Postel na nebesích Tessy de Loo
Loo, Tessa de: Postel na nebesích

Postel na nebesích Tessy de Loo

Tessa de Loo ani v této novele nezklame ty, kteří od prózy očekávají především poutavý příběh, ale potěší i náročnějšího čtenáře.

Novela Postel na nebesích je komorně rozehraný příběh o velké touze a zároveň o nemožnosti této touze podlehnout. Celý příběh je vyprávěn jako vnitřní monolog Katy Rózsavölgyi, židovky maďarského původu, odehrávající se pozdě k ránu po noci, kdy její touha došla svého naplnění a zároveň překročila i společenská tabu, v momentu, kdy je její srdce pod vlivem prožitých událostí rozjitřeno nejrůznějšími pocity. Od tohoto okamžiku se pak odvíjí silný, spletitý příběh, odehrávající se nejen v rovině vztahové, ale i na pozadí velkých událostí dějin.

Motiv osudové dějinné události, která determinuje život protagonistů v současnosti, využila autorka i v románu Dvojčata, kde události druhé světové války určily diametrálně odlišný osud dvěma sestrám. I v novele Postel na nebesích nesou hlavní hrdinové příběhu na svých bedrech tíhu událostí druhé světové války, které nemohou ve svém životě ovlivnit. Právě komorní ladění novely přispělo k tomu, že se tento motiv zbytečně nerozrůstá do různých historizujících komentářů a pokusů o hledání historické pravdy, jak tomu bylo ve Dvojčatech. V novele Postel na nebesích se tento motiv podílí na rozvíjení vztahové roviny příběhu, především slouží hlavní hrdince jako jedna z cest k nalezení svých kořenů a pochopení sebe sama.

Vztahovými problémy se to v novele jen hemží – snad i přespříliš, víc, než sto třicet stran může obsáhnout. Vypravěčka tu hledá nejen vztah k sobě samé, ke své rodině a muži svého srdce, ale líčí i složitá existenciální dramata ostatních postav. Sklouzává tak k povrchnosti a ornamentálnosti, která místo ozvláštění spíše unavuje. Ani v této novele se autorka bohužel nevyhnula nepříjemné doslovnosti, rušivému prvku v kompozici příběhu, který se objevuje velice často i ve Dvojčatech. Zvláště zde, v tak křehkém, emocionálně vypjatém příběhu působí doslovnost křečovitě. Ani zde vypravěčka neumí pracovat s jemnými náznaky nebo mlčet, což by mnohdy bylo přirozenější. Tak například na s. 63 Kata popisuje události z otcova života, které vyústí v obraz ohnutých zad. Sám tento obraz by zapůsobil silně a symbolicky, kdyby jej vypravěčka nezačala zbytečně rozpitvávat a podsouvat možná vysvětlení. A podobných momentů nalezneme v knize více. V takových okamžicích se pak čtenář může zcela oprávněně cítit „převálcován“ proudem vypravěččiných slov a nezbývá mu mnoho místa pro vlastní interpretaci.

Právě v pasážích jako tato se nejviditelněji projevují slabiny autorčina stylu, který pokulhává za jejími fabulačními schopnostmi. Je ovšem nutno přiznat, že v porovnání s románem Dvojčata je novela Postel na nebesích stylově vyzrálejší a propracovanější, zejména po stránce motivické. V Posteli na nebesích je patrná tendence k zvnitřnění (tomu odpovídá i kruhová kompozice příběhu) a práce s detaily. I přes určitý vývoj v oblasti stylové lze tedy i v této próze vnímat pnutí mezi příběhem a jeho ztvárněním, které oslabuje intenzitu výsledného estetického prožitku. Bohužel nová kniha Tessy de Loo tak pravděpodobně - i přes veškeré tvůrčí posuny - zapadne v záplavě masové knižní produkce.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Pellarová-Irmannová, Eroika, Praha, 2004, 128 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Marcela Paterová,

opravdu mi nezbývá nic jiného, než tuto recenzi pochválit.. myslím, že dokonale vystihla celou atmosféru příběhu..

podle mého názoru tessa de loo vždycky přijde na výborný nápad, vymyslí neotřelou (jestli to ovšem v dnešním světě ještě existuje:) zápletku.. jenže pak se ztratí v té formě.. kdyby tento nápad zpracoval někdo s lepšími jazykovými nebo spíš (jak zde uvádíte) stylistickými schopnostmi mohl být daleko údernější, procítěnější.. tak nějak více lidský..

neříkám, že román je přímo špatný, ale u tessy de loo se mi ještě nestalo, že bych se do románu začetla tak, abych zapomněla, že čtu knihu (jako například u Ceese Nootebooma)

prostě méně je někdy více