Atwood, Margaret: Hra na vraha 2

Atwood, Margaret
Hra na vraha 2

recenze beletrie zahraniční

Sbírka krátkých povídek, črt, úvah a snad i jakýchsi básní v próze. Český název odkazuje i k jejímu románu Slepý vrah.

 

Hra na vraha
Margaret Atwoodová
: Hra na vraha. Přeložili Viktor Janiš a Miroslav Jindra. Vydal BB art, Praha 2004. 92 stran, 179 Kč

Útlá knížka Hra na vraha je již osmým titulem kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (1939), který vychází v češtině. Po šesti románech (Ublížení na těle, Žena k nakousnutí, Loupení jehňátek, Z hlubin, Slepý vrah, Muzeum zkamenělin) a jedné sbírce povídek (Modrovousovo vejce) je to nyní trochu jiná kniha, žánrově těžko zařaditelná. Dle názvu by se mohlo zdát, že půjde o detektivku, název však odkazuje ke hře, která se v originále nazývá Murder in the Dark (jak zní původní titul knihy z roku 1984), a kterou vypravěčka přibližuje v jedné z kapitol. Jde o sbírku krátkých povídek, črt, úvah a snad i jakýchsi básní v próze. Český název odkazuje i k jejímu románu Slepý vrah (Booker Prize za rok 2000), který vydalo stejné nakladatelství, snad aby se čtenář více nalákal. Zřejmě však bude zklamán.

Je sice dobře, že se můžeme seznámit i s jinou podobou tvorby této plodné autorky, která vedle prózy píše i poezii, eseje a knihy pro děti a jejíž dílo je tak rozmanité, avšak mnohem záslužnější by bylo, kdyby se v češtině konečně objevily některé další její vrcholné romány, zejména Příběh Služebnice (existuje alespoň slovenský překlad z roku 2001) a Alias Grace, oba nominované na Booker Prize (Mladá fronta již delší dobu slibuje vydání jejího třetího románu Paní Pýthie).

Texty této sbírky jsou zčásti melancholické vzpomínky na dětství a dospívání. Všechny vypráví vypravěčka, kterou ihned ztotožníme s autorkou, a můžeme je tedy považovat za autobiografické. O sobě toho však vypravěčka vlastně mnoho neprozradí a snad to ani nemá v úmyslu. Kapitoly v prvním a druhém oddíle jsou mikropříběhy, které v podobných variantách prožije asi každý z nás. Dětské neplechy a hry, letmé úvahy, těkající od tématu k tématu, bez větší sevřenosti či souvislosti. Škoda, že v knize není více takových pasáží jako ve třetím oddíle kapitolky Ženské romány, Šťastné konce a Stránka, které jsou velmi nápadité a vtipné. V první z nich autorka uvažuje o rozdílech mezi romány psanými muži a ženami, o rozdílech mezi hrdiny a tématy v takových románech. Nejde sice o nějakou hlubokomyslnou sondu, ale některé postřehy jsou velmi přesné. Autorka zde prokazuje nejen smysl pro humor, ale také pro sarkasmus a sebeironii. „Mužské romány jsou o mužích. Ženské romány jsou rovněž o mužích, ale z jiné perspektivy. Mužský román se bez ženy (…) obejde, ale ženský román bez mužů ne.“ (s.51) „Mužské romány jsou o tom, jak se zmocnit moci. (…) V mužských románech hrdina získá ženu či ženy spolu s mocí. Je to bonus, nikoli prostředek. V ženských románech hrdinka získá moc tím, že získá muže. Muž je moc.“ (s.52)

V kapitolce Šťastné konce pak Atwoodová vypráví o vztahu mezi mužem a ženou a jejich různých variantách, které vždy končí stejně nebo mají podobný průběh a můžeme je zaměnit. Končí pak následující úvahou: „Tolik ke koncům. Začátky jsou vždycky mnohem zábavnější. Skuteční znalci si ovšem nejvíc vychutnávají stránky mezi nimi, protože ty se píšou nejhůř.“ (s.61) Stránka je pak úvahou nad psaním, nad bílou stránkou jako výzvou pro autora, nad tím, co se skrývá pod stránkou: „Pod stránkou je příběh. Pod stránkou je všechno, co se kdy stalo, a z toho o většině byste raději nic neslyšeli.“ (s.67-68) Poslední čtvrtý oddíl pak nejvíc připomíná to, co bychom mohli nazvat básněmi v próze. Je v nich poezie, tajemnost, ženskost. Ale také jakási prázdnota.

Atwoodová umí psát, a dobře, to jsme poznali již mnohokrát a jistě se o tom ještě přesvědčíme. Tato knížka však zůstala někde na půl cesty; chybí jí nejen příběh či příběhy (a ty v jejích knihách jinak nechybějí, právě naopak), ale až na zmíněné pasáže i jakási lehkost, hravost a přesvědčivost, důvod, proč bychom se ke knize měli vracet a něco si z ní vzít. Těch několik dobrých pasáží je na jednu knihu, byť tak útlou, velmi málo. Takto působí spíše jako jakýsi „odpad“ při psaní větších děl a jako důkaz, že slavný spisovatel může publikovat téměř cokoli.

 

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 2322x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce