Minakami, Cutomu
Chrám divokých husí

recenze beletrie zahraniční

Povídka Chrám divokých husí nedávno zesnulého autora Cutomu Minakamiho, kterou si můžeme přečíst i v českém překladu, nás přivádí do typicky japonského prostředí třicátých let dvacátého století.

Chrám divokých husí
Cutomu Minakami
: Chrám divokých husí, překlad Vlasta Winkelhöferová a Zora Čermáková, Vyšehrad, 1989, vyšlo spolu s povídkou Bambusové loutky z Ečizenu

Povídka Chrám divokých husí nedávno zesnulého autora Cutomu Minakamiho, kterou si můžeme přečíst i v českém překladu, nás přivádí do typicky japonského prostředí třicátých let dvacátého století. Odehrává se v zenovém buddhistickém klášteře Kohóan nacházejícím se při úpatí hory Kinugasa na severozápadním předměstí starobylého Kjóta. Minakami sem umístil tragický příběh, jehož syžetová výstavba se opírá o osobitý psychologicko-detektivní styl, k němuž se Minakami dopracoval až v pozdějším období své literární tvorby, kdy námětově čerpal z vlastní životní zkušenosti, pro jejíž sdělení využil principů lidového vypravěčství, které mu bylo podle odborné kritiky velmi blízké a dosahoval v něm značného mistrovství.

Za motto povídky považuji vypravěčovu charakteristiku hrdiny: „Džinen byl vždycky sám.“ (strana 91)

Nosnou osobní zkušenost s prostředím japonského zen-buddhistického kláštera získal autor v mládí, kdy byl dán do opatrování a péče malého kláštera. Tam si prožil nesnadné období, ze kterého zřejmě cítil potřebu se v pozdější etapě své aktivní spisovatelské dráhy vypsat. U svého literárního hrdiny uvádí jako příčinu ocitnutí se v klášteře fakt, že jej chudá matka odložila a adoptivní rodina se o něho nedokázala postarat. Rovněž okolí jej odvrhlo pro jeho ošklivost a podivný tvar hlavy. Podobnost se skutečným dětstvím autora je více než zřejmá. Minakami totiž pocházel z chudé venkovské rodiny tesaře, která si nemohla dovolit postarat se o všechny své děti. Promítl tedy do děje své osobní zkušenosti, na jejichž základě vystavěl fiktivní zápletku, která končí poměrně otevřeně, ale o to více dramaticky. Atmosféra povídky je značně ponurá, jako by vzpomínky autora přes všechnu jejich tendenci v lidské paměti „růžovět“, byly velmi neradostné. Není tedy divu, že hlavním tématem je neodhalený a tudíž nepotrestaný zločin spáchaný mlčenlivým a podivínským mnichem Džinenem.

Povídka je čtenářsky zajímavá nejen odhalováním temných stránek chlapcovi osobnosti, které svádí boj s těmi světlými, ale i komplexním vykreslením samotného opata, vedlejších postav a dokonce i doby, která byla charakteristická sílicími přípravami na nesmyslnou totální válku. Doba počínající nesvobody a manipulace jedince doléhá až do kláštera. Novic, coby školou povinný chlapec, se musí účastnit i namáhavého vojenského výcviku a vysílen nezvládá plnit své četné klášterní povinnosti, za což je přísným opatem necitelně potrestán. Konflikt novic – opat postupem času dále sílí.

Na tomto místě je nutné zmínit další rovinu, kterou autor v povídce umně rozehrává, když ve třetí kapitole nastiňuje budoucí konflikt podivného trojúhelníku muž – žena – dospívající chlapec. Onou ženou je Satoko, milenka zesnulého opatova přítele Kišimota, o jehož osudu se dočítáme hned v prvních větách povídky. Opat se opuštěné ženy ujímá a žije s ní, posléze i intimně, v klášteře, což Džinen vnímá obzvláště citlivě. Satoko uvažuje o chlapci a lituje ho, ale částečně ji jeho nevyzpytatelnost a nemluvnost děsí.

„Ten netečný chlad, který z Džinena čišel, to bylo právě ono, co na něm Satoko od samého začátku vadilo.“ (strana 37)

V páté kapitole se čtenář spolu se Satoko dozvídá o pohnutém osudu chlapce odloženého žebračkou a přijatého adoptivními rodiči. Pod vlivem náhlého návalu soucitu zajde Satoko za chlapcem a svede jej. Zde přijde v povídce krátké zklidnění. Doposud totiž autor nenechal čtenáře oddychnout, ze stránek se valila jedna za druhou dramatická scéna, či obraz a napětí nebralo konce. Přispěla k tomu i řada symbolických vyjádření, jež autor využívá k tomu, aby na čtenáře přenesl vjem, který se dá charakterizovat jako těžké až dusné ovzduší příběhu, který působí, jako by se převážná část děje odehrávala v setmělém a ponurém prostředí. Při čtení si není těžké představit, že se podobný příběh odehrává i dnes někde za zdmi malého kláštera kdesi na samotě, kde se pod, pro okolní pozorovatele, zdánlivě klidným tokem života, schyluje ke katastrofě. Celkově pochmurná atmosféra díla jen posiluje čtenářovu zlou předtuchu o věcech budoucích. K tomuto stísněnému dojmu přispívá autor zejména častým užíváním dramatických popisů prostředí:

„Obloha byla toho dne zamračená a foukal vítr.“ (strana 14); „V tom okamžení tam zahlédla mihnout se jakýsi stín. Ztuhla úlekem.“ (strana 17)

„Venku za dveřmi z dřevěného mřížoví se zvedl vítr a šelest listí na stromech v zahradě zesílil.“ (strana 37)

Vše se dává opět do pohybu, když opat Džikai náhle zmizí. Vyšetřování se ubírá směrem, který určí Džinen svojí výpovědí, v níž naznačuje, že opat vedl ještě jiný život, o kterém nikdo neměl ani tušení, a že nakonec s největší pravděpodobností odešel do ústraní prohloubit svůj vhled a nalézt tak odpověď na svoji vnitřní rozpolcenost. Pro nedostatek důkazů a celkovou nesrozumitelnost opatova chování v poslední době, je tato verze považována za nejpravděpodobnější. Čtenář je po přečtení všech úvah vyšetřujících kněží značně znejistěn. Zůstává jen jakési tušení a atmosféra zahuštěná předzvěstí tragické události, kterou autor literárně odhalí až v poslední osmé kapitole.

„Oheň, který rozdělal Džinen, byl už vyhaslý. Kohóan se chystal strávit další noc bez svého pána.“ (strana 81)

V úplném závěru nechává Minakami na čtenáři a jeho fantazii, aby dokončil tento prapodivný příběh milostného trojúhelníku. Příběh opata využívajícího ženy, na něm existenčně závislé, k ukojení svých sexuálních potřeb, se dozvíme. Avšak osud nevěstky pokukující po mladém chlapci, což se u ní mísí se soucitem a nenaplněným mateřským citem, a úděl chrámového novice od dětství opuštěného a stíhaného strastmi a protivenstvími, majícího nedůvěru k ostatním lidem, nám zůstane skrytý. Vypravěč se omezí jen na závěrečné konstatování, že po nějakém čase ustaly pověsti o trojici obyvatel chrámu a symbolické zvolání, jež má nápadně blízko k osobní zpovědi autora:

„Trhlina po vyškubnuté matce huse zeje v obraze dodnes.“

Ani já zde zcela neodhalím pointu příběhu, neboť o tom, co se v chrámu onoho večera vlastně stalo, se můžete nejlépe dočíst v povídce samotné, a tak si plně a bezprostředně vychutnat celou linii příběhu.

Závěrem jen podotknu, že v Minakamiho povídce Chrám divokých husí jsou předmětem literárního zobrazování osudy bytostí, vůči nimž se spisovatel projevuje jako pozorovatel, který s hravou lehkostí a fantazií, zachovávaje si však určitý odstup, spřádá napínavou zápletku povídky. Vypravěč je bezejmenný a nadosobní. Jen ze znalosti života autora můžeme dedukovat citovou a zkušenostní spřízněnost s hrdinou. Avšak všechny citově zabarvené výpovědi se odehrávají prostřednictvím promluv nebo úvah postav zejména pak Satoko. Příběh je vyprávěn realisticky s intuitivním kompozičním vhledem, kdy již od prvních řádků se Minakamimu daří plasticky vylíčit nejen vlastnosti postav a vztahy mezi nimi, ale i atmosféru prostředí. Odhaluje nám tak zákonitosti společenské a v závislosti na tom i kulturní. Vzniká tak dílo zajímavé pojetím tohoto již mnohokrát zpracovaného tématu a svou strukturou, zejména jakoby neukončeností v závěru.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 1891x

Inzerce
Inzerce