Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi...

Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi...

recenze beletrie zahraniční

Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi nač je v chrámu zlato? Vilémův životopis opata Sugera, Erwin Panofsky: Suger, opat ze Saint-Denis, vybral a uspořádal Petr Šourek, přeložili Petr Šourek (latinské texty) a Lubomír Konečný.

Nový příspěvek k estetickému sporu středověku? Nad překladem Petra Šourka
Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi nač je v chrámu zlato? Vilémův životopis opata Sugera, Erwin Panofsky: Suger, opat ze Saint-Denis, vybral a uspořádal Petr Šourek, přeložili Petr Šourek (latinské texty) a Lubomír Konečný (studii E. Panofskyho). Triáda, 2003, 178 stran

Po skvělém nakladatelském počinu Triády, jakým bylo bezpochyby vydání Curtiovy knihy Evropská literatura a latinský středověk, se také nový titul z téhož nakladatelského domu pohybuje na poli latinského středověku. A tak vedle již zavedené ediční řady, jakou je Knihovna středověké tradice nakladatelství Oikúmené, či jednotlivých titulů, které na knižní trh uvádí např. Herrmann & synové či Argo, je čtenářské obci nabízena další kniha, která by mohla alespoň zčásti splatit dluh, jaký stále pociťujeme vůči latinské literatuře středověku.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Touto knihou je překlad Petra Šourka, v němž čtenářům nabízí díla tří různorodých osobností, opata Sugera ze Saint-Denis, Bernarda z Clairvaux a Viléma, mnicha ze Saint-Denis. Předlouhý titul knihy Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi nač je v chrámu zlato?, Vilémův životopis opata Sugera, Erwin Panofsky: Suger, opat ze Saint-Denis již na přebalu uvádí všechny komponenty, z nichž se útlá knížka skládá. Pokud je potenciální čtenář alespoň zčásti obeznámen se "stýkáním a potýkáním" dvou význačných osobností Francie 12. století, totiž zmíněného opata Sugera a Bernarda z Clairvaux, bude mu zřejmé, proč byly zvoleny právě tyto texty. Ostatně jejich výběru se překladatel věnuje v ediční poznámce (s. 177), kde přiznává, že se zaměřil na estetický spor vrcholného středověku, jehož protagonisty a zároveň protipóly byli právě Suger a Bernard. Podívejme se tedy podrobněji, zda byly čtenáři předloženy překlady v takové formě, aby z nich vyplynulo toto dvojí pojetí, a věnujme pozornost také tomu, jakou koncepci při přípravě knihy překladatel sledoval.

Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. Jako úvodní studie je zde otištěno pojednání E. Panofskyho (s. 8-51), druhou, rozsáhlejší část (s. 54-162) tvoří překlady textů (dopis Bernarda z Clairvaux opatu Sugerovi, dále Skutky opata Sugera sepsané samotným opatem, část z Bernardovy Apologie pro opata Viléma a také spisek Život opata Sugera sepsaný Vilémem, mnichem v Saint-Denis). Publikace je doprovozena obrazovou přílohou, poznámkami a edičními dodatky z pera překladatele (s. 163-178), a ačkoli není příliš rozsáhlá, svým tématem a zejména obsaženými přetlumočenými spisy by mohla zaujmout nejenom medievisty či filology v nejužším slova smyslu, ale také zájemce z řad kunsthistoriků a historiků, kterým není jazyk originálu zcela přístupný. Tuto skutečnost podtrhuje i fakt, že jistých informací o Sugerově postavě se českému čtenáři dostalo například v práci Umberta Eca Umění a krása ve středověké estetice (Praha 1998) či v Dubyho knize Věk katedrál (Praha 2002).

"Hlavní postavou" celé knihy je Suger (1081-1151), činorodý opat ze Saint-Denis, opatství ležícího v té době před branami pařížskými, který své záměry spojené s přestavbou klášterního kostela vtělil do tří spisů. Suger, který stál v čele jednoho z nejvlivnějších opatství Francie, byl také politickým poradcem francouzských králů Ludvíka VI. a Ludvíka VII. a zároveň stavitelem jednoho z největších klášterních kostelů Francie. Díky svým stavebním aktivitám v první půli 12. století býval též opakovaně nazýván "vynálezcem" či "tvůrcem gotického stylu".

Pro svou koncepci proponovanou v doslovu ke knize, si překladatel zvolil postavy nanejvýš vhodné. Jak Suger, tak i Bernard opravdu ve svých textech předkládají, často nepochybně poutavým způsobem, pozoruhodné úvahy o funkci uměleckého díla, a svými mnohdy protichůdnými názory tak představují různé postoje k uvedeným otázkám. Opat Suger nadto ve spise překladatelem nazvaném Skutky opata Sugera (k nezvyklému označení spisu se dostaneme později) dává plasticky nahlédnout také do fungování středověké společnosti, feudálních vztahů a praxe správy klášterních statků. Proto bylo jistě legitimní přeložit spis v úplnosti a ne pouze jeho druhou půli, jak tomu bylo např. u Panofskyho anglického překladu. Stejným způsobem žel překladatel nepostupuje u Bernarda z Clairvaux a jeho Apologie. Z tohoto pozoruhodného spisu vybral pouze dvě strany textu (nadto velmi známého), který v žádném případě nemůže tvořit dostatečný protipól k Sugerovým Skutkům. Pokud se překladatel chtěl pokusit o představení rozličných koncepcí, bylo by užitečnější předložit spíše Bernardovu Apologii v celém rozsahu, a ne připojit text mnicha Viléma ze Saint-Denis, na němž je patrná "prosugerovská" orientace a který je charakteristický svým topickým líčením, jež je překladateli k tomu, aby mohl sledovat své naznačené záměry, jen málo platné.

Velké překvapení vyvolá rovněž nedlouhá ediční poznámka, kde se překladatel vyznává z obdivu ke studii E. Panofskyho, z níž čerpal i při volbě textů zařazených do knihy. Uchvácení touto psychologizující předmluvou, která se dočkala značného ohlasu v zahraničí a byla přeložena do mnoha jazyků, lze sice pochopit, avšak je třeba mít na paměti, že tato studie, která byla otištěna krátce po 2. sv. válce, již českému čtenáři přístupná je, což uvádí i překladatel ve své ediční poznámce. K opětovnému otištění studie přivedla překladatele zřejmě ona již několikrát zmiňovaná objevnost, kterou jí přičítá, a také nepochybně Šourkův souhlas s Panofskyho interpretací architektury vzniklé v Saint-Denis. Ta je zde vyložena pomocí novoplatónského světelně metafyzického modelu, který Panofsky užívá jako paradigmatu rodícího se gotického slohu. Tato interpretační cesta byla připravena již E. Gallem (Die gotische Baukunst in Deutschland und Frankreich, Leipzig 1925) a dále na ni navázali H. Sedlmayr (Die Entstehung der Kathedrale, Zürich 1950) a především Otto von Simson (The Gothic Cathedral. Origins of Gothic Architecture and the Medieval Concept of Order, New York 1956). Ačkoli tento výklad do jisté míry přetrvává dosud a představuje tedy jakousi "standardní interpretaci", přesto není modelem jediným. V této souvislosti lze poukázat na práce posledních desetiletí, které dostatečně výmluvně upozornily na úskalí těchto interpretací, a nenabízejí-li modely nové, pak alespoň poukazují na nedostatečnost předchozího jednostranného nahlížení. Tím, že byl Panofskyho text předložen bez jakéhokoli vysvětlení či doprovodných poznámek, je čtenář nesmyslně ochuzen - ačkoli se mu do rukou dostává poutavou formou napsaný esej - o nepochybně plodnou diskusi posledních let, vedenou k tomuto tématu, a při současném zásobení domácích knihoven mu nezbývá než se spokojit pouze s touto prací starou více než padesát let.

Úvodní studie tedy zvídavému čtenáři připraví první zklamání, protože nepřináší žádné nové informace. Pokud před pročtením samotných překladů čtenář nejprve prolistuje obrazovou přílohu a doprovodné poznámky, nutně se musí zamyslet nad záměry překladatele. Snahu zapojit do knihy obrazovou přílohu, která by za normálních okolností knize pojednávající o stavbě existující dosud, klášternímu kostelu v Saint-Denis, nanejvýš prospěla, je nutno jistě ocenit. Udivuje však, že jsou čtenáři zamlčeny jakékoli doprovodné informace, které by umožnily sledovat záměr této části knihy, totiž chronologické mapování klášterního kostela v Saint-Denis a jeho stavebních proměn v průběhu času. Překvapí nejenom chronologická neuspořádanost přílohy, ale také již zmíněná absence jakýchkoli popisů k obrázkům, která nepřipouští jinou možnost, než se spokojit s lapidárním tvrzením typu "opatství v Saint-Denis" (s. 165) či "chór kostela" (s. 173), aniž by to čtenáři v orientaci mohlo pomoci. Informace o tom, odkud pochází např. převzatá mapka (s. 168), sestavená na základě archeologických vykopávek, či zbylé ilustrace, zůstávají zamlčeny, a tak se nabízí jediné vysvětlení, totiž že autorem rekonstrukce stavby z roku 1254 na s. 169 by mohl být snad jedině sám překladatel (tento výklad je ovšem poměrně nepravděpodobný v případě přetištěných dobových rytin). Další užitečná mapka (s. 166-167) s námi hraje bilingvní hru na schovávanou, když zajímavým způsobem kombinuje francouzské a české zeměpisné názvy. Tak vedle sebe koexistuje Mosela a řeka Saar, Marna, Seina či Loira a řeka Somme, Mety a Paříž spolu s městem Treves (nesrovnatelně hůře na tom jsou zkomolená jména majetků opatství).

V nezvyklém trendu neúplných informací pokračuje i chronologie Sugerova života (s. 175), kde se nám dostává hned několika nepřesných údajů. Za všechny uveďme následující: Suger nebyl zvolen opatem v Saint-Denis 12. 3. 1122 (volba proběhla již dříve), ale pouze ordinován do této funkce; korunovace Ludvíka VII. zde uvedená k 8. 8. 1137 nebyla korunovací králem francouzským, jak by z tohoto údaje mohlo plynout (ta proběhla v Remeši již 25. 10. 1131), ale pouze vévodou akvitánským, což souviselo s nedlouho předtím uzavřeným sňatkem s Eleanorou Akvitánskou.

V krátkém zastavení překladatele nadepsaném Na okraj spisů opata Sugera (s. 176) by snad bylo legitimní očekávat informace o dalších Sugerových dílech, která se váží k opatství, a zejména charakteristiku přeloženého spisu Skutky opata. Ani jedné z těchto informací se však čtenáři nedostalo. Jednak si překladatel se zařazením dvou dalších Sugerových spisů (Ordinatio a De consecratione) příliš neláme hlavu a spokojí se pouze s lakonickým jednovětým, naprosto nedostačujícím a chybným hodnocením. Proti Šourkově tvrzení je nutno namítnout, že zejména spis De consecratione představuje naprosto konzistentní text napsaný s přesným záměrem, totiž aby doplnil Skutky opata Sugera a spolu s Ordinatio tak vytvořil kompaktní celek. Spis De consecratione je svou povahou nanejvýš nosný, neboť podává přesné informace o třech liturgických slavnostech, které proběhly v opatství (svěcení západního průčelí, položení základního kamene v chóru a svěcení východního závěru spolu s přenosem ostatků klíčových světců opatství).

Latinský text Sugerova spisu překladatel přebírá spolu s názvem z francouzské edice. Tento postup je jistě legitimní, přesto by bylo vhodnější dát přednost edici německé, která je mnohem detailnější, nabízí propracovaný komentář včetně úvodních studií a především také nově hodnotí rukopisnou tradici textů. Stejný postup by se nabízel i v otázce již zmíněného názvu celého spisu. Ačkoli, jak náležitě uvádí překladatel, jsou obě užívaná označení neautentická, přesto by snad bylo vhodnější přiklonit se k latinskému nazvu De administratione (příp. Liber de rebus in administratione sua gestis), který se v kunsthistorickém bádání již od dob Panofskyho prosadil.

Než se budeme podrobně zabývat předloženými spisy, je třeba konstatovat, že zejména převod textu opata Sugera představuje poměrně nelehký úkol. Překladatel je konfrontován nejen s předlouhými větnými periodami, v nichž se mnohdy ztrácí vlastní jádro výpovědi, ale musí se také náležitě poučit v různých oblastech středověkého života, aby mohl adekvátně přetlumočit nesnadnou řeč latinského originálu. Pokud se tato práce zdaří, vyvstane však před námi nebývale plastický obraz středověké společnosti včetně jemného přediva lenních vztahů, nahlédneme do chodu kláštera, staneme se účastníky liturgických slavností a dostane se nám také popisu jednotlivých, nově koncipovaných stavebních částí a Sugerem shromážděných liturgických předmětů. Nic z toho však nelze konstatovat v případě recenzovaného překladu. P. Šourek nejenže není obratným překladatelem latinského textu, ale nerespektuje ani odbornou terminologii a text si navíc dosti svérázným způsobem vykládá po svém. Nejhorším zjištěním však je, že se nedrží latinského originálu ani natolik, aby se vždy pokusil o úplný převod latinských vět. Ty si často libovolně krátí či upravuje. Předkládá nám tak text nový, který má s originálním zněním jen málo společného.

V první části Sugerova překladu došlo z nepochopitelných důvodů k několika záměnám číselných údajů, které většinou souvisí s rekapitulací odvodů. Na s. 79 v českém překladu stojí: "Roční přírůstek dělá v penězích sto čtyřicet liber a dvanáct solidů." V latinském textu však čteme následující údaj: Incrementum denariorum centum et quatuordecim librarum et duodecim solidorum singulis annis consistit. (Ve skutečnosti se tedy příjem pohyboval pouze ve výši sto čtrnácti liber a dvanácti solidů). Podobně na následující straně se dočteme o ziscích ze sklizně, které "byly dříve dvanáct měřic, nyní se pohybují ve výši osmnácti měřic." Latinsky je tento údaj opět "poněkud" obsáhlejší: De annona decem aut duodecim modios habebamus, nunc decem et octo. Drobný detail, že totiž dřívější zisky byly ve výši "desíti či dvanácti měřic", tak zůstal ztracen v překladu. Při Sugerově barvitém popisu situace ve Vaucresson (s. 81), byl latinský originál opět poněkud pozměněn. V českém překladu stojí: "Tohle údolí dvě míle daleko ode všeho vypadalo..." Ve skutečnosti se však hovoří o tom, že se uvedená lokalita rozkládala na území o uvedené velikosti, tedy dvou mil (...locus ille ... habens ultra duo miliaria deserti). V tomto výčtu nepřesně přeložených údajů, které se týkají především zisků a odvodů, můžeme pokračovat. Např. na s. 74 Suger sumarizuje minulou a současnou situaci, která se změnila k lepšímu, a vypočítává zisky. Překladatel uvádí: "Tato vesnice odvádí dvanáct liber na osmý den po svátku svatého Denise, a někdy i přes dvacet liber. Ten přírůstek osmi liber a k tomu dalších osm liber z domu, který jsem koupil v masných krámech a udělal z něj řeznictví, jsem věnoval na nemocné bratry." V latinském textu však nalezneme poněkud jiné informace, které se s překladem diametrálně rozcházejí: Suger informuje o předchozí situaci, kdy obvykle získával z oné vesnice dvanáct liber. Následně hodnotí současnou situaci a zvýšení příjmu, který se až nyní (!) podařilo zvýšit na dvacet liber. Proto následně může vyhodnotit celkový zisk ve výši osmi liber. Šourkův překlad tuto banální matematickou operaci zcela zatemnil (zároveň je informace o zakoupeném domě v masných krámech opětovně poněkud jiná: dům, který Suger koupil v masných krámech, sice skutečně vynášel dalších osm liber, pro potřeby řezníků byl však zakoupen dům jiný).

Pro lepší ilustraci naprosto zavádějícího překladu uveďme místo, kde se hodnotí situace v městečku Saint-Denis (s. 74-75):

Latinský text
...decem solidos de Girardo nepote meo, quinque de domo sua et quinque de theloneo garantie. De plateis domus Guillelmi Corneilensis quam ego emi quater viginti libras censum quindecim solidorum de tribus mansionibus reliquis duabus adhuc vacantibus. In curticula fratrum in vacuo de novis hospitibus sexaginta et decem solidos de annuo censu. De curia vero que extra villam est, cum nec unus hospes umqam ibi mansisset, sed a servientibus expensis propriis servaretur, tam in ea quam in alia nova eidem adiacente, quater viginti; et eo amplius novis hospitibus positis viginti librarum constat singulis annis augmentatum.

Překlad P. Šourka
K tomu (jsme získali) deset solidů od mého synovce Girarda, pět z jeho domu a pět ze záručního fondu, a nájem patnáct solidů ze tří bytů v domě Viléma z Cornillonu, který jsem koupil za osmdesát liber, dva dosud zůstávají prázdné. Z nových ubytovacích prostor v malém dvoře u bratrů máme ročně sedmdesát solidů. Když jsem pak ve dvorci za vesnicí, kde dřív neměli nocleh ani pro jednoho hosta a udržovali ho celý sloužící z vlastních prostředků stejně jako ve vedlejším novém dvoře, vytvořil přes osmdesát ubytovacích míst, přibylo nám každoročně dvacet liber.

Překlad recenzentky 1)
(Obdrželi jsme) deset solidů od mého bratrance Girarda, pět z jeho domu a pět z cla na mořenu barvířskou. Z pozemků z majetku Viléma z Corneil, které jsem koupil za 80 liber, jsme získali příjem ve výši patnácti solidů ze třech domů, přičemž dva zbývající jsou dosud volné. Z malého, na neobdělaném území situovaného hospodářského dvorce bratrů, jsme od nových hospodářů získali sedmdesát solidů ročního příjmu. Příjmy z dvorce, který leží mimo vesnici, činily osmdesát solidů. Protože nikdy předtím nebylo jediného přijatelného hospodáře, který by tam trvale zůstal, byl tedy jak tento dvorec, tak i jeho nové, příhraniční území neustále obhospodařováno služebnými lidmi a z jejich vlastních prostředků. Poté, co tam byli usazeni noví hospodáři, činí nárůst dvacet liber ročně.

Tato ukázka, v kontextu celku nikterak ojedinělá, přesvědčivě demonstruje autorovo nepochopení originálního textu. Zarážející je, že při přípravě svého překladu překladatel zřejmě nepřihlížel ani k francouzskému přetlumočení, jímž je opatřena francouzská edice, kterou používal, a která text latinského originálu sleduje. Je těžké si vysvětlit, jak mohlo dojít např. k záměně cla z mořeny barvířské (barvířské rostliny [rubia tinctorum], z jejichž oddenků se získávala tzv. turecká červeň) za "záruční fondy" (o jaké "záruční fondy" by se v této souvislosti jednalo?).

Podobných překvapení se nám dostává často také na místech, kde se Suger věnuje lenním vztahům a závislostem. Překladatel neužívá obvyklé terminologie a tak místo vazalské závislosti hovoří o "oddanosti" (pro eius hominio; s. 76), dále tutéž skutečnost invenčně, avšak naprosto nepřijatelně označuje jako "přízeň zachovávanou kostelu" (s. 84). Často jmenované "naše lidi" by bylo jistě třeba lépe označit jako vazaly. Tzv. advocati, kteří pocházeli většinou z řad nižší šlechty a drželi jisté majetky náležející opatství jako léno, sice mnohdy používali dosti nevybíravé způsoby při správě svěřeného území, přesto je poněkud přehnané označit je jako "dráby" (s. 79). Podobně je tomu s dalším termínem hospites, který v kontextu středověkých textů nelze překládat v původním, klasickém významu, tj. hosté (jak to opakovaně činí P. Šourek, srv. např. s. 75). Tito "hosté" totiž byli od první pol. 12. stol. usazováni v dosud nezkultivovaných, obtížně dostupných oblastech, kde byli pověřováni především klučením a získáváním nové půdy. Pokud jde o specifické dávky a odvody, překladatel mnohde volí metodu vypuštění obtížnějších termínů. Jako příklad uveďmě místo na straně 76 (v latině čteme: novam curiam cum granchia nova erigi fecimus, et ut in ea campipars universalis et quatuor carrucarum ... reponeretur). V českém překladu se dočteme pouze o tom, že "se do sýpky vejde sklizeň ze čtyř lánů"! Campipars universalis, naturální dávka, kterou Suger na tomto místě blíže nespecifikuje, zůstala zcela opomeuta. Na s. 95 čteme o darech, které Suger poskytl klášteru. Jednou z uvedených položek jsou i ornamenta, která jsou přeložena jako "klenoty". Tento zvolený český výraz však nevystihuje dostatečně latinský originál. Ten takto souhrnně označuje rozličné, drahocenné, nákladně vyzdobené předměty různé povahy (relikviáře, liturgické nádoby, lampy, bohoslužebná roucha, textilie aj.), které byly užívány při bohoslužebných úkonech. Rovněž také kniha, kterou opat věnoval tomuto klášteru, je v českém překladu nepříliš šťastně označena jako "starý text ke každodenní modlitbě" (...antiquum textum...illuc deferri fecimus). Vhodněji ji snad lze označit jako starý lekcionář.

Překladatel si také často nepovšiml do latinského textu zasazených biblických citací. Jmenujme např. citaci na s. 93 (Multitudo siquidem languentium et qui vexabantur ab spiritibus inmundis [L 6,17-18]). Na téže straně zůstalo také další místo neurčeno (krásná jako Luna, čistá jako slunce, [Pís 6,9]); další identifikace byla opomenuta na s. 95 (půda aby nezpustla [Gn 47,19]). Na s. 116 překladateli unikla kombinace dvou biblických míst, z nichž identifikoval pouze úryvek z Listu Židům (1 Mak 1,22 a Ž 9,13n.). Zároveň toto místo dobře ilustruje překladatelovu práci s biblickým textem. Ve snaze o soulad překladu biblických míst s textem a "lepší návaznost" (jak je uvedeno v ediční poznámce), se překladatel rozhodl pro převedení citací přímo z latiny, což lze považovat za legitimní postup. Ale i v těchto případech se snaha po konzistentním textu nenaplnila (srv. na s. 116, kde jsou zlaté obětní misky, poháry a zlaté kadidelnice invenčně přeloženy jako zlaté mísy, zlaté poháry a pánvičky [!]). Na téže straně opět nebyla určena následující citace z 1J 4,10, podobně je tomu i na str. 123.

V druhé části textu, která se zabývá stavebními aktivitami v opatství, v níž Suger popisuje jednotlivé architektonické části a představuje také nově získané liturgické předměty, narazíme již při pouhém pročítání českého překladu na termíny, které nás přinejmenším překvapí a zarazí. Překladatel se rád uchyluje k neobvyklým a neotřelým vyjádřením, které však český text není schopen unést. Spojení corpus ecclesiae je tak například přeloženo jako trup kostela (s. 101). V českém překladu následuje poněkud nejasné místo, kde se hovoří "o kapli sv. Romana, která nám byla věnována..." (Oratorium sancti Romani ad famulandum Deo sanctisque eius angelis dedicari a venerabili viro Rothomagensi archiepiscopo Hugone et aliis quamplurimis episcopis obtinuimus). Teprve z poznámky pod čarou a následujícího vyprávění se dozvíme, že překladatel takto netradičně označil vysvěcení této kaple. Chóru kostela se dostává hned několika nečekaných pojmenování. Čteme o "zadní části kostela" (s. 102 in superiore parte) či "zvýšeném výklenku" (s. 109 in volta superiore)!

Skutečnost, že nápis hovořící o vysvěcení byl vyhotoven z měděných písmen potažených zlatem překladatel zcela zjednodušuje, když na s. 103 hovoří "o písmenech potažených mědí". Další invenčně přeložená místa čtenáře svou neobvyklostí spíše šokují, než aby si za nimi mohl cokoli představit (na s. 104 tak byla camera divinae propiciationis nazvána jako "uzavřené místo zbožnosti"; na následující straně při popisu dokončení chórové části se dočteme o "sklenutých výškách(!)", když je v textu zcela jednoznačně podána lokalizace in superiore voltarum sublimitate, tedy ve výšce klenby). Pokud text pročítáme dále, narazíme při popisu kříže (s. 112) na neobvyklé spojení "smaltovaná vzpěra". Při této volbě slov musí čtenář vyvinout značné úsilí, aby si za uvedeným vyjádřením představil v latinském originále popsaný pilíř sloupu (columnam, subtilissimo opere smaltitam). V popisu Sugerova často citovaného "meditačního stavu" nad liturgickými předměty je opětovně podán pouze neúplný a dosti nesrozumitelný překlad (na s. 115 Suger hovoří v Šourkově překladu o místě, kde se ve svých meditacích nalézá takto: "jako bych dlel...na místě, odkud bych se mohl s pomocí boží povznesením (!) přenést vzhůru do vyšších sfér"). To, že se tak mělo stát anagogico more, v překladu opět nezaznělo. Ani relikvie, které hrály v opatství důležitou roli při liturgických slavnostech, neunikly novým interpretacím. Sanctissima brachia (přesvaté paže) došly překladu jako "posvěcené ruce" (s. 119). Podobně i při popisu vitrají v chóru Saint-Denis se místo adekvátního stromu Iesse objeví v překladu nepřijatelný "kmen Jesse" (s. 121). V Sugerově výčtu liturgických nádob je dále zamlčen např. zdobný prvek, který okrášlil nádobu z chrysoprasu. V překladu se dovídáme pouze o "jakési ozdobě" (s. 124), i když je z textu zřejmé, že se jednalo o přihrádkový smalt (inclusorio opere constat ornatum). Podobně nepřesně se v téže kapitole dočteme "o krásné lahvici", kterou je ve skutečnosti možno označit spíše jako džbánek či konvičku (lagena). Tohoto názvu by se jí v českém překladu jistě nedostalo, kdyby překladatel tušil, že je dnes uložena v pařížském Louvru a její vyobrazení je běžně dostupné v katalozích.

Komentář k celému spisu je povrchní a ani jeho rozsah není dostačující, což je u spisu podobného typu a závažnosti značně překvapivé. Pokud k jednotlivým místům výklad nalezneme, je ve velké míře poplatný komentáři E. Panofskyho a jen velmi omezeně obohacený o nové poznatky.

Ostatní předložené texty dopadly ve srovnání se spisem opata Sugera lépe, přesto se i zde překladatel odchyluje od latinského originálu a věty si libovolně upravuje. Pro celý český překlad spisů je typická snaha o expresivní vyjádření, které však není vždy náležitým prostředkem pro zachování souladu mezi latinským originálem a českým převodem (např. hraběti z Puiset je přičítána zděděná schopnost destruovat [s. 85]; o určitém území se dozvídáme, že bylo vyčerpáno až do mrtě [s. 90]). Mnohde je dikce českého textu velmi neobratná a čtenáři tak způsobuje nemalé problémy při jeho pročítání (za všechny případy uveďme alespoň následující: ...ctihodný kříž, hodný obdivu už jenom množstvím vsazených drahokamů, zepředu, tedy na oči sloužícímu knězi [s. 111]). Všechny jmenované nedostatky nejsou pouze ojedinělými opomenutími, daleko spíše představují nejmarkantnější chyby, kterých se překladatel dopustil. Bez nadsazení lze konstatovat, že špatné pochopení textu nebo nevhodné převedení latinského originálu do češtiny nalezneme v první části Sugerova spisu velmi často.

Závěrem je nutno říci, že překladatel k textu přistoupil nedostatečně vybaven teoretickými znalostmi nutně potřebnými pro zvládnutí textů tohoto typu. Bohužel selhává také po filologické stránce a nevolí ani odpovídající prostředky v mateřském jazyce. Jediným možným důsledkem je, že se čtenáři do rukou dostává český text, který nerespektuje originál. Nemá-li čtenář před sebou původní předlohu, může se stát, že se nechá oklamat textem, který se při povrchním pohledu jeví přijatelně (s výjimkou míst s až nápadnými prohřešky proti české stylistice či nevhodně zvolenými termíny) a jemuž lze po značném úsilí přiznat jistý, byť někdy pochybný smysl, a neodhalí, že se překladatel se zvolenými texty obeznámil pouze povrchně a právě tuto úroveň své znalosti čtenáři prezentuje. Pokud chceme plně dostát Tacitově výroku o nepředpojatém soudu a hodnotit tuto knihu sine ira et studio, nelze než konstatovat, že překladatel na základě pochybení, která byla uvedena výše, nedostál svému původnímu záměru a nejenže nepředstavil estetický spor 12. století (což bylo jeho původním záměrem), ale předkládá čtenářské obci knihu, kterou není možno označit ani jako zdařilý překladatelský počin, a daleko spíše je nutno charakterizovat ji jako trestuhodný podvod na čtenáři.

rozšířená verze publikována in: Listy filologické127, 1-2, 2004, s.120-130; na iliteratuře publikováno se souhlasem autorky

Poznámky
1) Překlad Sugerova spisu De administratione stejně jako zbývajícíh dvou (Ordinatio a De consecartione) připravuje recenzentka v rámci Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Kitzler, 05.09.2006 16:45
Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi...
Ad Pavel Štěpánek: recenze byla publikována, jak je také uvedeno, v Listech filologických 127, 1-2,2004, str. 120-130, a to v rozšířené podobě (na iliteraturu jsme z hlediska technických obtíží neumístili poznámkový aparát). Nový český překlad Sugerových spisů vztahujících se k opatství Saint-Denis... z pera Ivy Adámkové by měl vyjít - snad ještě v letošním roce - v nakladatelství Oikoymenh v řadě "Knihovna středověké tradice".
Vložil: PAVEL STEPANEK, 03.09.2006 19:54
Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu Sugerovi...
GRATULUJI K PERFEKTNIMU ROZBORU, AZ HO BUDETE PUBLIKOVAT, DEJTE MI PROSIM , VEDET. DEKUJI
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 3625x

Koupit knihu

Inzerce