Kristof, Agota: L´Analphabète 2

Kristof, Agota
L´Analphabète 2

recenze beletrie zahraniční

Její knihy jsou překládány po celém světě, stávají se předlohou pro filmy a divadelní hry, autorka sama však zůstává v ústraní. Agota Kristofová se narodila v Maďarsku, ale ve Švýcarsku žije již téměř padesát let.

 

Návrat neklidné Agoty Kristofové
Agota Kristofová
: Analfabetka (L´Analphabète, Ed. Zoé, 60 stran)

Její knihy jsou překládány po celém světě, stávají se předlohou pro filmy a divadelní hry, autorka sama však zůstává v ústraní. Agota Kristofová se narodila v Maďarsku, ale ve Švýcarsku žije již téměř padesát let.

„Japonci mne milují,“ překvapeně prohlašuje autorka s maďarským přízvukem, kterého se již nikdy nezbaví. V Japonsku, jedné ze třiceti zemí, kde byla přeložena (brzy bude přeložena též na Srí Lance), se čtou skutečně všechny knihy Agoty Kristofové, včetně divadelních her. Její japonští vydavatelé již koupili práva i na překlad autobiografického dílka, které v těchto dnech vydává nakladatelství Zoé. „Jsem velmi známá v Itálii,“ doplňuje Kristofová, když vypráví, jak musela minulý rok po podzimním čtení v Benátkách potajmu odejít, protože bylo v sále příliš mnoho lidí.

Se stejnou střídmostí přiznává, že se ani v Maďarsku jejím knihám „nevede špatně“. Natolik, že se o ní, exilové autorce, mluvilo jako o pravděpodobné nositelce prestižní Kossuthovy literární ceny, která však nesmí být udělena zahraničnímu autorovi. Když se teď Maďarsko stalo evropskou zemí, je Evropankou i Agota Kristofová, která přijala nazpět své maďarské občanství. Nerozumí švýcarskému postoji: „Když se díváme na mapu Evropy s tou malinkou skvrnou uprostřed, je to téměř komické.“

V létě tohoto roku vystupoval Ženevan Valentin Rossier v Avignonu v nové divadelní adaptaci Velkého sešitu, která se Agotě velmi líbí. Nechává autorům vždy svobodnou volbu a svůj nesouhlas vyjadřuje teprve zpětně: tak nebyla například spokojena s filmem Silvia Soldiniho Spáleni větrem natočeného na motivy jejího čtvrtého románu Včera, kvůli hlavní představitelce a především kvůli nasládlému konci: „Udělal z toho happy end, taková hloupost.“ Projekt dánského režiséra Thomase Vinterberga, autora Festen (Slavnost), natočit film na motivy trilogie o dvojčatech je naneštěstí pozastaven a maďarský producent se spokojil pouze s prodloužením autorských práv, jež vlastní vydavatelství Seuil.

Analfabetka
Krátké autobiografické texty vycházející pod názvem Analfabetka byly napsány na konci 80. let pro časopis Du. „Ticinské nakladatelství Casagrande, které o nich vědělo a přálo si je vydat, mne požádalo, zda nemám k dispozici ještě nějaké jiné nepublikované krátké texty. Abych nějaké našla, musela jsem se obrátit na švýcarský literární archív v Bernu, který před nějakou dobou moje rukopisy a dokumenty odkoupil – byla to velká úleva, protože jsem nic neměla uspořádané, ani překlady mých knih, zabíralo mi to půlku ložnice.“ Vydání Analfabetky tak předchází jiné knize, která vyjde v lednu u jejího obvyklého nakladatele. „Název není ještě určen, ale smlouva je už podepsána. Jde o texty z mých literárních počátků, psané jako cvičení. Jejich tón je velmi rozmanitý, nahodilý, občas velmi černý, také cynický.“

Na obálce knihy je vidět děvčátko v červeném krajkovém šátku, které sedí na rozkvetlé louce a skládá si kytici: obraz možná až příliš poslušné holčičky? „Ale ne! Já jsem byla děvčátko, které si trhá kytičky, ale zároveň i leze s bratry po stromech. To mi připomíná román Aglaé v poli, na kterém jsem začala pracovat a nikdy jej nedopsala, příběh děvčátka, jež se zamiluje do dospělého muže. Jako já a strýček Guéza, přítel mého otce, který byl vesnickým farářem: můj otec hrál v jeho kostele na varhany, než byl během války mobilizován. Když mi šest, byl mou první láskou, byla jsem si jistá, že si mne později vezme za ženu!“

Začátek Analfabetky („Čtu. Je to jako nemoc.“) se vyznačuje upřímností a hutností, které jsou výrobní značkou neuchâtelské prozaičky. Kristofová se pečlivě věnuje zejména začátku a konci svých knih, protože „vás text musí hned zaujmout a připoutat silným dojmem.“ Dnes ale Agota Kristofová již nepíše. Má snad pocit, že již řekla vše? Ani sama neví: „Nyní mám čas, zatímco předtím to bylo mnohem složitější. Chybí mi chuť. K psaní je potřeba hodně nadšení.“

Zůstává „nevyléčitelná nemoc“ četby, díky níž nedávno objevila Fernanda Pessou, když její dcera, herečka, vystupovala v divadelní inscenaci, kde četly jeho básně. Když jí nějaký autor zajímá, zmíní se o něm synovi, bývalému knihkupci, nyní hudebníkovi, který má sklep plný knih a pravidelně ho doplňuje. Četla rovněž všechny francouzské překlady svého maďarského kolegy Imre Kertésze, s nímž se před několika lety setkala na Literárních dnech v Soleuru: „Nikdy by mne nenapadlo, že dostane Nobelovu cenu. Měl velice těžký život.“

Ani ona a její rodina neměli život lehký. Její otec byl zatčen Rusy, kteří ho považovali za dezertéra a odsoudili také z politických důvodů. Jako všichni, kteří byli v té době vězněni, bez soudu a aniž by věděli proč, byl osvobozen teprve po Stalinově smrti. O tři roky později, když Agota odešla s manželem a čtyřměsíční dcerkou na Západ, byl jejich odchodem politicky ohrožen právě on. A ona? „Ach, já jsem byla mladá a hloupá! Žili jsme uzavřeni, mě táhla zvědavost, chtěla jsem se podívat na druhou stranu hranic. U nás jsme všichni měli hlavu plnou politiky, zatímco tady nebyly žádné problémy.“

Skutečně žádné? Po naléhání Agota Kristofová přiznává, že jí vadí, když v zemi, které nechybí peníze, potkává chudé lidi. „V sociální oblasti toho stát mnoho nedělá. Chudoba ve Švýcarsku je něco nechutného!“ Rovněž jí vadí, když vidí nezaměstnané prodávat časopis s názvem... Úspěch. Jinak je Neuchâtelanka ke svému městu citově velice vázaná. A ke své ulici, „rozhodně ne tiché uličce, plné prostitutek, narkomanů, opilců,“ kterou má ráda právě pro ten nedostatek klidu. A rovněž kvůli nákupnímu středisku Migros – což dokazuje, že se Agota Kristofová stala již skutečnou Švýcarkou!

Psaní jako útěcha
Analfabetka, na rozdíl od ostatních knih Agoty Kristofové, není fiktivním vyprávěním, i když se zmiňuje o skutečnostech čtenářům známým z trilogie o dvojčatech a z románu Včera (válka, internát, exil, továrna, psaní). Toto autobiografické dílo se skládá z deseti lakonických obrazů líčících určité momenty z autorčina života: počínaje dětstvím, kdy čtyřletá Agota čte vše, co jí přijde pod ruku, až k okamžiku, kdy se po získání Certifikátu francouzských studií exilová „analfabetka“ pouští do psaní v adoptivním jazyce.

Jakoby mimochodem objevujeme několik hořkých zmínek o samotě v dospívání a s hrdostí snášené chudobě v internátu, kdy Agota odloučená od své rodiny, přežívá díky ranému spisovatelskému nadšení. Krátká báseň (jež se objevuje rovněž v románu Včera a v divadelní hře Běžící krysa) bolestivým způsobem vyjadřuje nostalgii po ztraceném dětství. V improvizovaných skečích, jež jí umožňují vydělat si trochu peněz a pobavit své kamarádky, odhaluje svůj humoristický talent, díky němuž později vytvoří uchvacující dialog hluchých ve hře John a Joe. Stalinova smrt slouží jako záminka k výsměšným proslovům připomínajícím černý humor Thomase Bernharda, jednoho z jejích oblíbených spisovatelů.

Svůj příjezd do Švýcarska popisuje Agota Kristofová bez příkras: dechovka na přivítanou, sprcha a dezinfekce oblečení, lausannská kasárna, kde jsou uprchlíci umístěni a ukazováni jako v zoo, a později monotónnost práce v továrně, kulturní vyprahlost života bez překvapení a bez naděje, sebevražda čtyř exilových přátel, včetně jedné osmnáctileté dívky: život je sice jednodušší než v Maďarsku, „ale to, co jsme ztratili, je velmi draze vykoupeno.“

Stejná pragmatičnost, nicméně založená na pevné sebedůvěře, stojí v čele spisovatelské práce, která je motorem jejího života. Byla by šťastnější, kdyby ze své země nikdy neodešla? Otázka, na níž neexistuje odpoveď. „Jsem si pouze jistá, že bych psala, ať už kdekoliv, v jakémkoliv jazyce.“

10 biografických dat Agoty Kristofové
1935 narozena v Csikvandu
1944 přestěhování do Köszegu, „městečka“ z trilogie
1956 exil ve Švýcarsku, ubytování ve Valanginu (kanton Neuchâtel) a práce v továrně
1975 představení Johna a Joe, její první divadelní hry, v kavárně Café du Marché v Neuchâtelu
1986 Velký sešit
1988 Důkaz
1991 Třetí lež
1995 Včera
1998 Šedá hodina a jiné hry
2000 esej Valérie Petit-Pierrové, Agota Kristofová, exil v exilu (Agota Kristof, d’un exil l’autre, Zoé)

(Zpracováno podle článku Isabelle Martinové, Le Temps, 28. 8. 2004)

 

© Hana Crausaz-Veselá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2245x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce