Moc matný sklo
Hůlová, Petra: Přes matný sklo

Moc matný sklo

Nová kniha Petry Hůlové se – na rozdíl od debutu v roce 2002 – na knižních pultech objevila bez velkého humbuku a mohutné kampaně, snažící se na mladou autorku všemožně upozornit. Buď je to tím, že značka Hůlová se už stala takovým pojmem, který se prodává sám, a nebo v tomto případě není zkrátka nad čím jásat.

Nová kniha Petry Hůlové se – na rozdíl od debutu v roce 2002 – na knižních pultech objevila bez velkého humbuku a mohutné kampaně, snažící se na mladou autorku všemožně upozornit. Buď je to tím, že značka Hůlová se už stala takovým pojmem, který se prodává sám, a nebo v tomto případě není zkrátka nad čím jásat. Přes matný sklo v mnoha ohledech připomíná prvotinu Paměť mojí babičce, daleko spíše však za ní zaostává.

Autorka si podržela zejména dvě svá specifika, která ji však zrazovala již v předcházejícím titulu. Především jde o zmnoženou vyprávěcí perspektivu: tentokrát příběh nahlíží očima dvou postav, stárnoucí matky a jejího právě se rozvádějícího syna, jemuž takzvaně „zkrachoval život“. Zatímco v případě předcházející knihy jsem se pozastavovala nad tím, že autorka vyprávěčská pásma různých postav (tvořících samostatné kapitoly) nedokáže stylově oddělit, v případě této knihy se může až zdát, že o to snad ani neusiluje. Promluvy (a zejména úvahy), které připisuje muži na prahu středního věku, se ve své stavbě, metaforice, obrazivosti či v jazyce nijak neliší od promluv jeho matky. Knihu tak – bez ohledu na vypravěčská členění – tvoří jednolité pásmo jenom mírně se proměňující perspektivy. Navíc zde nefunguje to, co částečně fungovalo v Paměti mojí babičce – pohledy jsou tak stejné, že princip doplňování obrazu, postupného mozaikovitého skládání s sebou nepřináší ani nic nového, ani nic vzrušujícího, ba ani obohacujícího. Autorka se potácí mezi dvěma vypravěči, ale ani jeden jako by neměl co říci.

V případě knihy Přes matný sklo proti autorce hraje i její jazyk, vycházející zejména z obecné češtiny. Úpornost, s jakou se drží nespisovnosti za všech okolností a bez ohledu na vyprávěcí situaci, ji často zahání do kouta, snaha nepatetizovat „moudrá sdělení“ tím, že je téměř důsledně drží v této jazykové rovině, často vypadá téměř směšně („Pár těchhle hovorů mi pomohlo, aniž bych měl pocit, že věděla, o čem mluvím. Já to taky nikdy neřekl přímo. Že jsem chtěl někým bejt, a nikým nejsem a nebudu. Že každej den má na mým stole nožem svoji rejhu a že jsem rád, že už mám snad skoro půlku za sebou.“ s. 104). Jazyk, postavený na představě o tom, jak se asi „normálně mluví“, působí na tak široké ploše nudně a únavně. Navíc tentokrát ho autorka neoživila ani zvlášť zajímavými metaforami (v knize neustále něco padá do chřtánu, ať už života, nebo nicoty).

Spíš než jazyk a vypravěč mě však zajímá, co mi chce vlastně autorka svou knihou sdělit. A v tom je možná ústřední problém – o čem Přes matný sklo je a co se snaží vyjádřit. Nelze s klidným svědomím jednoznačně říci, že o ničem, to by bylo příliš zjednodušující, ale pokusy o vystižení tématu příliš uspokojení nepřinesou: o životě, o lásce, o tom, jak si nerozumíme, jak se míjíme, jak nedokážeme naplňovat svá očekávání, jak rodiče ovlivňují své děti a vice versa. To na „literaturu“ není zrovna málo, problém Hůlové ovšem spočívá v tom, že zůstává pouze u povrchních tezí. Svá témata nedokáže zprostředkovat ani v snesitelné úvahové formě, ani v podobě přinejmenším „zajímavého“ vyprávění. Banální příběh dusí banálními truismy. V takovém balastu zapadnou i docela zajímavé motivy kontrastního přístupu k životu, které se tu a tam objevují (zejména ve slovech) u matky a jejího syna – otvírání versus skrývání, motiv pukání a vyhřeznutí. Místo toho se na čtenáře z každé stránky valí neskutečné banality, zabalené v metaforách, které si autorka nedokáže nikdy odpustit („Nevěděla jsem, že stáří je takový. Hebký i hrudkovatý jako štěrk. Ten odpor a zároveň péče, s kterou mý ruce každej večer vtíraj do stehen krém. Křehký ruce s tvrdejma kloubama. Únava, která tu dřív nebyla. Vlasy jemný jak teplej vítr. Dřív tak voněly.“ s. 27 „Občas se na něco zeptám, ale skřípu při tom zubama. Jen se takhle cvičím. Učim se bejt lhostejnej. Jak když si ženský trhaj chloupky na nohách.“ s. 106).

Představovala-li Paměť mojí babičce do značné míry průlom, ne-li doslova zjevení také v tom, jaké v sobě nesla silné téma, hlavním problémem druhé knihy Petry Hůlové je fakt, že vlastně žádné téma nemá. Že nemá co sdělit, pouze rozmělňuje tisíckrát řečené, aniž by k němu přidala záblesk nového přístupu. Generační střetávání, rozkrývání rodinných vztahů, sebereflexe ženy a jejího údělu patří v současné literatuře mezi celkem běžné náměty – o to kritičtější pak mohou být čtenáři při jejich recepci.

Po dvou knihách lze myslím s jistou dávkou přesvědčivosti odhadnout, v čem spočívá síla a v čem naopak nedostatek v psaní Petry Hůlové. Vydá-li další knihu, ukáže se, zdali se svými autorskými „chybami“ dokáže bojovat a své přednosti vyzdvihnout.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2004, 126 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

40%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Tom K.,

Chěl bych váž.autorce paní Petře Hůlové poděkovat a podpořit její vskutku novoobrozenecké úsilí, se kterým vstoupila do moderní české literatury s tím, ay se nenechala odradit případnou neprofesionální a "závistivou" takykritikou...Z pár ukázek jejich děl jsem pochopil, že je to nejen talent, ale současně přinašeč něčeho zdravě pozitivního na scéně pohyblivých písků české in-kultury.Ta radost z tvoření člověka nezatíženého totalitní minulostí je nakažlivá a dodává energii v té potřebné kvalitě v prostředí mizejícího intelektuálního dialogu.Ať ve Vás Petro i nadále promlouvá ryzí inspirace toho Vyššího...

eva bed,

Přes matný sklo tak dýchá atmosférou normalizace, ve které postavy prožily část života, jako máloco.(šedá je základní barva knihy a řekla bych. že i barva normalizační) To, že postavy mluví stejnou řečí, se mi jeví jako záměr.Nesetkání se matky a syna je o to tragičtější, že jejich jazyk a vyjadřování je téměř totožné, jejich banální metaforika je taková, protože oni jsou takoví. Neřekla bych, že román je o odcizení v rodině (i když také), ale zejména je o neschopnosti dospět, o představách o vlastní výjimečnosti, která nepostřehnuta okolím přestává existovat a stává se ospravedlnitelným důvodem k pití. Postava syna, která je stěžejní (i kvůli prostoru, který je jí věnován), je obrazem člověka, který nedokáže žít v moderní společnosti, ale asi by to nedokázal v žádné, je jiný, ale ne natolik, aby tím zaujal. Ondřej cítí souvislost se svou čtoucí babičkou. Ta ale proti němu působí jako skála, vyrůstá z doby, kdy se stálo za něčím nebo proti něčemu(viz její vzpomínky na Francii). Ondřej ale svou dobou nežije, je jako ta bledá rostlina popisovaná v závěru. Kniha o člověku, který nemá proč žít.

Renishka,

Mi naopak přišlo, že v té roli syna Hůlová celkem obstála, až jsem se divila, že jako takovej chlap dokáže myslet a popsat různý názory, myslím si, že se do postav celkem vžila a vystihla v mnohém situace z běžného života lidí a taky ženské a mužské myšlení, pohled na věc...

metafory se mi líbily a díky nespisovné češtině si myslim, že se mi to rychleji a líp četlo, i když taky nejsem zastánce tohoto jazykového stylu v literatuře...

Celkově se mi to docela líbilo, až na to, že jsem na konci nevěděla, co si z toho odnést, ale nějak to na mě zapůsobilo, to určitě...

Jinak "babičku" jsem nečetla, tak to asi budu muset napravit, abych ta dvě díla mohla srovnat...

lucky_t,

Rozhodně není pravda, že Přes matný sklo není dobrá knížka. Sice to není epické ve smyslu jednotlivých událostí, zato ale dostatečně epické z hlediska "životního". Autorka zde přece úžasně popisuje tu bezhlavou snahu se vyhnout samotě, nespokojenost sama se sebou, smutek, tupost a osamělost ženy, která cítí, že stárne! Uvědomte si, kolik je autorce let... Musí být velmi empatická a určitě toho hodně vypozorovala, když byla schopna napsat takovou knihu.

zlata_slepicka,

četla jsem matný sklo jako svojí první knihu od petry hůlový a byla jsem trochu zklamaná, nechápala jsem,co na ní všichni maj.pochopila jsem to, až když jsem si přečetla ty mongoly,ty jsou skvělí, tohle mi přišlo docela depresivní a možná jako zabalený do zbytečně "dobry" literatury, právě možná ty krásný metafory tam vaděj a berou tomu textu autentičnost,protože to k tomu nešťastnýmu alkáčovi a jeho úřednický mámě zrovna moc nejde. čím je to "lepší", tím je to vlastně horší a bere to textu energii. aspoň myslim. ale petra hůlová je určitě skvělá a velká spisovatelka, navzdory tyhle povídce.myslím, že i kdyby už nikdy noc lepšího nenapsala, než tu "babičku", tak je to jedno, protože ani nic lepšího psát nemusí.

Anonym,

no řekla bych že kdyby ste si přečetli knihu od Romana LUdvy- Smrt a křeslo.. tak byste mluvili jinak, myslim že je to celkem dobrá kniha, ale vadí me ten jazyk...

lena,

tenhle článek bych podepsala. četla jsme toho spousty, ale tohle mě ničím nezaujalo, kdybych tu knížku neměla doma, ani bych si na ni nevzpomněla. Navíc už v prvních dvou odstavcích zjistíme, že Petra Hůlová jako "syn" prostě psát neumí, ať se snaží jak se snaží. Prostě celkem o ničem...bohužel

Erw,

Nesouhlasím s názorem, že Hůlová nepoužívá zajímavé matafory a přirovnání. Myslím si opak. Jinak druhá Hůlové knuha je asi slabší než "Babička", ale domnívám se, že je to pořád dost dobré. Chybí epičnost první knihy, i tak se však čte svižně.

der,

tolik kritiky....

xmen,

To je ale debilita, jděte do chejvy s literaturou