...„Po čem můžeš toužit ty, jehož si matka tolik přála,“ řekla. „Sny mám já, ale ty patříš k těm, které milujeme, kteří čekají, že je budeme milovat. Bůh a ďábel se o tebe přetahovali.“

„Já mám také sny,“ prudce namítl Desiré. Věděl však, že dívka s lehkým krokem mluví pravdu - bylo těžké snít, když vám matka a dokonce i vlastní sestra uhádly sebemenší přání, než vůbec stačilo být vysloveno.

Řekl jí tiše, že pokud mu prozradí své jméno, bude jí vyprávět sen, který se mu zdál a o němž nikdo nevěděl. Bylo by to jejich vzájemné tajemství, jako její střevíce.

Pošeptala mu své jméno do záhybů ucha, avšak kvůli bystřině, poměrně vzdálené, o to však živější a nepokojné, je přeslechl. Mlčel však a tvářil se, jako kdyby je znal odnepaměti. Obklopilo je veliké ticho, plné dosud nesvěřených záhad, skrytých tajemství a snů, o nichž jsme si ještě chvíli mohli myslet, před jejich vyslovením, že by mohly být oběma postavám společné, dítěti bez duše a bez touhy, a dívce s lehkým krokem a bezpředmětné krásy...
(str. 56) 

...« Que peux-tu donc désirer, toi que ta mère a tant voulu », dit-elle. « Moi, j’ai des rêves ; mais toi, tu es de ceux que l’on aime, de ceux qui attendent qu’on les aime ; Dieu et diable se sont disputés pour toi. »

« J’ai des rêves aussi », protesta Désiré, avec véhémence ; il savait en effet combien la fille au pied léger avait raison ; c’était difficile de rêver lorsque votre mère, et même votre propre sœur, prévenaient vos moindres désirs avant qu’ils soient formulés.

Il lui dit doucement que si elle lui confiait son prénom, il lui raconterait un rêve qu’il avait fait, et que personne ne connaissait ; ce serait comme ses escarpins, un secret entre eux deux.

Elle chuchota son prénom dans le creux de l’oreille ; à cause du ruisseau, pourtant pas si proche, mais d’autant plus gai et tourbillonnant, il ne le comprit pas ; il ne dit rien, cependant, faisant comme s’il l’avait toujours su. Un grand silence les enveloppa, plein de mystères pas encore confiés, des secrets de chacun, et des rêves dont on pourrait croire pendant un instant encore, avant qu’ils ne soient formulés, qu’ils étaient communs à ces deux personnages, l’enfant sans âme et sans désir, et la fille au pied léger et à la beauté sans objet...
(p. 56)