Jeroným: Legendy o poustevnících - Vitae eremitarum 1

Jeroným
Legendy o poustevnících - Vitae eremitarum 1

recenze beletrie zahraniční

Recenze českého překladu legend o poustevnících Sv. Jeronýma(Sophronius Eusebius Hieronymus, asi 348-420).

Jeroným: Legendy o poustevnících, Vitae eremitarum. Překlad, úvod a poznámky Jiří Šubrt. Praha, Oikúmené 2002 (Knihovna raně křesťanské tradice I), 150 str.

Legendy o poustevnících sv. Hieronyma (Jeronýma), jimiž nakladatelství Oikúmené zahájilo svou novou ediční řadu - "Knihovnu raně křesťanské tradice" -, jsou knihou, jejíž kvality zcela odpovídají vysokému standardu, na který jsme u publikací tohoto nakladatelského domu zvyklí. Vzhledem k očividnému dluhu vůči českým čtenářům pokud jde o překlady raně křesťanských textů není třeba rovněž přespříliš zdůrazňovat, že nakladatelský počin, který počítá s novými českými překlady vybraných řeckých a latinských patristických autorů, je věcí nanejvýš záslužnou a užitečnou. Ve srovnání s obdobnými edičními řadami zahraničními (připomeňme například francouzskou Sources Chrétiennes či německou Fontes christiani) je však na formálním zpracování prvního svazku "Knihovny raně křesťanské tradice" patrná maximální snaha oslovit nejen úzce specializovanou odbornou veřejnost, ale rovněž potenciálního zájemce "mimo obor". Čerstvě vydaný svazek se snaží být "common user friendly" kupříkladu tím, že byly minimalizovány citáty v cizích jazycích, latinské či řecké názvy a spojení jsou důsledně opatřovány českým překladem, řecké výrazy jsou transkribovány do latinky, vysvětlující poznámky jsou uváděny rovněž u poměrně známých reálií apod. Zda se tím potenciální okruh zájemců skutečně rozšíří, zvláště když je zachována velmi užitečná bilingvnost, která však podporuje dojem "knihy pro zasvěcené", je sporné. Na druhé straně je jasné, že tato snaha, která autora nutí mít neustále na zřeteli imaginárního "obyčejného" čtenáře (už jen při pohledu na produkci Oikúmené se vnucuje otázka, zda si "obyčejný" čtenář kupuje právě zde vycházející tituly), mu nejen komplikuje a znepříjemňuje život, ale působí mu rovněž objektivní potíže při jeho úsilí podat co nejfundovanější a nejzevrubnější informace, pokud se nemůže spoléhat (nebo je k tomu nucen) na určitý stupeň "předporozumění" ze strany svých čtenářů. Výše řečené se však pochopitelně týká celkové koncepce nakladatelství, nikoli recenzované knihy.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Jiří Šubrt převedl do češtiny tři Hieronymovy drobné, a jak sám říká v korpusu Hieronymových textů "zcela marginální" (str. 32) spisy, které jsou však v kontextu antické literární historie velmi cenné a vzhledem ke svému mírně anekdotickému charakteru z čtenářského pohledu rovněž velmi vděčné. O oblibě Hieronymových poustevnických legend, které se v předkládaném svazku dostávají čtenáři do rukou - O sv. Pavlovi, prvním poustevníku (Vita sancti Pauli primi eremitae), Jak mnich Malchus upadl do zajetí (Vita Malchi monachi captivi), Život sv. Hilariona (Vita sancti Hilarionis) -, svědčí nejen na 120 zachovaných rukopisů, ale rovněž fakt, že byly již několikrát přeloženy do češtiny. Po staroříšském vydání A. L. Stříže (Životy sv. Pavla Poustevníka, sv. Hilariona opata a mnicha Malcha Zajatce, Stará Říše 1910) se solidní český překlad legend objevuje také v dosud jediné česky psané hieronymovské monografii A. Langa (Otec pouště sv. Jeronym, 2. opr. vyd Praha 1948 [Olomouc 1920], která dnes přes nepochybnou autorovu erudici svým emfatickým a zaníceným slohem místy vzbuzuje úsměv. Jinak se Hieronymus podobně jako ostatní křesťanští autoři zájmu českých překladatelů příliš netěšil; kromě výboru Hieronymových listů (Listy svatého Eusebia Jeronyma, kněze a učitele církve. Listy od prvého do šedesátého čtvrtého dle pořadí časového, přel. A. L. Stříž, Stará Říše 1917) si zmínku zaslouží snad ještě časopisecký překlad spisu Adversus Helvidium de Mariae virginitate perpetua (O ustavičném panenství bl. Marie P. proti Helvidiovi, přel. F. Bauer, in: Časopis katolického duchovenstva, 18, 1877, str. 161 nn., 257 nn.). Je překvapující, že žádný z těchto titulů J. Šubrt nezmiňuje ani v teoretické studii, ani v připojené bibliografii.

Samotným legendám, jejichž český překlad je věrný a přitom hladký a neantikvovaný, předchází čtyřicetistránková úvodní studie, jež vybroušeným a mimořádně čtivým způsobem mapuje Hieronymův život a dílo, přičemž se vzhledem k námětu překládaných textů věnuje rovněž aspektům vzniku a rozvoje protomonastického, poustevnického hnutí. Vycházeje jak z moderní odborné literatury, tak z antických pramenů (zvláště z Hieronymových listů, díky nimž známe mnohé biografické detaily), představuje J. Šubrt českým čtenářům osudy tohoto rázovitého církevního otce uceleně a věcně, navíc se stylistickým šarmem. Co textu dodává na hodnotě, je rovněž fakt, že nejde o přepjatou apologii a Hieronymovy lidské a někdy až "příliš lidské" rysy má tak čtenář neustále na očích. Nemenší pozornost je věnována literárnímu rozboru překládaných legend: Šubrt vymezuje hagiografické žánry, pro jejichž chronologický vývoj je charakteristická rostoucí úloha narativní (imaginativní) složky na úkor složky čistě faktické, vřazuje Hieronymova dílka do kontextu relevantní pohanské literární tradice a právě v onom amalgámu křesťanského a pohanského, s nímž se při četbě Hieronymových legend setkáváme, vidí jeden z jejich literárních významů a přínosů. Byť se tradičně hlásí k biografickému typu (vitae), Hieronymus hranice tohoto žánru pružně modifikuje, doplňuje a překračuje - pro Vita Malchi si kupříkladu neváhá vypůjčit de facto osnovu antického románu -, vždyť jako většina raně křesťanských spisovatelů prošel důkladným rétorickým vzděláním, které mu umožňuje využít všech jeho plodů "ad maiorem Dei gloriam", v tomto případě k propagaci mnišského způsobu života a k jeho "přisvojení" latinskému Západu.

Pokud jde o vlastní český překlad Hieronymových legend, jeho autor zvládl svůj úkol bezchybně, a to nejen z hlediska striktně filologického, ale rovněž s ohledem na stylistickou úroveň výsledného textu, který je kompaktní a homogenní a zároveň bez výhrad splňuje požadavky moderní české dikce, což zaručuje nejen "bezproblémovou" četbu, ale přímo požitek z ní. Šubrt umně rozbíjí stavbu latinských period či delších výpovědních celků a s originální předlohou zachází poměrně volně - což je pouze ku prospěchu věci -, aniž by se však dopouštěl nepřijatelného zjednodušování. Srv. např. str. 51: "Kentaur se pokusil o přátelskou odpověď, ale z jeho štětinaté tlamy namísto srozumitelné řeči vycházely jen jakési lámané zvuky. A tak jen cosi barbarského [v tomto případě by snad s ohledem na konotace slova bylo lépe zvolit synonymní výraz, kupř. "nesrozumitelného" apod.] zamumlal a nataženou pravicí ukázal žádaný směr." (At ille barbarum nescio quid infrendens et frangens potius verba quam proloquens inter horrentia ora setis blandum quaesivit alloquium. Et dexterae protensione manus cupitum indicat iter...); a dále např. str. 95: "Když pak uviděl, že je na konci svých tělesných sil, a zdálo se mu, že se blíží jeho smrt, od šedesáti čtyř až do osmdesáti let se zcela zdržel chleba. Získal tak neuvěřitelnou duševní sílu a ve věku, kdy už si ostatní zpravidla dopřávají pohodlí, sloužil Pánu jako znovuzrozený." (Inde, cum se videret corpore defatigatum et propinquam putaret imminere mortem, a sexagesimo quarto rursus anno usque ad octogesimum pane abstinuit incredibili fervore mentis, ut eo tempore quasi novus accederet ad servitutem Domini, quo ceteri solent remissius vivere.) Jeho stylistickou vynalézavost dále demonstruje tu expresivní dikce ("z nitra pouště se přiblíží rychlým během dva lvi, hříva jim kolem krku jen vlaje", duo leones ex interioris eremi parte currentes, volantibus per colla iubis, ferebantur - str. 61), tu rozvinutí, avšak nerozmělnění sevřeného latinského vyjádření ("...kdy slavně prolili svou krev a zahynuli mučednickou smrtí", felici cruore damnati sunt - str. 45; "a tak se kradmo a se zatajeným dechem vydal dovnitř na výzvědy", suspenso gradu et anhelitu temperato, callidus explorator ingressus est - str. 55) či snesitelná aktualizace v lexikální oblasti (srv. např. "její [totiž Kristovy církve] morální kredit klesl", virtutibus minor facta sit - str. 67; "vzdát povinnou úctu mrtvému několika konvenčními větami", locis communibus laudare defunctum - str. 87; "k chronologické posloupnosti událostí", ad ordinem - str. 95).

Šubrtův překlad lze tedy souhrnně označit jako mimořádně kvalitní, což potvrzuje i absence chyb ve vlastním smyslu. Převod několika málo míst lze nicméně označit za zbytečně volný (srv. např. "lidé, kteří propadli pohanským bludům", qui daemonum errore rapiantur - str. 55; "Po mnoha letech se mne však náhle zmocnila touha", Post multos annos incidit mihi cogitatio - str. 69; "Stalo se však to nejhorší, co se mohlo stát - prosadil jsem si svou v domnění...", Vae mihi misero! Vici pessima victoria,... - str. 71; "Vylezte ven, pán vás volá a trpělivě vyhlíží.", Exite. Dominus vos vocat. - str. 81; "Ale protože by trvalo dlouho, kdybych měl jednu po druhé vylíčit všechny etapy jeho asketického života, shrnu je teď v krátkosti a popíšu jeho životosprávu jako celek...", Et quia longum est per diversa tempora carptim ascensum eius edicere, comprehendam breviter ...vitam eius pariter exponens... - str. 93). Někdy je překlad lehce zavádějící (srv. např. "propukl spor, kdo si má z chleba odlomit jako první", quis frangeret panem - str. 57; "že i ta němá zvířata cítí přítomnost Boží", quod muta quoque animalia Deum esse sentirent - str 61; "A já mám teď popsat obrácení a životní osudy takového muže" - Porro mihi tanti ac talis viri conversatio vitaque dicenda - str. 85 [sám Hieronymus o Hilarionovi o několik řádek níže říká, že věřil v Ježíše Krista]; "A hned jak ho spatřil, změnil svůj dosavadní způsob odívání", Et statim ut eum vidit, mutato pristino habitu - str. 89; "Napjatě se rozhlížel kolem sebe ve snaze zahlédnout původce těch strašidelných zvuků...", quodammodo videre desiderans, quos horrebat audire, et sollicitis oculis... - str. 91).

Některé pasáže by v zájmu ještě hladší četby zřejmě mohly doznat drobných stylistických úprav či pregnantnějších vyjádření (srv. např. "Křesťané tehdy toužili zemřít pro jméno Kristovo probodeni mečem", Voti tunc christianis erat pro Christi nomine gladio percuti - str. 47; "začal pomýšlet na to, že Pavla, jehož měl skrývat, prozradí", coepit prodere velle, quem celare debuerat - str. 49; "patřím k obyvatelům pouště, jež pohané ... uctívají pod jmény fauni, satyrové a inkubové - str. 53; "pozdravili se jmény", propriis se salutavere nominibus - str. 55). Výše zmíněné poznámky jsou však míněny spíše jako podněty k filologické diskusi a rozhodně nesnižují kvality celku, které je třeba opakovaně vyzvednout, a to zejména s ohledem na současnou záplavu "odbytých" či nekvalitních překladů (i z oblasti antiky či středověku), do nichž čtenář nevládnoucí jazykem originálu často v dobré víře investuje nemalé prostředky.

Ačkoli Hieronymovy legendy zapůsobí na dnešního čtenáře spíše jako zábavná četba obdařená kouzlem pohádkovosti a fantastična než jako hluboký zdroj duchovní inspirace, jak tomu mohlo být na konci čtvrtého století, přesto zůstávají v Šubrtově podání mimořádně poutavým a přitažlivým textem, který může zaujmout i takové čtenáře, kteří jinak považují antickou literaturu (snad až na pár výjimek) za suchopárnou četbu pro staromilecké podivíny - a to při stáří více než jednoho a půl tisíce let rozhodně není málo.

zkrácená verze byla publikována v Teologické reflexi 1, 2004, str. 96-98

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 181 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 4010x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce