (od hňupa přes toho, kdo "vyjebává" s voliči, až po neologismus šéfblbec, jímž je samozřejmě George W.). Na čtenáře apeluje jak hojnými osloveními (včetně "vole"), tak 1.osobou plurálu, jíž se pokouší ztotožnit se zkušenostmi běžného občana a jeho zase vtáhnout do své sítě. Nevyhýbá se rétorickým otázkám, příhodám ze života, přirovnáním, nadsázkám - ovšem v nich se dopouští laciných generalizací (viz třeba kapitola Národ debilů, v níž pomíjí mimo jiné prestižní americká výzkumná pracoviště). Tento přístup se projevuje v grafickém uspořádání knihy, které občas nemá daleko k aktivistickému transparentu.

Naopak třeba přiznat, že Hloupí bílí muži dovedou okouzlit svou přístupností, a spousta Američanů tak poprvé přičichla k tématům, jimž by se jinak obloukem vyhnula (předloni byl svazek nejprodávanější nebeletristickou knihou v USA) - ať už k feminismu přitažlivě zakuklenému v kapitole Konec mužů či k znevážení konceptu americké výjimečnosti v kapitole Jsme jedničky. A některé Moorovy pasáže jsou brilantní - například kratičká Modlitba za rány osudu bohatým; skvěle paroduje žánr každému Američanovi důvěrně známý právě tím, že se opírá o ustálené formule, k nimž přidává satirické šlehy na adresu bohatých. Moore dokonale ovládá i typicky americké literární postupy: jak metodu výčtu, tak návody v podobě jednotlivých bodů, s nimž začal už otec mýtu amerického úspěchu Benjamin Franklin a které v příručkách typu Jak rychle přijít k penězům přetrvávají dodnes.

Prostě Američan
Překvapivě - a mnohdy až paradoxně - americké jsou ovšem i Moorovy prameny a východiska. Moore vyznává americký kulturní idealismus v tom slova smyslu, že volá po "protipřevratu" provedeném nejdemokratičtějším způsobem. Myslí tím, že občané budou volit a nad svými zástupci vykonávat kontrolu, eventuálně se nechají zvolit sami. Vždyť i izraelsko-palestinský konflikt by Moore řešil občanskou neposlušností.

Prolíná-li se Moorovým spiskem nějaké ústřední téma, tak určitě pokrytectví vládnoucích vrstev - tedy klíčový problém utopicky chápaného nového kontinentu. Problém, který v próze vracející se zpět k puritánským počátkům Ameriky zpracoval už Nathaniel Hawthorne (1804-1864). Ostatně i jedna z hlavních výtek směřujících k prezidentu Bushovi není v americkém kontextu ničím původní - rozpor mezi takzvanými starými penězi, rozuměj Georgem W. Bushem a obecně Američany vyrůstajícími v přepychu, jimž se automaticky dostane všech výhod, a penězi novými, to jest Moorem a prostředky vydělanými vlastníma rukama či hlavou, literárně zobrazil už na sklonku 19. století Henry James či o něco později Francis Scott Fitzgerald.

Nijak podstatným způsobem Moore nepodrývá ani onen symbol amerického životního stylu, automobil. Jen by si přál uzákonit menší spotřebu a možná i zakázat terénní vozidla na Manhattanu. A i když poukazuje na nebezpečné propojení ropného a automobilového průmyslu, vystupuje tu v zásadě jako umírněný reformátor.

Co se informačních zdrojů týče, Moore poměrně právem odvrhuje mamutí mediální společnosti, které svět zahlcují víceméně totožnými zploštělými (dez)informacemi. S výjimkou zpravodajství BBC autor pátrá v domácích (amerických) alternativách - v tisku, ve zprávách neziskových organizací, v univerzitních projektech. Některé takto získané údaje předkládá jako hotová, naprosto důvěryhodná fakta. Jako mimořádně úderná se jeví zejména v pasážích Kdo je kdo, mapujících kariéry členů Bushovy vlády - sžíravější kritiku pojmu "soucitný konzervatismus" (v angličtině aliterační compassionate conservatism), který chudým bere a bohatým dává, či ilustrativnější příklady napojení současných amerických politiků na svět velkého obchodu (opět aliterační big business) si lze stěží představit.

Pravda, ani zde Moore neučinil žádný objev. Z jeho úst/pera však poselství zní naléhavě a musí se s ním počítat, neboť se mu podařilo zaujmout řadu z těch Američanů, kteří se dosud nesli v hlavním proudu, jenž o Spojených státech uvažuje převážně v superlativech.

Kde úplně selhává
Michael Moore rád spřádá teorie. Ne všechny dovádí - jak se o něm zjednodušeně říká - do divokých konců. I tak si ovšem zasluhuje korekce.
Hned na několika místech se Moore vrací k dramatickému vyústění posledních prezidentských voleb na Floridě, a ačkoli nikdy nepoužije slovo spiknutí, zjevně se domnívá, že to od začátku až do konce byly volby zmanipulované. Jistěže má právo pochybovat o rozhodnutí i tak úctyhodné instance (zejména když poukazuje na potenciální konflikt zájmů - byť u jednoho soudce). Ovšem v případě rodinného klanu Bushů se stává, mírně řečeno, paranoidním. Při glorifikaci Clintonovy zahraniční politiky se pro změnu chytá do typicky levičácké pasti - chválí Clintonovy aktivity v Irsku a na Blízkém východě, ani slůvkem však nezmíní genocidu ve Rwandě, během níž se tehdejší prezident patrně chybně rozhodl neintervenovat.

Ještě o něco méně fundované jsou Moorovy názory zdravotnicko-ekologické. Hlavně v otázce nemoci šílených krav se zdají silně poplatné americké hysterii před několika lety. Takto rozptýlen naproti tomu nedotáhne do konce některá svá pozorování stran na půdě mu vlastní, totiž v oblasti společnosti a morálky. Pouští-li se vášnivě do zastánců trestů smrti uplatňovaných i v případě osob nezletilých a mentálně zaostalých, už jej nenapadne nastolit otázku, která musí být položena každému náboženskému fanatikovi, jenž zastává výše zmíněné názory: jak se to slučuje s posvátností života, kterou takový fanatik zároveň hlásá při boji proti potratům?

Michaela Moora doporučují moji američtí studenti především starším a nezcestovalým příbuzným a známým, kteří s bezmeznou naivitou věří jak politikům, tak masmédiím a jimi vytvářeným konstrukcím. Těmi může četba Moora otřást. Před intelektuálně náročnějšími čtenáři ta kniha však neobstojí.

MFDnes, 11. 9. 2004

 

© _______
článek vyšel v _______
na iLiteratura.cz se souhlasem _______

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Freud, 07.10.2004 23:50
Moore, Michael: Hloupí bílí muži
Rozum a chtíč nemohou být v opozici natrvalo.
Vložil: Ladislav Nagy, 25.09.2004 08:41
Moore, Michael: Hloupí bílí muži
Michael Moore je nejen hloupej bílej muž, ale ještě ke všemu nechutně tlustej, odpornej a nebezpečnej. Pokud tahle kniha má nějaký význam, tak snad jen tenhle: vidíme, že Moore je stejně blbej jako Bush. A to není moc radostný:-)jinak moc hezky napsanej článek
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

52%čtenáři

zhlédnuto 2672x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce