Italská literatura 1985-2000

přehled beletrie zahraniční

Esej G. Catelliho o literárním dění v Itálii v období 1985-2000.

Italská literatura 1985 - 2000

Chtít načrtnout věrohodný obraz italské literatury posledních let, a zvláště prózy, vyžaduje provést určitý výběr, jednak vzhledem ke zkoumanému údobí, jednak vzhledem ke kvalitě pojednaných autorů. Myslím, že takový důležitý předěl pro pokus o vymezení jedné epochy, moment významného přechodu - i když ne jediný, který poznamená následující období - představuje smrt Itala Calvina. V září 1985 odešla ústřední postava italské literatury druhé poloviny dvacátého století, spisovatel a intelektuál, který prošel různými epochami a zastával stále důležitější úlohu, počínaje poválečnou érou, přes neorealismus, neoavantgardu až k postmoderně; a po Pavesem a Vittorinim se také zdatně ujal ojedinělé úlohy a břemene ve vydavatelském a literárním životě, zejména v účasti na ediční politice nakladatelství Einaudi, zásadního pro italskou kulturu posledních šedesáti let.

Calvino dešel v okamžiku hluboké finanční krize Einaudiho nakladatelství a kritické osobní bilance, vyjádřené v nedokončených Amerických přednáškách (Six memos for the next millennium, č. 1999), v nichž pojednává o některých literárních hodnotách, které mají zůstat zachovány v následujícím tisíciletí (Lehkost, Rychlost, Přesnost, Viditelnost, Mnohotvárnost). Změna nastala i v italské společnosti, která, po letech teroru, zaznamenává ekonomický růst, doprovázený postupnou nechutí k politice a klesající angažovaností. Osmdesátá léta jsou roky "image", povrchnosti a konzumu, a toto ovzduší nemůže být bez vlivu na literaturu, zejména následujících let, jestliže předpokládáme, že autoři, kteří se objeví v následujícím desetiletí, se formovali právě v tomto období.

V osmdesátých letech se prosadily a konsolidovaly postavy, které ještě dnes nejlépe reprezentují italskou prózu konce dvacátého století. Především Antonio Tabucchi, autor exemplárních povídek (jejich převážná část by měla být brzy dostupná i českým čtenářům), který dokáže v mistrně zvládnuté povídce nebo krátkém románu obsáhnout země, epochy i atmosféry s někdy až filmovou vizuální sugescí (několik filmů z jeho děl skutečně čerpá). Dal by se charakterizovat jako velký spisovatel smutku a nostalgie, návštěvník pochyb a nejistoty, svědek neklidu; portugalská kultura, Francie a Itálie se stýkají v jeho literárním a citovém světě, spolu s městy jeho života: Lisabonem, Paříží, Pisou a Florencií. V každém případě musíme uvést: Drobná bezvýznamná nedopatření (Piccoli equivoci senza importanza), Pohled z druhé strany (Il gioco del rovescio), Indické nokturno (Notturno indiano, č. 2002) a román Jak tvrdí Pereira (Sostiene Pereira).

Daniele del Giudice, blízký pokračovatel Itala Calvina, obratně rozložil svůj talent mezi román a povídku, a nezanedbává ani prvotní esejistické nadání: čeští čtenáři již znají v překladu jeho první dva romány Wimbledonský stadion a Atlas Evropy (Lo stadio di Wimbledon, Atlante occidentale, č. 1989) a zasloužili by poznat i skvělou knihu povídek Když se stín odtrhává od země (Staccando l'ombra da terra),věnovanou autorově vášni, létání. V ní, vedle příběhů vzešlých z okouzlení historií letectví, jsou důležité dvě povídky občanské angažovanosti, věnované dvěma leteckým neštěstím nedávné italské historie - jedno z nich, u Ustiky, je stále zahaleno stíny a vojenským tajemstvím.

Vincenzo Consolo, sicilský spisovatel žijící v Miláně, již v roce 1976 autor významného Úsměvu neznámého námořníka (Il sorriso dell'ignoto marinaio) patří svým věkem k předchozí generaci, a na stránkách svých děl postihuje historické a občanské sváry člověka, který byl ve vlastní zemi přítomen dobám trýzně a násilí: jeho styl je bohatý, barokní, hutný, kadencovaný, a vyjadřuje utrpení autora ve vyprahlé a surové přítomnosti spolu s nostalgií po minulosti, v níž se zdálo, že kultura a krása dokáží odolat příkoří dějin. Z posledních děl můžeme uvést: V noci, dům od domu (Nottetempo, casa per casa), Olivovník a planý olivovník (L'olivo e l'olivastro), Trýzeň Palerma (Lo Spasimo di Palermo).

Dále pak nemůžeme přehlédnout dva intelektuály nesporné důležitosti, jejichž kritická účast a bdělá pozornost na italské scéně posledních desetiletí nikdy nescházela: Claudia Magrise a Alberta Arbasina. Magris, velký odborník na německou literaturu, na onen ztracený myšlenkový prostor, definovaný jako Mitteleuropa, nám v Dunaji z roku 1986 (Danubio, č. 1992) nabídl velice zdařilou syntézu eseje a románu, knihu zřejmě neopakovatelnou svou sytostí a zároveň lehkostí, cestu časem a zeměpisem událostí, které naplňuje nostalgií a odsouvá do dálky; a v Mikrokosmech (Microcosmi) z roku 1997 (č. 2000) soustředil svůj pohled na místa svého života - na Terst, Istrii a Jaderské pobřeží. Napodobuje model Dunaje, ale s obměněným záběrem pohledu a rytmem pozorování, zpomaluje krok a noří se do nejmenších prvků, do základních sil, v nichž se život odevzdává a rozplývá.

Arbasino, opravdové kritické svědomí přeměn, které se udály v mravech a kultuře posledních čtyřiceti let, a kromě toho také neúnavný a bystrý cestovatel, nabídl v devadesátých letech novou verzi své rozsáhlé "work in progress" Italští bratři (Fratelli d'Italia), započaté v roce 1963 a několikrát přepracovávané: je to nekonečná Grand Tour napříč Itálií a její hédonistickou a konzumní vratkostí, román bez děje, sestavený z různorodých materiálů a psaný formou dialogu, který napodobuje povrchnost a prázdnotu jedné doby a jejích postav, zastižených ve svém neustálém shonu a vystavených nepřetržitému sesouvání přítomnosti.

Zmínku zasluhuje i oplakávaný Pier Vittorio Tondelli, který v průběhu osmdesátých let, kromě toho, že zapáleně propagoval mladou literaturu, autentickým způsobem ztvárnil ducha doby - počínaje svou prvotinou Další zpustlíci (Altri libertini), možná nejlepší knihou, jakou napsal, až k Postmodernímu víkendu (Un weekend postmoderno), skutečně zajímavé sbírce různých článků a zápisků z cest, z níž živě cítíme puls desetiletí.

Počínaje rokem 1986 začala nakladatelská produkce, pokud jde o nové prozaiky, významně stoupat - 38 vydaných titulů (oproti 19 v roce 1985) - a nárůst pokračoval až do roku 1995, kdy dosáhla 208 titulů; tento vývoj je jistě překvapující, a v každém případě svědčí o dobré životaschopnosti nakladatelského systému, ale je potřeba mít na paměti, že mnohé z těchto debutů se ukázaly krátkodeché a že mnoho malých vydavatelství, představitelů této produkce, často nemá sílu své autory dostatečně zviditelnit. Mimoto nárůst počtu titulů nebyl současně doprovázen skutečnou kvalitou textů a od počátku devadesátých let, snad aby se vyvážilo hubené pojítko s tradicí a dezorientace spojená se ztrátou kořenů, jsme byli svědky návratu k "žánrové" literatuře: k detektivním příběhům a románům "noir", románům pro mládež a generačním tématům, románům "pulp" s často zbytečnou a neopodstatněnou přemírou násilí a nejasnými provokacemi, které mají udělat dojem na čtenáře - výsledky špatné asimilace amerického modelu a předem vykalkulovaného cíle ohromit. Knižní trh, v neustálém hledání literárních senzací a "hnutí" schopných pozvednout prodej, podporoval publikační nadbytek tohoto proudu "pulp" (vůbec ne jednotného), vyzvedávaje díla často povrchní, plná čistě vnějších excesů.

Stranou těchto manýristických výstřelků a přechodných mód (období "pulp" se zdá již překonané) se nicméně na scéně drží jiní, hodnotní autoři, kteří nezávisle pokračují ve své vlastní tvůrčí cestě, jako Sebastiano Vassalli, Gianni Celati, Marco Lodoli, Claudio Piersanti, Maurizio Maggiani, Aldo Busi, Sandro Veronesi, Roberto Barbolini, Mario Fortunato, Michele Mari, Dario Voltolini nebo Nico Orengo.

V uplynulém desetiletí jsme byli svědky dvou případů, kdy literární faktor byl potlačen silou televizní emotivnosti a notorické známosti: myslím na Susannu Tamaro a Alessandra Baricca, kterým se podařilo získat široké publikum obvyklých nečtenářů nebo čtenářů slabých díky volbě laciného sentimentalismu (Tamaro a její Běž, kam tě srdce povede, Vai, dove ti porta il cuore, č. 1995) nebo úspěšným a působivým vystupováním v televizi (Baricco s literárním pořadem Pickwick).

Jedinečný fenomén, který se objevil v posledních dvou letech, představuje Andrea Camilleri, téměř osmdesátiletý sicilský spisovatel a televizní scénárista, který začal bez většího rozruchu psát detektivní romány, v nichž stvořil postavu komisaře Montalbana, a v krátké době dosáhl tak převratného úspěchu, že byl přinucen na žádost publika komisařova dobrodružství rozmnožit. Jeho případ je zajímavý, protože jeho sloh je originální směsí italštiny a výrazů sicilské hantýrky, a výsledný styl se vyvinul z nápodoby vysokých literárních modelů, bez ambicí na komerční úspěch nebo laciný konzum. Nečekané rozšíření jeho děl, které, jak doufáme, neovlivní kvalitu jeho psaní, tedy představuje světlou výjimku na poli bestsellerů a zanechává alespoň malou naději, pokud jde o zrání vkusu publika.

 

© Giovanni Catelli
Přeložila Jana Vicencová 
Vyšlo v Literárních novinách 15, 28/2004, str. 11
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora a překladatelky

Diskuse

Vložil: lucie, 15.02.2008 14:59
Italská literatura 1985-2000
husty ja si z toho udelám referát
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3943x

Inzerce
Inzerce