Assouline, Pierre: Dvojí život

Assouline, Pierre
Dvojí život

recenze beletrie zahraniční

Ženatý paleontolog Rémi se už dva roky schází se svou milenkou, psychoanalytičkou Viktorií, v podzemních garážích. Jednoho dne však Viktoria nepřijde.

 

Co všechno se o nás, proboha, ví?
Pierre Assouline: Dvojí život, překlad Šárka Belisová, Motto, 2004

V předchozím románu, Zákaznice (La Cliente, česky v překladu Lubomíra Martínka vydal Prostor, 2000), se francouzský spisovatel marockého původu Assouline zabýval problémem udavačství za druhé světové války, zejména ve spojení s židy, a jeho následky do doby současné. V knize Dvojí život probírá stejné téma ve zcela aktuální podobě. Donašečem, a dokonalým, se stává především technika. Kamery jsou všude: ať vstoupíme do banky, do obchodu, do metra, vjedeme do podzemního parkoviště – všude po naší návštěvě zůstane záznam. Představa, že je možné vést utajený druhý život, se stává naprostou iluzí.

K tomuto poznání postupně dochází Rémi Laredo poté, co jeho život protnou dvě příhody, jež mají změnit úplně vše. První je trochu směšná nehoda: Rémi má milenku, Victorii, a schází se s ní nejraději v podzemních garážích, jen výjimečně někde v zapadlé čtvrti na oběd, protože vztah musí zůstat utajen. Tentokrát jim ale milování v autě nevyjde. Následkem nešikovného pohybu se spustí airbag, Rémi je na citlivém místě vážně zraněn. Psycholožka Victorie spěchá zpátky do práce, stačí ještě prozradit, že má mít schůzku s podivným pacientem. Druhý den ale milenka nepřijde na smluvenou schůzku – a Rémi ji už nikdy neuvidí. Nicméně neustále na ni myslí, pátrá po ní. Zjišťuje však, že o osobě, již tak vášnivě miloval, nevěděl skoro nic.

Rémiho manželství už dávno vyčpělo, pouze děti je drží pohromadě. Jeho vztah k ženě Marii měl trhliny už od počátku, Rémi totiž oproti Marii není Francouz s prastarým rodokmenem, jenž by ho předurčoval do vyšších kruhů, je „jen“ potrhlý vědec zavile hájící projekt výzkumu jeskynních maleb v Ariège proti nesmyslnému rozhodnutí nadnárodního konsorcia o stavbě přehrady. Zato Marie z žádné škatulky nevybočuje: vzdělaná, schopná, krásná právnička – jen trochu povrchní a bezcitná. Právě Rémimu předložila skvělý plán obhajoby. K podpoření žaloby svého klienta, jenž potřebuje dosvědčit, že mu manželka zahýbala, použije tato všehoschopná advokátka soukromý deník dotyčné ženy, navíc pokoutně získaný.

Assouline ostatně jako motto románu uvádí Proustovu větu: „Žijeme vedle bytostí, o nichž si myslíme, že je známe – chybí událost, při níž se náhle projeví jinak, než jsme je znali.“

Román, zpočátku poněkud rozvleklý, čtenáře brzy strhne. A nejde jen o to, že bude žádostiv rozuzlení, jehož se mu dostane jen napůl – o to však bude ta zpráva překvapivější. Assouline rozvíjí úvahy o stopách, které po sobě nechtěně zanecháváme, ovšem jeho vcelku lapidární odhalení v tom zřetězení nepůsobí vůbec příjemně. Laredo bojuje za záchranu dvou prehistorických jeskynních maleb, které mohou ještě leccos prozradit. Ale co jsou proti nim všechny naše každodenní telefonické hovory, výběry z bankomatů, platby kartou v restauracích i obchodech, záznamy kamer hlídacích služeb!

Dvojí život se dá číst povrchně, jako záznam několika banálních, všedních příhod, jejichž následkem se protagonistům proplouvání životem vymkne z rukou. O romáu se nicméně dá přemýšlet i víc, třeba odkrývat skryté analogie Laredova úporného hučení v uších, s nímž se potýká od onoho úrazu v mužských partiích, – se zvuky doprovázejícími přebývání foetu v děložní „bublině“, jak rozváděly některé francouzské recenze. Všímat si návodného výběru jmen ženských postav (Marie a Victorie), srovnávat chtěnou plytkost a nestřídmost jazyka románu s povrchním, konzumním způsobem života či spíš přežívání středních vrstev, atd.

Assouline ale především píše o tom, jak tíživá je samota. A že je věčná. Život v manželství je iluze. Dobré mravy, dobré postavení, dobrá partie – k čemu? Ani krásná milenka vás nespasí.

Dodejme, že českého Assoulina „spasil“ dobrý překlad – Šárka Belisová si zručně poradila s jazykem románu, který imituje nesnesitelný proud vypravěčových myšlenek, občas zabředající ke klišé povrchních konverzací, občas vtipně využívající možností nečekaných slovních kombinací či překvapivé souhry konotací, – jazykem živým a pestrým.

 

Ukázka: www.motto.cz

 

Pierre Assouline, spisovatel a novinář a především vůdčí osobnost pařížské literární scény, se narodil v marocké Casablance a vystudoval Vysokou školu orientálních jazyků. Od roku 1974 pracuje v hromadných sdělovacích prostředcích (Asa Press, Quoditien de Paris, France-Soir, l´Histoire, France Inter, RTL). Od roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Lire. Má vlastní hodinový pořad na France-Culture, kam si zve zajímavé osobnosti z oblasti kultury. Je autorem zhruba dvaceti životopisů, románů, knih rozhovorů a reportáží. Napsal mimo jiné životopis nakladatele Gastona Gallimarda či spisovatele Georgese Simenona.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 117 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

49%čtenáři

zhlédnuto 2469x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce