Chodasevič, Vladislav: Těžká lyra (in MfD)

Chodasevič, Vladislav
Těžká lyra (in MfD)

recenze beletrie zahraniční

Svět básní Vladislava Chodaseviče je rozlomen mezi světlo a tmu, den a noc, slunce a stín. Kontrast černé a bílé nenechává žádné místo odstínům, polostínům či půltónům...

 

Za dne, co světlem objímá mě, černotu bez hvězd vidím jen...
Vladislav Chodasevič: Těžká lyra. Přeložili Petr Borkovec a Miluše Zadražilová, Opus, Zblov, 2003, 272 s.

Svět básní Vladislava Chodaseviče je rozlomen mezi světlo a tmu, den a noc, slunce a stín. Kontrast černé a bílé nenechává žádné místo odstínům, polostínům či půltónům. Je to svět vyhraněných protipólů, kde jsou od sebe neslučitelně odtrženy (současně však na sobě závislé) zoufalství a naděje, nebe a peklo, duše a tělo: „Má ubohost se duše netýká,/ smysl mých vzlyků duši uniká. Přitom ale: Jak nemilovat sama sebe, / nevzhledný džbán, co pevný není?“

Pro poetiku ruského básníka, kritika, esejisty a memoáristy Vladislava Felicianoviče Chodaseviče (1886–1939) byl rozhodující odklon od doznívajícího symbolismu s jeho přebujelou vágní metaforikou a distance vůči avantgardě, zejména futurismu. Spřízněn se cítil spíše s básníky ruského klasicismu, hlavně s Puškinem. Některé verše zase připomínají nálady evropského romantismu 19. století: „U nártů mám podzemní plamen/ a u čela tok hvězdných drah.“

Spisovatel byl po matce Žid, po otci Polák. Jeho biografii, postoje a literární záliby utvářely i další skutečnosti: ruská revoluce, která rozkládala starý hodnotový systém, kulturu a tradici a svět chtěla vystavět znovu od nuly, posléze emigrace, vedoucí přes Berlín (1922–1924) a Sorrento (1924–1925) do Paříže. Prolnutí těchto okamžiků předznamenalo Chodasevičův základní životní pocit, pocit samoty a křehkosti života. Prožitek vykořeněnosti byl daný jednak odmítavým postojem vůči všem skupinovým literárním hnutím, především pak rozhodnutím žít v exilu. Všemu navzdory se Chodasevič stal hlasatelem konservatismu, zastáncem křesťanské kulturní tradice a v emigraci hledal zvláštní poslání – nenechat se donutit k mlčení a „do hloubky prožít svou vlastní tragedii“. Tomuto cíli dostál; vytvořil básně temných tónů, svodů smrti a skepse. Jeho převážně rýmovaná, strofická poezie se vyhýbá formálním experimentům i bohatým metaforám, má sevřený až prozaizovaný výraz, schopný zachytit mikropříběh na minimální ploše.

Kniha s názvem Těžká lyra je výborem ze sbírek Šťastný domek (1914), Cestou zrna (1920), Těžká lyra (1922), napsaných v Rusku, z exilové Evropské noci (1927) a esejů, které mají své těžiště v tvorbě za hranicemi Ruska. Kniha není sbírkou náhodně smetených drobtů, ale prokresleným portrétem. Překladatelům Petru Borkovcovi (básně) a Miluši Zadražilové (prozaická část) se podařilo představit tvůrce promyšleně, celistvě, ač s jasnými akcenty, takže se svazek čte jako jeden souvislý text.

Pro Chodasevičovu tvorbu je klíčový motiv smrti. Vrací se v různých obměnách – ve vizích vlastní smrti, vraždě či sebevraždě, i v setkání s jejím zakonzervovaným stavem v Pompejích (stať Pompejský děs). Smrt je podnětem ke vzpomínce na přátele a básníky v knize Nekropole (dva její texty jsou do výboru zařazeny). Stejný motiv zazní v recenzi na knihu Umírání umění, zamýšlející se nad současnou upadající kulturou. Štít proti této „evropské noci“, „nadcházející temnotě“ spatřuje autor v obraně klasičnosti, tradice a smyslu. Sem patří statě o Puškinovi, s nímž se cítil spojen „pupeční šňůrou“. Patří sem i persifláž na Majakovského, nazvaná Hřebec s dekoltem, popisující avantgardistu jako „cháma“ v literatuře. Na futuristický experiment, snažící se v textu zbořit kauzální i významové vztahy a vytvořit nový, tzv. zaumný (tj. nerozumový) jazyk básník odpovídá: „Ne zaumně, Bože, s rozumem/ jdu mezi svými verši s rými/ (...) Řeč, svěřovanou z pokolení/ na pokolení, mám tak rád:/ ten křivolaký zákon, klid,/ ten ničím nespoutaný let...“

Celou tvorbou Vladislava Chodaseviče prochází ještě jedna linie – Orfický zpěv, zvuk, schopný proměnit naslouchající i okolní svět. V pozdějších verších se však tento motiv proměňuje a harmonie často podléhá rychleji postupující destrukci.

Zbývá jen dodat, že kniha, od grafické úpravy až po komentáře včetně bibliografie českých překladů a jejich ukázek, je publikací, která čtenáři poskytuje dobrou orientaci v dobovém kontextu, a nabízí tak více rovin čtení.

 

© Hana Svobodová
článek vyšel v MFDnes, 3. 9. 2004
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 148 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4164x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce