Krohn, Leena: Durman

Krohn, Leena
Durman

ukázka beletrie zahraniční

Ach, jak jsou orchideje moudré, že rozkvétají právě v době, kdy je hmyz připraven je opylovat!...

 

Leena Krohn: Durman (orig. Datura, WSOY – Bookwell, Juva 2001), český překlad vyjde na podzim 2004 v nakladatelství Havran

O vzduchu, o slunečním světle
Ach, jak jsou orchideje moudré, že rozkvétají právě v době, kdy je hmyz připraven je opylovat! Tak se děje v přírodě, ale ve sklepní místnosti nebyl v předjaří k vidění jediný zástupce hmyzu, ani ta první probuzená moucha. Přesto moje phalaenopsis nádherně kvetla, když jsem měla schůzku s Etnobotanikem, s tím, který onehdy do Nového anomalisty napsal článek o rostlinné spiritualitě.
Na bílém okvětí phalaenopsis se křižovaly fialové a modré žilky jako mapa neznámé země, jejích řek a cest. Její tkáň byla éterická, tenčí než nejjemnější hedvábí. Když Etnobotanik obdivoval květenství, dmula jsem se pýchou, jako bych se o ně osobně zasloužila.
Zatímco jsem poslouchala Etnobotanika, vybavily se mi verše ze Spoonriverské antologie.

Přátelé z Okresního svazu vědců,
dvakrát jsem zkoušel vstoupit do vašeho slovutného spolku
a byl odmítnut,
ale když má brožurka
o inteligenci rostlin
začala probouzet zájem,
scházelo málo a byl bych přijat…

Říkala jsem mu Etnobotanik, třebaže si vědeckou kariéru původně vybudoval na lišejnících. Až později se přeorientoval na neortodoxní výzkum, etnobotaniku a psychologii rostlin. Bylo báječné ho poslouchat, mluvil tak nadšeně, zaujatě a úplně jinak než šéfredaktor Nového anomalisty. Jen některé z jeho myšlenek mě napadlo si poznamenat.
„Předně musíte pochopit, že i rostliny mají vědomí,“ řekl. „Vědomí rostlin připomíná lidský sen. Ale i to je forma vědomí. Všude ve vesmíru jsou rozumové schopnosti, nad něž se hloupá inteligence snaží stavět člověka.
Jsme přesvědčeni o tom, že mozek je nezbytnou podmínkou pro inteligenci. Ani náhodou! Intelekt, paměť, mysl a duch vždy sahají od živočišné říše přes rostlinnou až po jednobuněčné organismy. Kde je život, tam je také vědomí. To se liší u různých rostlinných druhů a v různých fázích života rostlin. Způsoby myšlení a obraz světa jsou pochopitelně jiné u dřevin a jiné u travin. Existují mnohé rostliny, například rajské jablko, které neobyčejně vnímají své okolí a bývají také citlivější na lidský dotek.
Není zvláštní, že když člověk pozoruje své okolí a vhodně dle situace reaguje na jeho změny, tak to nazýváme inteligencí?“ pokračoval Etnobotanik. „A že když jiné živé organismy včetně rostlin fungují obdobně, tak už nejde o žádný intelekt, ale o instinkty, které považujeme za schopnosti podstatně nižšího stupně? Myslíme si, že naše funkce ovládá rozum, racionálno. Jen ve velmi malé míře, naštěstí pro nás samé. Kdepak, nás determinuje i to, co nevnímáme a o čem nic nevíme.
Rostliny nemění své stanoviště a nemluví jako my. Copak to nám dává právo považovat je za idioty? Pohybují se do výšky a ke světlu. Také bychom měli. Základem našeho života je dialog rostlin se vzduchem a sluncem. Ale kdy si na to vzpomeneme, kdy si přiznáme, že náš život zcela a bezvýhradně závisí na rostlinách a jejich milosti?
Rostliny komunikují i s jinými jedinci a druhy, ale svým způsobem, například vysíláním chemických signálů. Víte třeba, že stromy mají neobyčejně citlivý čich?“ zeptal se Etnobotanik. „Poznají, když se jim po listech plazí larva škodlivého hmyzu. V ten okamžik zahájí určité protiakce, vysílají zprávy a dokonce intrikují s jinými druhy, jen aby škůdce vystrnadily. Projektanti bezpečnostních zařízení by se z jejich poplašných systémů měli poučit.
Říká vám něco jméno doktora Singha? Zkoumal, jak hudba působí na růst rostlin.“ „Vzpomínám si, že jsem o něm už slyšela,“ řekla jsem. „Nebyl to právě jeho vědecký tým, který vypozoroval, že jazz a klasická hudba růst urychlují, zatímco heavy metal ho naopak zpomaluje?“
„Přesně tak. Později na jeho hudební výzkumnou linii navázali další badatelé a dospěli k stejným výsledkům. A co třeba pan Backster? Tomu se měřením elektrických impulzů podařilo dokázat, že rostliny reagují i na jeho myšlenky a mají paměť.“
Nehtem ukazováku pohladil list mé phalaenopsis.
„Nad geometrií rostlin a jejich matematickou dokonalostí nikdy nepřestanu žasnout. Každá květina je kolečkem života, svým vlastním vesmírem. Každá květina hlásá v průběhu svého vývoje filozofii věčného návratu.
Nevíme, co jsou vlastně rostliny zač,“ pokračoval. „Považujeme je za pasivní, slabé a ne nebezpečné. Jaký klam! Na zeměkouli není mocnější síly než energie rostlinné říše. Lze ji směle označit za tvořivost, jíž se lidské pozemské pachtění nevyrovná.“

Poznámka: Překlad veršů Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek

Madame Maja
Ozvalo se dupání. Květináč s orchidejí na okenním parapetu se chvěl. Třásla se podlaha pod mým pracovním stolem, skutálelo se pero. Vylekala jsem se dřív, než jsem ji uviděla, a pak jsem se vylekala znovu.
Panečku, to byla madam! Musela vážit dobrých sto padesát, možná i sto sedmdesát kilo, odhadovala jsem. S funěním se vkolébala do stísněné redakce v červených gumákách. Venku bylo sucho, ale se svými oteklými chodidly by se do jiné obuvi asi nevešla. Horní část holin si nařízla, kvůli tučným faldům se valila s nohama široko od sebe. Rysy, které se snad svého času mohly nazývat i krásnými, zůstávaly skryty pod svěšenými tvářemi a mnohonásobným podbradkem.
Byla naší věrnou předplatitelkou. Oznámila, že si chce popovídat o jednom zajímavém úkazu. Chvilku kolébavě přecházela po místnosti, a když zkoumavě obhlédla všechna místa k sezení, svalila se do lenošky z blešáku, která pod její masou překvapeně zapraštěla. „Už jste si všimla,“ zeptala se, „že někdy, za určitého osvětlení, většinou za soumraku, se hmota stává částečně průhlednou?“
„Toho jsem si ještě nevšimla,“ odpověděla jsem rozpačitě. Byl to vážně nezvyklý začátek rozhovoru.
„Ale tak to prostě je,“ tvrdila žena.
Zahlédla jsem její prsty a ze slušnosti jsem odvrátila oči stranou. Nenosila prstýnky, a také náramky by se jí určitě zařezávaly a natrvalo vytlačovaly bochánky. Faldy kolem zápěstí se jí přelévaly přes postranní opěrky křesla.
S tou paní jsem se dosud nikdy nesetkala. Toho dne jsem už vlastně redakci zavřela, ale vrátila jsem se ještě pro komentáře k Voynichově manuskriptu, chtěla jsem si je doma projít. Venkovní dveře jsem nechala pootevřené a ona se v nestřežené chvíli procpala do předsíně. Vedle obřích rozměrů budil jistou pozornost i její oděv. Větrovku s dávno vyšisovanými fialovo-oranžovými proužky měla rozhalenou, protože zip se přes mohutné poprsí nedal zavřít. Zpod bundy lezlo cosi trávově zelené, jakýsi cvičební úbor.
Z útrob hory masa duněl hluboký, jakoby mužský hlas.
„Chtěla jsem si s vámi o tom úkazu promluvit a zjistit, jestli o tom u vás v redakci nevíte něco víc, nebo jestli vy sama nemáte podobné zkušenosti.“
„Pro mě je to zcela nová věc,“ řekla jsem opatrně. „Když říkáte, že hmota průhlední, máte na mysli nějaký konkrétní materiál?“
„Například lidské maso,“ odpověděla. „Za příznivých podmínek vídám předměty skrze své předloktí.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Paže jí nadívaly rukávy, které div nepraskaly ve švech. Takové paže rozhodně nepřidávaly jejímu tvrzení na věrohodnosti.
„Skrz obnažené předloktí?“ otázala jsem se, jen abych se na něco zeptala. „Když jste oblečená, tak vidíte i skrz rukáv?“
„Samozřejmě, i skrz rukáv,“ poučila mě.
„A co je to za předměty, které vidíte skrze předloktí a rukávy?“ vyptávala jsem se nadále ohromeně.
„No cokoli,“ pravila posměšně, nebo spíš bzučivě jako právě se rozbíhající generátor. Pobaveně po mně loupla očima. Upadla jsem do rozpaků, došlo mi, že moje otázka byla venkoncem pitomá.
„Obvykle se přece nedívám na svět skrz svou ruku,“ vysvětlovala trpělivě. „Průhledná může být kterákoli hmota. Když nastane ten správný okamžik, zprůhlední čas od času každá hmota, dřevo, kov, kámen. Zamčené dveře, zdi, v nichž žiju, se promění v gázu. Vidím skrz ně krajinu jako skrz zaprášené okno, stejně jako bych se dívala skrz támhleto okno,“ ukázala na nízké okno u stropu.
„Ach, to zní… to zní až záhadně,“ špitla jsem.
„Ale vždyť hmota je záhada,“ řekla. „Myslíme si, že ji známe, a přesto nás vždycky překvapí.“
„Vy si tedy myslíte, že to není jen vaše výjimečná schopnost, ale vlastnost hmoty jako takové?“
„Pokud mám dar takového vidění já, tak ho mají všichni,“ prohlásila důrazně. „Ale ne všichni ho umějí využívat. Zůstává jim skrytý. Ale dávejte pozor: jestliže má takovou schopnost každý člověk, nejde tu právě o to, že hmota je něco zcela jiného, než si představujeme? A stejně tak světlo, protože tu očividně jde i o vlastnosti světla, o určitou vlnovou délku a bůhví o co ještě.“
„Nad tím je nutné se zamyslet,“ řekla jsem.
„To je důležité. Přemýšlejte a rozhlížejte se kolem sebe.“
„Mimochodem, není právě teď ta příznivá chvíle?“ zeptala jsem se.
Vzhlédla k okénku, za nímž se smrákal den, a řekla: „Ne, teď není ta pravá chvíle. Světlo je zatím příliš ostré. Je nutné počkat, dokud se večer neochladí a světlo nezešikmí. Ale stejně ten úkaz nenastává každý den. Důležitou roli sehrává také relativní vlhkost vzduchu, výška a hustota mraků, speciální atmosférické podmínky. Sama ještě nemám jasno, kolik jich je a které jsou nezbytné. Dám vám pochopitelně vědět, až ve svém výzkumu pokročím dál.“ Mluvila a důstojně – jako by šlo o nový vědní obor – pokyvovala hlavou, až se jí klepaly všechny podbradky.
„Ale už dnes se dívejte kolem sebe novýma očima. Buďte pozorná. V prvních týdnech nebo měsících možná nebudete mít štěstí takhle vidět. Ale ten správný den jednou přijde…“
„To máte tak,“ pokračovala, zatímco se vláčně kolébala na místě, „to, co nazýváme hmotou, je pouze tanec elementárních částic. A vzdálenost od jedné částice k druhé je obrovská. A všechny částice jsou neviditelné. Takže není vlastně naopak divné, že nevidíme skrz vše, vždy a všude?“
„To je pravda,“ řekla jsem, a začala jsem o té pro mě zbrusu nové myšlence uvažovat. „Ale když v podstatě není nic vidět, není ještě podivnější, že přece jen něco vidíme?“
„Všechno je to Majin závoj,“ řekla a pomalu zvedla z lenošky celou svou majestátní tonáž. Vážně to tak řekla, nebo jsem to řekla já? Páni, ten závoj může být těžký, napadlo mě, když jsem sledovala, jak se její tělo zas valí se supěním a vzdycháním místností a otřásá klidem předmětů.
Ach, madame, zdalipak ještě zvládáte vláčet tíhu vlastního závoje?

 

překlad © Vladimír Piskoř


Diskuse

Vložil: papáček, 26.09.2005 14:04
Krohn, Leena: Durman
knížku neznám,články čtu prvně...je to haluz
Vložil: drtička, 05.04.2005 12:53
Krohn, Leena: Durman
celou knihu jsem prečetla a vůbec se mi do toho nechtělo, různě odkládaná po topěních, nechtěla jsem se smířit s tím, že jí někdy dočtu...až na pár odstavců, které mi přišly nezajímavé, je sfouknutá jedním dechem
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2549x

Koupit knihu

Inzerce