Tabucchi, Antonio

Tabucchi, Antonio

studie beletrie zahraniční

Antonio Tabucchi, současný italský prozaik, kritik, esejista, překladatel, univerzitní profesor a držitel několika významných literárních ocenění se narodil v Pise roku 1943.

 Antonio Tabucchi

Antonio Tabucchi, současný italský prozaik, kritik, esejista, překladatel, univerzitní profesor a držitel několika významných literárních ocenění se narodil v Pise roku 1943. V roce 1962 se zapisuje na filozofii na univerzitě v Pise, později i na pařížské Sorboně. Během jednoho svého pařížské pobytu nachází na lavičce nádraží “Gare de Lyon” úryvek básně od autora jménem Alvaro de Campos. Ve skutečnosti se jedná o báseň Trafika (Tabaccheria) portugalského básníka Fernanda Pessoy, podepsanou jedním z jeho krycích jmen. Tato, dalo by se říci, nepatrná náhoda, však změní Tabucchimu celý život. Odjíždí do Portugalska, do kterého se bezmezně zamiluje, a v roce 1969 končí svá studia diplomovou prací na téma “Surrealismus v Portugalsku”. Následující dva roky působí v Lisabonu jako ředitel Italského kulturního institutu, pak se vrací do Itálie a vyučuje portugalský jazyk a přednáší portugalskou literaturu na univerzitě Bologni a v Sieně, kde působí dodnes.

Tabucchiho láska a obdiv k Portugalsku, k jeho kultuře, literatuře i jazyku jsou nezměrné, stejně tak jako k básníkovi Fernandovi Pessovi, jenž se stal Tabucchiho nejvyhledávanějším literárním vzorem. Tabucchi se svou ženou Maríou José de Lancastre přeložil většinu Pessoových děl do italštiny a zároveň napsal i několik esejů a jednu komedii o životě a díle toho básníka, libujícího si v celoživotní autostylizaci založené na hře masek, dvojníků a pseudonymů.

Tabucchi debutoval v roce 1975 historickým románem o roli toskánských anarchistů v italských dějinách po sjednoceni Itálie s názvem Piazza d´Italia (Pizza d´Italia, 1975) napsaném po vzoru velkých italských mistrů vyprávění jako byli Giovanni Verga, Federico De Roberto, nebo Beppe Fenoglio. Následoval román Malá loď (Piccolo naviglio, 1978) a sbírka povídek Pohled z druhé strany (Il gioco del rovescio, 1981, česky 1992), jež přinesla Tabucchimu první literární úspěch. Již v těchto krátkých povídkách se Tabucchi představuje jako kultivovaný vypravěč a brilantní stylista a uvádí na scénu svá oblíbená témata mnohoznačnosti lidských životů, hledání své vlastní identity, smyslu skrytých významů, vlivu paměti a snu na lidskou existenci a svízelnosti interpretace lidských životů v jediné časové perspektivě. Ve stejném duchu se nesou i následující sbírky drobných próz Žena z Porto Pim (Donna di Porto Pim, 1983) a Drobná bezvýznamná nedorozumění (Piccoli equivoci senza importanza, 1985, slovensky 1987).

Na evropskou literární scénu však Tabucchi vstoupil až v roce 1984 svou novelou Indické nokturno (Notturno indiano, 1984), za kterou roku 1987 obdržel prestižní francouzskou literární cenu Prix de Médicis Étranger (mezi jeho tehdejšími rivaly byl i Bohumil Hrabal). Úspěch této kratičké novely podtrhlo i neméně úspěšné stejnojmenné filmové zpracování Alaina Corneaua z roku 1989. Tento příběh je pojat jako cesta po Indii, během níž hlavní protagonista hledá svého ztracené přítele, ale zároveň jde i po stopách své vlastní minulosti ve snaze najít sám sebe.

Roku 1986 vychází román Čára obzoru (Il filo dell´orizzonte, 1986), zachovávající linii a témata předcházejících děl, a který rovněž posloužil jako předloha k filmovému zpracování, tentokráte pro portugalského režiséra Fernanda Lopeze. Ani následující romány se v ničem nevymykají již nastolenému duchu Tabucchiho tvorby a i nadále jsou různými variacemi na téma hledání či rekonstrukce své vlastní, popřípadě, cizí identity. Mezi jinými Opeřenci fra Angelica (I volatili del Beato Angelico, 1987), Pessoana Minima (Pessoana Minima, 1988),Černý anděl (Angelo nero, 1991) a dvojice her Neuskutečněné rozhovory (I dialoghi mancanti, 1988).

Roku 1992 Tabucchi publikuje Rekviem (Requiem, 1992, česky 1998) román napsaný přímo v portugalštině, za který obdrží cenu italského literárního klubu (Premio P.E.N. Club italiano). Děj románu je situován do Lisabonu a jedná se o snové blouznění hlavního hrdiny, který se v něm setkává jak s osobami živými, tak dávno zemřelými. Ve stejném roce vychází Tabucchimu i neméně zdařilé Sny o snech (Sogni di sogni, 1992, česky 1994), soubor próz přibližujících čtenářům životní dráhy a osudové momenty asi dvacítky osobností evropské kulturní historie.

Celým Tabucchiho dílem se line jedna základní myšlenka, a sice, že člověk je schopen registrovat (ukládat si do paměti) jen věci nesmyslné, nelogické, na sobě nezávislé a v některých případech i nepodstatné, že a je to právě sen a nám vrozená schopnost reprodukovat obrazy, co umožňuje dát naší existenci zdánlivý řád. Podle Tabucchiho je literatura to nejvhodnější místo pro snění a fantazii, hraní si s obrazy a jejich skládání v jednotlivé celky.

Počátkem 90. let je Tabucchi v literárních kruzích již uznávaných autorem ověnčeným řadou prestižních ocenění, avšak do širších čtenářských vrstev mu otevřel cestu až román zcela vybočující z jeho dosavadní tvorby, s názvem Jak tvrdí Pereira (Sostiene Pereira, 1994), za který autor mimo jiné obdržel dvě italské literární ceny (Premio Super Campiello, Premio Scanno) a jednu cenu francouzskou udělovanou za přínos evropské literatuře (Prix Européen Jean Monnet).

Tento román, zasazený do Lisabonu 30. let minulého století, se odehrává v období Salazerovy diktatury a zároveň v předvečer jedné z největších katastrof 20. století, druhé světové války. Protagonistou je Pereira, postarší vdovec s již vyprchanými revolučními ideami boje za svobodu, který rediguje kulturní přílohu deníku “Lisabon”. Změnu do jeho života přinese setkání s mladým protisalazerovským aktivistou Franceskem, který mu znovu nažene do žil mladistvý elán.

Dostat se do povědomí čtenářů pomohlo jak filmové zpracování tohoto románu Robertem Faenzou (Sostiene Pereira, 1995) s představiteli hlavních rolí Marcellem Mastroiannim a Danielem Autelem, tak i vyzvednutí hlavního hrdiny během předvolební kampaně parlamentních voleb v Itálii, kdy se z Pereiry stal symbol boje za svobodu slova a tisku. Téhož roku vydává Tabucchi povídku Tři poslední dny Fernanda Pessoy (Gli ultimi tre giorni di Fernando Pessoa, 1994).

Následujícím literárním počinem je román Ztracená hlava Damascena Monteira (La testa perduta di Damasceno Monteiro, 1997), který byl napsán podle skutečné události. Děj nás zavede opět do Lisabonu, tentokráte se ale ubíráme po stopách vraždy, která se udála na policejní stanici a do které je zapletena i sama policie. Během práce na tomto románu Tabucchi pobýval ve Štrasburku, kde sbíral přesné a podrobné informace v archívu Evropského soudu. V tomto díle s detektivní zápletkou ovšem není důležité rozřešení případu, ale samo hledání.

Rok 1997 je rokem literárně plodným. V Itálii Tabucchi publikuje Marconi, pokud si vzpomínám (Marconi, se ben mi ricordo, 1997), ve Francii vychází Automobil, nostalgie a nekonečno (L´Automobile, la Nostalgia et l´Infini) a Platónův žaludeční katar (La gastrite di Platone), sbírka krátkých úvah o roli intelektuálů v současné společnosti, tituly vydané v Itálii o rok později. Následně vychází reportáž Cikáni a Renesance (Gli Zingari e il Rinascimento, 1999) a Flekatá košile (nejprve vyšlo v řeckém překladu Ena poukamiso gemato likedes, 1999, později i italsky, Una camicia piena di macchie) V témže roce Berlínská literární akademie Leibniz uděluje Tabucchimu cenu Nossak.

Dalším románem z pera Antonia Tabucchiho je epistolární román Stále více se připozdívá (Si sta facendo sempre piu tardi, 2001). Skládá se ze sedmnácti dopisů, které stejně jako dopisy posílané v láhvi po moři jsou určeny neznámému adresátovi na neexistující poste-restante. Za tento román byla Tabucchimu udělena francouzská cena pro zahraniční autory Prix France Culture 2002.

V roce 2003 bylo vychází sedm textů, sdružených pod názvem Cizí autobiogragie (Autobiografie altrui, 2003) osvětlujících myšlenky, nápovědy, hádanky a skryté smysly v předcházejících autorových dílech. Úplně posledním Tabucchiho titulem je román nazvaný Tristan umírá (Tristano muore, 2004), který líčí poslední chvíle smrtelně nemocného Tristana, jenž během světlých okamžiků mezi návaly bolesti a morfiovými injekcemi vypráví svůj životní příběh.

Antonio Tabucchi obdržel kromě četných literárních ocenění i tyto řády: Ordine Do Infante Dom Herique od portugalského prezidenta a od francouzské vlády rytířský řád Chevalier des Arts et des Lettres.

V současné době Antonio Tabucchi přednáší na universitě v Sieně a přispívá svými články do italského deníku "Corriere della Sera" a španělského "El País".

Internetové odkazy: 
http://www.assoprosapn.it/Dedica01/biografia.html (italsky) - Italský server obsahující kompletní Tabucchiho bibliografii.
http://digilander.libero.it/mdisimone/AutoriItaliani/TabucchiAntonio/ (italsky) - Stručné informace o Tabucchim a o Pessoovi.
http://www.italialibri.net/autori/tabucchia.html (italsky) - Život a dílo Antonia Tabucchiho.
http://www.ilportoritrovato.net/html/tabucchiint1.html (italsky) - Rozhovor s Antoniem Tabucchim uveřejněný v italském listě “L´Unita'”.
http://www.girodivite.it/antenati/xx3sec/_tabucch.htm (italsky) - Italský server Antenati nabízí informace o životě a díle Tabucchiho.
http://www.unesco.org/courier/1999_11/fr/dires/txt1.htm (francouzsky) - Rozhovor s Antoniem Tabucchim pro francouzský deník “La Libération”.
http://www.bibliomonde.net/pages/fiche-auteur.php3?id_auteur=539 (francouzsky) - Francouzský server nabízející podrobnou Tabucchiho bibliografii s odkazy na další články o tomto autorovi.

 

© Simona Krejčová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5166x

Inzerce
Inzerce