Dimkovska, Lidija: Nobel protiv Nobel

Dimkovska, Lidija
Nobel protiv Nobel

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka tří básní ze sbírky Nobel proti Nobelovi, překlad z makedonštiny do češtiny.

 

Lidija Dimkovska: Nobel protiv Nobel, Blesok, Skopje 2002, 81 stran

Poetika života
Nemluvím už lidskou řečí. Jsem volná
jako faxová zpráva. Čitelná – nečitelná, dorazí,
kam má. Dorazím právě včas,
abych si opřela kolena o kastovní znaménko kamen
a tyčinka Kršna zavoní jako pizza Quatro stagione.
Jak dlouho může netopýr vydržet ve mně,
uvnitř, aby ho neviděli hosté, teď, když vidí i ve dne
(po operaci na Fjodorovově oční klinice v Moskvě),
a aby teta nezamíchala dohromady ředkvičky s masem
opraženým na lidském tuku? To je má oblíbená dieta.
Šavel mi řekl: Sice neskončíš v kamnech, ale ani v katalogu Národní knihovny.
Člověk musí něco vydělat, aby přežil!
Tak? Tolik práce, Bože, vždyť člověk nemá ani čas se zabít.
Diář je přeplněný naplánovanými úkoly, všechno je pod kontrolou,
jen kontroloři nikde: celý den se potloukají
po supermarketu, kde rovnám lahve svěcené vody.
Skupují ji ve velkém a prodávají ji dál ve jménu metafyzické svobody.
Můj čas pořád ještě nepřišel. Stojím na cestě a čekám na něj v létě v zimě.
Nejde a nejde. Zprávu nepošle, sám se nevrátí.
Pečalbaři*, když už se nemohli vrátit domů, poslali alespoň váček s penězi.
Podívejte se na ty křečové žíly! A kůže - pomerančová kůra,
kterou nevyhladí ani nejdražší gel proti celulitidě?
Takhle se platí za vyhnanství jménem poezie?
Kruhy pod očima
bez očí, slečna Pogany v náručí Walta Dineyho,
Paříž, která není Paříží, když mi sejde z mysli. Zítra budu celý den
klečet nad slovníkem náboženství a budu se modlit,
aby knězi, který mě oddá, umřela žena.
Když už se mám dožít stáří, ať se se mnou alespoň znovu ožení
ten Pavel, který zašmodrchal nitky nejen Korintským,
ale i mimozemštanům. Ovšem, i můj čas přijde!
Oznámili to vysocí státní činitelé. Sundala jsem si brýle,
abych byla sama. Až mi porozumí, jak jen se nasmějí!
Jak se jim budu líbit! Jako výhra v loterii, jako když někdo uzná jejich jméno,
jako svět bez hranic, takový pro ně bude můj kříž! Jen nevím, dětičky,
jak vám mám uvěřit, že si jen hrajete, a že mi neukousnete můj kouzelný prst?!

* Muži odcházející za prací do ciziny.


Poéma začátku
Brodskij ve vyděsil, bál se, aby ho nezasáhla
nějaká bomba, meloun nebo uhrančivé oko stružského děvčete,
tehdy jsme ještě neměli elektronickou poštu,
takže se mě nemohl hned v Předmětu zeptat: je v Makedonii válka?
a nepřijel. A ty čtyři dny tehdy prý
na michiganské univerzitě malovali,
doma zase uklízečka, Bosanka Sevdah,
rozlila v obyváku nějaký odbarvovač a všechno hrozně páchlo.
Brodskij otevřel okna a vyšel ven do noci,
jenže neměl kam jít, dokud se v bytě nevyvětrá, dokud
mu nevymalují Katedru literatury. Čtyři dny
se Brodskij toulal Michiganem, chodil od kostelu ke kostelu
(a když mu bylo smutno, vcházel prý jen do pravoslavných)
a najednou narazil na makedonský kostelík, který dal postavit děda Ilija
na památku své matky Petkany ze Strugy,
sloužili zrovna Nešpory a dva zpěváci zpívali
makedonsky: Svatá Bohorodičko, raduj se, Panno Marie.
Uslyšel je Brodskij a ruce se mu od kalhot zpotily,
vždycky, když se pokřižovali, ztratil dech,
jako by plaval ve vodách Knihy Stvoření,
Matka Boží spatřila, jak se mu rozplakal límeček košile,
pak k němu přistoupila jedna babička s vařenou pšenicí
a řekla mu: dej si, synu, na památku mé tchyně Petkany ze Strugy,
Bůh jí buď milostiv, vychovala mi děti.
Brodskij zalovil v zadní kapse a vytáhl dopis,
v němž mu psali o Zlatém věnci poezie* ‘91. Jenže babka
mu pořád nabízela: Dej si, dej si trochu pšenice,
jsi bledý, pozor, ať se nerozstonáš, a na věnce,
chraň Bůh, máš dost času! Nejdřív je řada na nás, starých!
Brodskij jedl a plakal, jedl a ztrácel dech
a v pondělí, když otevřeli univerzitu,
zadal studentům literatury esej na toto téma:
Na kolik procent člověk žije, když žije,
a na kolik procent umírá, když umírá?
A celé dvě hodiny četl stále dokola
Poému konce Mariny Cvetajevové.

* Hlavní cena básnického festivalu Stružské večery poezie


Kostka bujónu
Samota je kostka polévky pro jednu osobu.
Dobře se rozpouští, ale neztrácí se.
Plave ti na lžíci jako zředěná kyselina,
v duši ti sbírá všechny pozůstatky
tzv. večeří pro dva
a dírkami v dobře vyhlodaném snu
ti všechno tvé vypouští ven,
jenže tebe, tebe – nepustí Ona!
Teď jste sami. Ty – jen člověk, hotová mizérie.
Ona – velkolepá sytost s fyzickými vlastnostmi:
4% masového výtažku, 27% tuku,
12% glutamanu sodného, 45% kuchyňské soli,
ribonukleáza, karamel a koření,
a s metafyzickými, řekli bychom duchovními
vztahy ke tvému egu, v krajních stavech bytí je
sama tvým alter – egem,
člověče, člověče, vysaje tě k obědu,
když si myslíš, že ty pojídáš ji,
přiváže tě k sobě právě tou ribonukleázou
a bude čekat, až umřeš a vyskočí ven.
Bolest břicha není znamení,
ani tep ve spáncích, ani svrbění ve slabinách.
Apetit, šílenství po malé kostce polévky,
přestože nemáš hlad,
hysterické rozbalení,
vhození do horké vody,
5 minut vaření – a pak je tvá, jen tvá.
Tady zastav! Nesrkej ji, nepij ji, vylej ji,
uteč od ní, nechoď do obchodu,
nedívej se na reklamy,
skoncuj s tou prokletou
malou kostkou polévky pro jednu osobu.
Je na čase, abys přišel na oběd ke mně,
v neděli, když můj dům voní
právě upečenou slepicí, polévka je opravdová s trochou nudlí,
s mrkví, celerem, petrželí,
se spoustou vitamínů, tak tedy
na zdraví, na naše setkání,
člověče můj, člověče můj,
už jsi mě konečně poznal?

 

 

Překlad © Oldřiška Čtvrtníčková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2102x

Inzerce
Inzerce