Platón
Symposion

studie filozofie

Platónovo Symposion je dílo, které přitahuje pozornost čtenářů, ať už z řad filologů, filozofů nebo širší veřejnosti, prakticky od svého vzniku. Zajímavá je i platónské inspirace v pozdní římské literatuře...

Symposion jako prostředek vzdělávání v antice a jeho literární obraz

Platónovo Symposion je dílo, které přitahuje pozornost čtenářů, ať už z řad filologů, filozofů nebo širší veřejnosti, prakticky od svého vzniku. Zájem o něj ani po dvou a půl tisících let neklesá. Zatímco dříve byl hlavní důraz kladen na víceméně tradicionalizovanou rovinu vyprávění, tj. bylo z mnoha úhlů pohledu rozebíráno Platónovo pojetí lásky, v soudobých studiích se těší výjimečné pozornosti sepětí obsahu s formou, které o dialogu prozrazuje jiné informace, než jaké s ním byly tradičně svázány. Zároveň však ukazuje Platóna v novém světle, jako mnohem sofistikovanějšího myslitele, než se dosud soudilo (i když by Platónovi se toto přirovnání jako žáku zarytého odpůrce sofistů jistě nelíbilo), jako výjimečně nadaného vypravěče, který dokázal pomocí mnoha drobných detailů zobrazit svůj filozofický pohled na lásku ve všech jejích nuancích i záludnostech a který proto zvolil nanejvýš vhodné prostředí, prostředí přátelského setkání u vína, prostředí symposia. V tomto příspěvku bychom chtěli nejen představit literární formu symposia a její předobraz v reálném světě, ale také zdůvodnit její využití Platónem (zejména výhody, které mu tato forma přinesla), a na závěr alespoň naznačit, jakým způsobem s ní pracovali autoři na samém sklonku antiky, kdy bychom tak silné využití neočekávali, zvláště ne v latinsky psané literatuře, která už neviděla hlavní vzory u Řeků, ale v řadách vlastních „klasiků“.

Jak tedy řecké symposion vypadalo a proč se stalo formálním rámcem díla jednoho z nejvýznamnějších filozofů antiky nebo možná dějin vůbec? Hledat kořeny pro antiku asi nejtypičtějšího druhu setkání přátel (samozřejmě výhradně mužů) musíme v dávné historii Řecka. Není možné na malém prostoru představit vznik tohoto společenského jevu podrobně, proto se spokojíme jen se stručným náčrtkem. Už v homérských eposech jsou naznačena setkávání hlavních představitelů válečnické elity tehdejší společnosti, která mají sloužit k povzbuzení a osvěžení ducha i těla mezi těžkými boji a zároveň k utužení vzájemné soudržnosti. Ta ostatně byla, jak cítíme právě u Homéra velmi silně, nutnou podmínkou vítězství. Všichni se společně baví, často na samých hranicích v běžném životě zavedených společenských norem a nezřídka i za nimi, což upevňuje jejich přátelství. To podporuje i fakt, že sedí v čtvercovém prostoru, v němž jakoby není čestné místo. Přesto však ani při uvolněné atmosféře společného popíjení nezapomínají, jaké je jejich vzájemné postavení. K tomu jim slouží zejména funkce „symposiarcha“, neboli krále symposia, který rozhoduje o celkovém průběhu oslavy, včetně stanovení poměru míšení vína či pořadí hostů při jednotlivých soutěžích a hrách, a také dohlíží na zachování míry. Tento základní rys, vzájemné prolínání řádu a jeho porušování, hierarchie i rovnosti, přetrvává po celou dobu existence antického symposia, ačkoli se po skončení válek symposion vymaňuje z válečnického kontextu a přibírá další součásti. Naproti tomu důraz na fyzickou sílu a odvahu, vlastnosti pro společnost ve válce nejdůležitější, se postupným rozmachem a stabilitou řeckých obcí přesouvá do roviny intelektuální a symposion získává další a nadále neodmyslitelnou úlohu, roli intelektuálně i sociálně vzdělávacího prostoru. S výchovou a vzděláním souvisí také přítomnost mladých chlapců, kteří se pozorováním dospělých vzorů zdokonalovali zpočátku především v sociální obratnosti, později i vědomostech a schopnostech intelektu. Při neustálé oscilaci na hraně zavedených pravidel vnesl ovšem tento prvek do symposia další přechodně přítomnou charakteristiku, pederastii (opět jak v rovině fyzické, tak - postupně stále více - pouze estetické).

Tento charakteristický projev antického způsobu života našel svůj výraz přirozeně také v literatuře. Narodila se z něho nová literární forma, která přerostla v samostatný literární žánr: dialog zasazený do rámce symposia, tohoto zvláštního druhu společenské komunikace u vína. Za zakládající spis tzv. symposiálního žánru je považováno právě Platónovo Symposion, i když otázka výlučného původu není zcela jasná. Po něm pak následuje celá řada inspirovaných děl v řecké a římské literatuře. Z řecky psané produkce uvedu stejnojmenná Symposia Xenofónta, Lúkiána, Iúliána „Apostaty“ či Methódia a dále Athénaiovy (Hodující sofisté - Deipnosofistai) a Plútarchovy sympotické spisy (Hovory při hostině a Hostina sedmi mudrců); z římské literatury je potom nejznámější text Petroniův (proslulá Hostina u Trimalchiona ze Satyrikonu), zatímco ryze symposiastická práce Macrobiova (Saturnalia) stojí poněkud stranou pozornosti. Z výčtu je patrné, že se motiv symposia ujal (někdy s nádechem ironie) zejména ve filozofické a naukové literatuře. Důvod je nasnadě, prvořadým cílem obou bylo poučit, vzdělat a kultivovat, k čemuž nadto prostředí symposia pomáhalo odlehčením možné nesrozumitelnosti čtenářsky obtížných témat. Domnívám se, že nejen díla přímo uváděná jako symposiální, ale i další naukové texty pracují právě z tohoto důvodu s motivem symposia nebo hostiny často, zejména v kontextu platónského dialogu, a že pro ně je důležitým, ne-li základním formálním prvkem. K hledání těchto motivů ovšem můžeme přistoupit až poté, co si ukážeme hlavní znaky tohoto nového žánru a jeho literární funkce v podání jeho obecně přijímaného duchovního otce.

V základních rysech je Platónovo Symposion věrným, i když čistě fiktivním obrazem symposia, které se mohlo uskutečnit při příležitosti historicky podloženého vítězství tragika Agathóna o svátcích Lénají roku 416 př. Kr. Platón dává hned v úvodu jasně najevo fiktivitu obsahu dialogu, a to nejen tím, že dialog situuje do doby dávno minulé (sepsání dialogu je totiž datováno kolem r. 380 př. Kr.), ale také několikavrstevným zprostředkováním zprávy, a to přestože čtenáře zdánlivě přesvědčuje o její autenticitě (o dialogu vypráví Apollodóros, který se ho sám neúčastnil, ale ptal se jednoho z účastníků, Aristodéma, a ověřoval si informace i u Sókrata: Pl. Smp. 173a7–b6), a opakovanými výpadky paměti svědka a původního vypravěče (Pl. Smp. 178a1–5; 180c1–2; 223b6–d2). To mu umožňuje svést při symposiu dohromady velmi pestrou společnost a intelektuální elitu své doby a každému z účastníků dát určitou roli s ohledem na vlastní záměry. Dialog je ovšem natolik znám, že upustíme od obsahu jednotlivých promluv či rozboru jednotlivých koncepcí lásky a zaměříme se přímo na jeho strukturu.

Po prologu, v němž je představen rámec vyprávění (viz výše), vstupuje kuriózním způsobem na scénu Sókratés (poslal napřed původně nepozvaného Aristodéma, ale sám se málem zapomněl ve svých myšlenkách) a umožňuje začátek vlastního symposia. To lze rozdělit dále na tři tematické bloky, které jsou navzájem odděleny závažným vyrušením v ději vedoucím ke změně tématu. První tematický blok věnovaný oslavě Eróta (Pl. Smp. 176a1–214b8) je nejrozsáhlejší a jako jediný také zachovává formální symetrii, kterou zde naznačíme. Po dvou řečech (Faidra a Pausánia) přichází první drobné přerušení, škytavka Aristofana. Na další řeč (Eryximachovu) a malou mezihru v podobě slovní výměny mezi Aristofanem a Eryximachem navazuje Aristofanova řeč, formální střed první části (189c2–193e2). Druhá polovina tohoto bloku je symetrickým obrazem předcházejícího úseku. První mezihře (Aristofanés - Eryximachos) odpovídá krátký konfrontační dialog Faidra, Agathóna a Sókrata, Aristofanově řeči zase proslov Agathóna. Přerušení zařídí tentokrát Sókratés, který odmítá dosavadní způsob řeči a navrhuje nový. Jeho praktickou ukázku představují hned dvě řeči: v první Sókratés vyvrací promluvu Agathóna a v druhé tlumočí obsah slov, kterými ho o Erótovi poučila věštkyně Diotima. Bouřlivý příchod nepozvaného hosta, značně opilého Alkibiada, první blok uzavírá. Alkibiadův návrh nového tématu, chvály Sókrata, zahajuje další úsek (Pl. Smp. 214b9–223c1). Ten je oproti prvnímu výrazně ochuzený, protože obsahuje pouze jedinou řeč a mezihru: Alkibiadovo vyznání Sókratovi a diskuzi o Sókratových kvalitách se změnou posezení. K další plánované řeči, v níž chtěl Sókratés chválit Agathóna, už nedojde, protože přicházejí noví hosté (a odejde část původních). Také jejich vstup znamená změnu tématu, a tím i začátek nového, posledního bloku, tentokrát o tragédii a komedii (Pl. Smp. 223c2–223d8), který však jsme s to zachytit už pouze v náznacích, protože Apollodórův zdroj, Aristodémos, v rozhodující chvíli usíná a budí se, až když je diskuze (zřejmě po další Sókratově řeči) v plném proudu. Její obsah ovšem čtenáři zůstává skryt, protože než se Aristodémos probere do té míry, aby byl schopen diskuzi vnímat, usnou dva ze tří posledních bdělých aktérů: Agathón i Aristofanés. Dialog končí krátkou dohrou, v níž je popsán odchod Sókrata, jediného účastníka, jenž vydržel vzhůru až do konce, a to symetricky jako jeho příchod: opět osaměle, nicméně s Aristodémem v patách.

Z nastíněné struktury je zřejmé, že nejen přechody děje, ale i jednotlivé dějové bloky obsahují drobnější odchylky od očekávaného vývoje. Už samotný vstup Sókrata na scénu je rušivý, přichází totiž v půlce hostiny (Pl. Smp. 175c4–6). Dále, Aristodémos si zapamatuje jen některé řečnické výstupy, několik řečí po Faidrově proslovu nezaznamená (180c1–2). V okamžiku, kdy má se svou řečí v rámci symposiálního soutěžení vystoupit Aristofanés, začne proslulý komik škytat a neplánovaně předá slovo Eryximachovi (Pl. Smp. 185c4–e5): už svým jménem „bojovníkovi s narušením“, které tu škytavka pomyslně představuje. A konečně, Sókratés odmítne mluvit ve stejném diskurzu jako jeho předřečníci (podle Sókrata diskurzu zdánlivé pravdy: Pl. Smp. 198d3–199b5) a volí nový: nejprve klasický sókratovský dialog, v němž prokáže falešnost předchozích závěrů, poté formu quasi-mysterijního vyprávění. V druhém a třetím tematickém celku jsou i tato drobná narušení ve srovnání s předchozí částí ochuzená a víceméně stereotypní, odehrávají se prostřednictvím spánku (nejprve Aristodéma: 223b6–c4, potom Agathóna a Aristofana: 223d7–8).

Je jisté, že takto důmyslný soubor střídajících se proslovů, diskuzí a narušení není náhodný, stejně jako samotná volba symposia jako prostředí, které podobná porušení řádu přímo vyžaduje, a proto bychom se měli pokusit najít jeho účel. Prostředí symposia Platón nepochybně vybral právě proto, aby všechny tyto ruchy do dialogu mohl doplnit, a je tedy zřejmé, že je potřeboval pro svou výpověď o Erótovi. A skutečně, pokusíme-li se na tato narušení podívat z tohoto úhlu pohledu, dostaneme se k zajímavým závěrům. Proč nechává Platón svědka dialogu opakovaně nedávat pozor nebo usnout? Proč dialogu předchází ona složitá cesta jeho zprostředkování? Proč obsahově nejzávažnější řeč, Diotimina mysterijní promluva, není také formálně ve středu přinejmenším úseku, který lásku tematizuje, a symposion celkově ústí do neurčita? A proč vůbec mluví zprostředkovaně Diotima a ne samotný Sókratés? V odpovědi na tyto otázky se zcela ztotožňuji se závěrem, k němuž došel ve svém rozboru P. v. Möllendorff. Je možné, že Platón chce ukázat, že není možné dobrat se v otázce, co je Erós a jaká je jeho podstata, definitivní pravdy. A že jemu nejbližší představa (obraz ideálního vzoru pravé lásky, kterou zpřítomňuje Diotimina věštecká řeč) nemůže nikdy zvítězit, protože naše tělesnost zkrátka vždy zůstane součástí lásky. Jak jinak si vysvětlit, že kromě Sókratova narušení, když přichází s novým způsobem hovoru o lásce, jsou téměř všechna narušení dána projevy těla: škytavka, opilost, spánek. Tuto možnost jako by ostatně potvrzoval i projev Alkibiada, který předhazuje Sókratovi, že jeho odmítání tělesné lásky je vlastně projevem zpupnosti, a nikoli zasvěcenosti „opravdové lásce“, a který svůj postoj podtrhuje v závěru své řeči pokusem přivlastnit si přece jen alespoň něco málo tělesného fyzickým přiblížením k Sókratovi - přesednutím. V každém případě však platí, že text zůstává otevřený a že především díky všem oněm rušivým momentům nelze říci, který koncept lásky je skutečně „Platónův“, což ovšem ukazuje spíše než na jeho nerozhodnost na neuvěřitelnou velikost jeho ducha a plné pochopení filozofie jako neustálého procesu.

Takové chápaní zároveň nese velký potenciál pro koncepci vzdělání, protože umožňuje předávat poznatky v jejich vývoji bez nároku na „hotovou pravdu“, přitom ale zřetelně naznačit pozici, kterou mluvčí zastává. A především, obrazy symposiálních ruchů dokáží celkově závažný tón odlehčit, „vrátit na zem“, anebo také, jak jsme viděli u Platóna, nenásilně změnit téma hovoru a celý dialog posunout do nové roviny. Je obtížné posoudit, zda ti, kteří si Platónovo Symposion vzali za formální vzor, viděli všechny možnosti, které jim tato nová forma skýtá. Mnohé z toho si však jistě uvědomovali a této formy dokázali velmi obratně využít.

To nás v poslední části tohoto příspěvku vede o několik staletí dál, k platónské inspiraci v pozdní římské literatuře. Předmětem srovnání budou Attické noci (Noctes Atticae) Aula Gellia, Macrobiova Saturnalia a konečně práce Svatba Filologie a Merkuria (De nuptiis Philologiae et Mercurii) Martiana Capelly. Nebudeme postupovat podle časové posloupnosti, ale podle míry využití Platónova Symposia ve jmenovaných pracích. A při volbě tohoto kriteria patří první místo Macrobiu Ambrosiu Theodosiovi, Afričanovi, který stál jako „vir clarissimus et illustris“ na samém vrcholu společnosti 1. pol. 5. stol. (r. 430 dosáhl úřadu prefekta pretoria), a jeho naukové práci Saturnalia.

Saturnalia představují velmi rozsáhlou práci o 7 knihách, která líčí údajný průběh oslav stejnojmenných svátků v r. 384 po Kr. K tradici platónské prózy je toto dílo přiřazováno sice především na základě podobnosti s Ciceronovým spisem De re publica (latinským ekvivalentem Platónovy Ústavy), jenž poskytl Macrobiovi základní strukturu, ale ještě silněji než s ním je práce spjata s takovými „platónskými díly“, která naplňují pravidla symposiálního žánru. Dokládají to jednak další prameny, z nichž Macrobius čerpá (Gellius, Plútarchos, Athénaios a Seneca), ale hlavně jeho výslovné odvolání na formu Platónova Symposia přímo v textu a její hojné využití v ději. Hned na dvou místech úvodních knih (Sat. 1,1,1–613; 2,1,214) se od Macrobia dozvídáme, že si je vědom fiktivity dialogu, ale nejen to, že ji záměrně využívá a své dílo koncipuje také jako fiktivní rozhovor, který nejenže nikdy neproběhl, ale kterého se ani všichni protagonisté nemohli reálně účastnit. Zároveň přiznává, že je pro něj Platónův dialog měřítkem (a nikoli jen formálně), a tím ovšem nepřímo, že i jemu jde (tak jako Platónovi) především o skutečnou znalost věci. Tím už však předbíháme k Macrobiově záměru, o němž je na místě hovořit až po představení jednotlivých, čtenáři na první pohled nápadných dějových shod se Symposiem.

Kromě samotného momentu oslavy jsou nejmarkantnější různá narušování a přerušování děje. Účastníků je původně devět (optimální symposiální počet) a začne se mezi nimi rozvíjet slibný dialog, přijdou však tři nezvaní hosté a hovor naruší. Místo, aby byli vykázáni, jsou — podobně jako v Symposiu Sókratem „přivedený“ Aristodémos a vlastně i sám Sókratés — přijati a v podstatě zahájí vlastní děj (srov. Macr. Sat. 1,7,1 a Pl. Smp. p. 174b–175d). Dále, při dialogu je přítomen jistý Euangelos, který svými nemístnými výpady a poznámkami děj zdánlivě přerušuje, reálně ale posouvá a sjednocuje (v Symposiu toto zprostředkuje, jak jsme viděli, více postav; srov. Macr. Sat. 1,11,1; 1,24,1–5; 5,2,1 (a další místa) a Pl. Smp. p. 185d, 212d, 198b–199b a 223b). Zřejmou analogií je konečně i to, že hodovníci stanoví téma hovoru (v Saturnáliích prokázat Vergiliovu všestrannou odbornost a znalost, v Symposiu především kvality Eróta: srov. Macr. Sat. 1,24 a Pl. Smp. p. 177) a také sled jednotlivých příspěvků tak, aby každý přednesl o takovém z aspektů daného tématu, který je schopen odborně zaštítit.

Ještě než budeme moci odpovědět na otázku, jaký je důvod volby právě symposiálního rámce se všemi jeho specifiky, musíme se nutně zastavit u problému původnosti a plagiátorství, který je se Saturnáliemi tradičně spojován. Macrobius nejmenuje hlavní prameny, ale vždy jen původní autority jednotlivých názorů (evidentně převzaté ze sekundárních zdrojů), což mu přineslo velmi tvrdé odsouzení. Přitom se ovšem v tomto přístupu nijak neliší od jiných encyklopedistů (např. od obou zbývajících zde pojednaných pozdně antických autorů, kteří zdroje buď zcela pomíjejí - Martianus Capella (důvody viz dále) - nebo odkrývají jen zčásti - Gellius). U těch, které přiznává, si potom lze všimnout určitého systému v citování, který prozradí (alespoň do určité míry), kdy pracoval s pramenem přímo a kdy jen zprostředkovaně. Když si citátem není jistý, zpravidla proto, že jej získal z jiného zdroje než originálu, naznačí to. Zamlčení hlavních pramenů vysvětluje - mnohem pravděpodobněji než snaha opisovat - to, že zmíněná díla byla všeobecně známá a jako taková je nebylo nutné jmenovat. Je však také možné, že Macrobius přistoupil ke svým předlohám natolik kriticky, že nebylo vhodné, aby je identifikoval.

Pokud přijmeme výše uvedené závěry, můžeme přijmout Saturnalia nikoli jako nepovedený plagiát několika autorů Platónem počínaje, ale jako Macrobiův zdařilý pokus zprostředkovat čtenáři hlubší a autentičtější vědění, než měl doposud, zosobněné postavou ideálně vzdělaného římského básníka Vergilia (doctissimus), vědění, které má být jako Platónovo, ale zároveň mu má konkurovat.

Gelliovy Attické noci Macrobiově práci časově předcházejí - podle novějších studií bývá vznik tohoto díla datován mezi roky 160–180 po Kr. Formálně se jedná o 398 různě dlouhých esejí, nebo výstižněji referátů o nejrůznějších poznatcích i zážitcích, které si Gellius začal zapisovat jako student a které se při svém studijním pobytu v Athénách rozhodl literárně zpracovat, rozdělených zdánlivě bez klíče i bez časové posloupnosti do 20 knih. Jejich účelem není samozřejmě pouze sebrat zajímavosti do jedné knihy, ale vychovávat. To dává Gellius najevo hned v předmluvě prostřednictvím dedikace svým synům, ale i další věkovou a sociální konkretizací (N. A. totiž v předmluvě uvádí jako pomůcku pro příliš zaměstnané, tedy již dospělé a veřejně činné osoby, aby mohly získat všeobecný přehled, přestože nemají čas na vlastní studium, a tím se uchránit před společenským znemožněním: N. A. Praef. 1220). Co je však pro nás v tuto chvíli důležitější, i v tomto pestrém a jednotné formě i obsahu velice vzdáleném souboru lze najít jasnou inspiraci dialogem platónského typu spojeným s prostředím symposia. Pro velkou část poznámek - měřeno objemem více než polovinu textu - zvolil totiž Gellius právě tuto specifickou dialogickou formu a mnoho z nich zároveň zasadil do symposiálního rámce. Ten nejlépe dokumentují dvě kapitoly N. A. (18,2 a 18,13), které se týkají oslavy Saturnálií. Gellius v nich sice nemluví o symposiu přímo, nicméně velmi podrobně popisuje průběh různých intelektuálních zábavně-vzdělávacích her, kterými si účastníci slavnosti krátili čas. Podle mého názoru se jedná o tytéž hry, které jsou u jiných autorů dochovány jako součást symposia. Jednoznačně symposiální hříčky a soutěže popisují i další kapitoly, přestože ani tady není řeč přímo o symposiu, ale spíše o hostině nebo obecně o oslavě (N. A. 7,13; 15,2; 17,8; 19,9 atd.), vždy v souvislosti se vzděláním.

Výslovně se o literárním Symposiu Platóna Gellius zmiňuje dvakrát, jednou v kapitole s filozofickým obsahem (N. A. 1,9,9), podruhé v kapitole věnované hlavně stylu (N. A. 17,20), která je pro náš účel hodná zvláštní pozornosti. Gellius v ní totiž dává na srozuměnou jednak, že dialog studoval u filozofa Taura, především však, že na něho jedna pasáž z Pausaniovy promluvy zapůsobila tak, že se pokusil zapamatovat si ji (N. A. 17,20,1–3). Při dalším rozboru si s pomocí Taura uvědomil neskutečnou krásu myšlenek i slov, kterými dokázal Platón tyto myšlenky vyjádřit. A nejen to, přestože jej Taurus upozornil na nepřeložitelnost textu, o překlad se pokusil a čtenářům předkládá s hranou skromností výsledek (N. A. 17,20,7–9). Kromě toho, že v této příhodě ukazuje svou povědomost o fiktivitě dialogu a tedy i porozumění literární formě symposia (pochvala patří Platónovi, ačkoli zmíněný úsek pronesl Pausaniás), dává i on podobně jako Macrobius najevo, že je možné pustit se s Platónovou invencí do pomyslného zápasu a že i v latině lze splnit zároveň kriteria vzdělávací i estetická, která se nejvýrazněji spojují právě v soutěživém symposiastickém dialogu. Tím ovšem Gelliova snaha končí, nikdy se nepokouší Platónovi konkurovat na ploše větší, než je drobný úryvek, a formy symposia kromě výše uvedeného nevyužívá, což ovšem není v žádném případě výhrada proti jím v N. A. zvolené formě. Ta totiž plně odpovídá záměru, který Gellius sleduje: pobavit čtenáře, ukrátit mu dlouhou chvíli a zásobit ho zlomky vzdělanosti tak, aby se příliš nemusel namáhat, tedy jinak: nabídnout mu vlastně takový antický „Readers’ Digest“, a nikoli vytvořit vyprávění spojené jednotným rámcem.

Poslední ze srovnávané trojice děl, formálně složitá prozimetrická skladba De nuptiis Philologiae et Mercurii, je zcela jinak realizovaným příkladem užití motivu symposia a hostiny v naukové literatuře. Martianus Capella, který pocházel z Afriky a své dílo napsal na sklonku 5. století po Kr. (datováno je nejnověji mezi lety 496–523), zvolil jako rámec pro svou naukovou práci o 9 knihách a 1003 odstavcích fiktivní příběh svatby Merkura a Filologie a představování Merkurova svatebního daru, sedmi panen, alegorizovaných svobodných umění.

Ačkoliv je hlavní formou této práce menippská satira, využívá hojně také symposiální žánr, i když velmi specificky. Shody je nejlépe dokumentovat ve srovnání s N. A. i Saturnáliemi. Podobně jako Gellius a Macrobius, také Capella se hlásí hned v úvodu otevřeně ke svému formálnímu vzoru: v jeho případě konkrétně k Varronově menippské satiře (Mart. Cap. 1,223), ale nejmenuje už další obsahově-formální vzory a prameny — např. Apuleia (který ho inspiroval zejména v prvních dvou knihách líčících románově výběr nevěsty a její pouť příprav na nebeský sňatek) nebo vzory druhé, encyklopedické části (Varronovy Disciplinarum libri, Naturalis Historia Plinia St., apod.). Shodné je i dějové pozadí (zde můžeme srovnávat pouze s druhou jmenovanou prací), tak jako u Macrobia je tvoří slavnostní hostina, i když svatební a navíc božská. Také jednotlivé panny, alegorické podoby svobodných umění, se dostávají ke slovu v předem určeném pořadí, jak tomu bylo při symposiu zvykem, a také ony plně garantují daný obor. Velmi odlišný je ovšem způsob zprostředkování poznatků, nedochází k němu totiž v dialogu, ale v souvislém pojednání, přerušovaném jen oživujícími dialogy při střídání disciplín. Zásadní rozdíl je také v tom, že se Martianus Capella (až na výjimky v knize o rétorice) nikdy neodvolává na autory jednotlivých názorů, ač byly i zde textovou kritikou prokázány jednotlivé vzory, a nezaštiťuje se tak skrytě jejich autoritou. Obojí má však logický důvod: Capella totiž nenabízí žádné obyčejné lidské vědění, které pochází od nějakého autora a o němž je třeba diskutovat, protože může být mylné (toto vědění musela ostatně Filologie vyvrhnout při samém příchodu, aby se mohla stát nesmrtelnou: Mart. Cap. 2,135–140), ale skutečné, pravdivé vědění, uspořádané a doplněné samými bohy do skvostného systému, který lze všem přítomným jen představit (Mart. Cap. 2,217–220). Tím, že mezi tyto bohy Martianus Capella zahrnul také významné osobnosti antiky, včetně Platóna a Vergilia (již nikoli jako literárních konkurentů, ale spoluhodovníků, viz Mart. Cap. 2,212), a pomyslně propojil oblast lidského a božského, zřetelně poukázal na hodnotu, kterou antická vzdělanost — ve skutečnosti, jak každý občan římské říše samozřejmě věděl, produkt mnoha generací lidí — měla a která se na samém sklonku antiky, v Kartágu již desetiletí ovládaném sice kulturními, nicméně cizími Vandaly, mohla zdát ohrožena. Svou pozoruhodnou pohádkovou učebnicí jí složil stejnou apoteózu, kterou dopřáli bohové Filologii při hostině.

Na samý závěr zbývá už jen stručně shrnout základní shody a rozdíly ve způsobu, kterým se projevil žánr iniciovaný Platónovým Symposiem ve třech pojednaných dílech pozdně antické latinsky psané literatury. Ve všech hraje symposion, ať už přímo nebo nepřímo (jako antický topos pro kultivaci ducha) určitou roli, jejíž důležitost přímo souvisí s propracováním formy. Tu potom volí všichni tři autoři tak, aby jim pomohla dosáhnout cílů, které svými díly sledují. Cíle se liší, a proto se liší i forma: Gellius: chce pobavit a ušetřit ostudy z neznalosti, nabídnout rychle a pohotově potřebnou informaci, Macrobius: dovést k opravdovému poznání, dosáhnout učenosti, a konečně Martianus Capella: oslavit a jako božskou uchovat ucelenou podobu antického vzdělání.

Použitá literatura:
BALDWIN, B. (1975). Studies in Aulus Gellius. Lawrence, Kansas: Coronado Press.
BEALL, S. M. (1988). Civilis Eruditio: Style and Content in the “Attic Nights” of Aulus Gellius. Diss. University of California, Berkeley.
CAMERON, A. (1966). The Date and Identity of Macrobius. The Journal of Roman Studies. London: Society for the Promotion of Roman Studies, sv. 56, s. 25–38.
CONTE, G. B. (2003). Dějiny římské literatury. Přeložil kolektiv autorů pod vedením Dagmar Bartoňkové. Praha: KLP.
GÖRGEMANNS, H. (1994). Platon. Heidelberg: Universitätsverlag K. Winter.
GREBE, S. (2000). Gedanken zur Datierung von De nuptiis Philologiae et Mercurii des Martianus Capella. Hermes: Zeitschrift für klassische Philologie. Wiesbaden: Steiner, sv. 128, s. 353–368.
FISCHER, I. (1965). Introducere. In: POPESCU, D. (překl.). Aulus Gellius: Nopţile Atice. Bukureşti: Academia Republicii socialiste România.
FLAMANT, J. (1968). La technique du banquet dans les Saturnales de Macrobe. Revue des études latines. Paris: Les Belles Lettres, sv. 46, s. 303-319.
HOLFORD-STREVENS, L. (1977). Towards a chronology of A. Gellius. Latomus: revue d’études latines. Bruxelles: Soc. Latomus, sv. 36, s. 93–109.
HOLFORD-STREVENS, L. (1988). Aulus Gellius. London: Duckworth.
HOSIUS, C. (1903). Praefatio. In: A. Gellii Noctium Atticarum libri XX. Leipzig: B. G. Teubner.
KELLY, D. (1999). The Conspiration of Allusion. Leiden: Brill.
MÖLLENDORFF, P. V. (2002). Das griechische Symposion. Přednáškový cyklus proslovený v Institutu pro klasickou filologii, Univerzita Heidelberg, letní semestr 2001/2002.
MUSTI, D. (2001). Il simposio nel suo sviluppo storico. Roma — Bari: Editori Laterya.
TÜRK, E. (1961). Macrobius und die Quellen seiner Saturnalien. Diss. Universität Freiburg.

rozšířená verze publikována ve Vademecum Graeco-Latinum Brunense, Brno 2004, s. 66-76

© Katarina Václavková-Petrovićová

Diskuse

Vložil: Michaela Koubková, 03.11.2007 13:28
Platón: Symposion
Dobrý den, měla bych takovou prosbu. Ke svému studiu potřebuji rozbor Platonova Symposia. Nemohla by jste mi prosim poslat nějaké informace kde bych k tomu sehnala nejaké stručnější informace? Nebo mi poradit? Předem Děkuji
Vložil: VD, 01.09.2005 17:06
Platón: Symposion
Dobrý den, ráda bych se dozvěděla více o platonském pojetí lásky. V čem se liší a v čem se shoduje s pojetím lásky např. u Aretina nebo Navarské. Byla bych moc ráda, kdybyste mi dokázala odpovědět. Děkuji VD
Vložil: autor, 17.01.2005 15:17
Platón: Symposion
Odpověď na komentář 8.11. 10:00 Ráda pomohu, obraťte se na mě, prosím, emailem. KP.
Vložil: , 08.11.2004 10:00
Platón: Symposion
Nejedná se příspěvek k tomuto článku, jde spíše o prosbu o pomoc. Ke svému studiu při zaměstnání potřebuji recenzi Platónovy knihy zaměřené na státnost, a proto jsem vás chtěla požádat o spolupráci. Pokud by vás to příliš naobtěžovalo, bylo by možné mi nějakým způsobem pomoci? Děkuji vám za odpověď.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 12402x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce