...Ti, co si mne zvědavě prohlíželi, když jsem je míjel – na afrických cestách člověk neustále někoho potkává a říká si zvídavě a bez přemýšlení, co na nich mohou pohledávat, když jdou takhle bez cíle, jako kdyby nějaký skutečně měli – ti, co si mne prohlíželi jako nějaké zvláštní zvíře ne proto, že jsem mluvil sám se sebou, ale spíš kvůli mé bílé kůži, tak na ty jsem se usmál a oni mi úsměv opláceli, protože tady se to tak dělá, protože úsměv třeba i dosti podivínského bělocha je vždy jen vypůjčený a nikoho ani nenapadne vás o něj připravit, pokaždé vám jej vrátí, i když si třeba myslí opak. To není jako v mé zemi. Tam, v těch mrazivých krajích, které mám navzdory všemu rád, lidé nezvedají často hlavu od svých počtů, celý den přepočítávají výdělek, a to jim nutně brání, aby si všimli, že jim někdo půjčuje úsměv (který ostatně jistě neoplatí nezištně). Přiznám se, že se tak po nějaké době navodí dosti smutná atmosféra. Nakonec už nic nedáváme najevo, jelikož city nemají účetní hodnotu, mlčíme a už se neusmíváme.

V mé zemi jsou lidé natolik zvyklí mít všechno, že je ani nenapadne oplatit něco, co je nic nestojí, jako právě úsměv. Většinou zvednou hlavu a podívají se na vás jen proto, aby si postěžovali, že jim něco chybí. To je velice známý úkaz: těm, co mají všechno, chybí duše, takže jsou nespokojení, hlodá je to, myslí si, že jim chybí třeba nové auto nebo dovolená v tropech, a stěžují si a hořekují a považují své neštěstí za to největší na světě, za které jistě může někdo jiný. Mohu-li to posoudit, mají velice těžký život. Nemůžeme jim mít za zlé, že úsměvy neoplácejí.

Tak tohle jsem si říkal, jen tak pro sebe, zatímco noha míjela nohu, když jsem se setkal s krásnou žlutou Černoškou a jejím Únorem, mým bratrem...
(s. 77-78)

...Ceux qui me regardaient curieusement lorsque je les croisais – on croise toujours du monde sur les chemins d’Afrique, et l’on se demande avec une curiosité machinale ce qu’ils peuvent bien faire là, à marcher en direction de nulle part comme s’ils y allaient vraiment – ceux qui m’observaient comme une drôle de bête, non pas parce que je parlais tout seul, mais plutôt à cause de ma peau blanche, eh bien je leur faisais un sourire et ils me le retournaient, parce qu’ici cela se passe ainsi, parce qu’un sourire, même d’un Blanc passablement dérangé, est toujours un emprunt, et parce que personne ne songerait à vous voler cela, on vous le rend chaque fois, même si on n’en pense pas moins. Ce n’est pas comme dans mon pays ; là-bas, dans ces régions glacées que j’aime malgré moi, les gens ne lèvent pas souvent la tête de dessus leurs comptes, calculant toute la journée des prix de revient ce qui, forcément, les empêche de remarquer qu’on leur prête un sourire (qu’ils ne rendront sûrement pas d’ailleurs sans intérêt). Je dois dire que cela installe, à la longue, un climat plutôt triste ; on finit par ne plus rien exprimer ; les sentiments n’étant pas une valeur comptable, on se tait et on ne sourit plus.

Dans mon pays, les gens sont si habitués à tout avoir qu’ils ne pensent même plus à rendre une chose aussi gratuite qu’un sourire. Lorsqu’ils lèvent la tête et vous regardent, c’est en général pour se plaindre de manquer de quelque chose ; c’est bien connu : ceux qui ont tout, il leur manque une âme, alors ils sont insatisfaits, ils se rongent, ils pensent que c’est peut-être une nouvelle voiture ou un voyage sous les tropiques dont ils ont besoin, et ils se plaignent et se lamentent et estiment que leur infortune est la plus grande du monde, et que c’est certainement la faute de quelqu’un d’autre. Pour autant que je puisse en juger, la vie est très dure pour eux. On ne peut pas leur en vouloir de ne pas rendre les sourires.

Voilà ce que je me disais, en soliloquant, un pied devant l’autre, quand j’ai rencontré la belle Négresse jaune et son petit Février mon frère.
(p. 77-78)

Nicolas Couchepin: Sůl
Nicolas Couchepin: Le Sel, editions Zoé, 2000