V roce 1971 vydal Ivo Brešan své satirické drama Představení Hamleta ve vsi Dolní Mrduše (Predstava Hamleta u selu Mrduša Donja, česky 1978), které poměrně ostře popisovalo poměry v dalmatském Záhoří při nevyvedené kolektivizaci zemědělství na počátku 50. let 20. stol. a téměř mafiánské praktiky jugoslávských soudruhů. Skandál to byl veliký a dodnes řada Chorvatů tuto satiru nevstřebala. Humoristický román Ante Tomiće (*1970) lze více méně vnímat jako návrat do Záhoří po 33 letech. Jsme sice v jiné vesnici, na kolektivizaci a socialismus už si nikdo pomalu ani nevzpomene, ale lidé jsou stále titíž. 

Tomić nás seznamuje s řadou typů obyvatel vsi Smiljevo, které přesně vystihují současné prostředí. Poznáváme podroušeného faráře dona Stipana, jenž je takovým prototypem bodrého, ale věčně opilého venkovského božího sluhy. Snažil se sice s alkoholem přestat, ale svět za střízliva byl pro něj tak nestravitelný, že raději znovu otevřel láhev. Dalším „typem“ je nenasytná a smilnění chtivá vdova Tatjana, kterou finančně zabezpečil bývalý manžel a ona se jen prohání po vsi ve svém BMW a navíc se rozhodla uhnat faráře. Kromě toho je také jedním ze základních kamenů místní „informační sítě“ neboli „drbárny“. V místním koloniálu (jednom ze dvou) pracuje Josip, kterému všichni říkají Miguel, protože stále sleduje latinsko-americké telenovely a svůj slovní projev prosycuje mnoha španělskými slovy. Ve Smiljevu se také občas objeví emigrant Marinko, který si v Německu vydělal velké peníze mytím aut a se svými ustašovskými kolegy plánoval boj za svržení socialismu a obnovení chorvatské samostatnosti (ovšem jen na teoretickém poli, jak jinak). Marinko se předvádí se svým mercedesem a dcerou Julií, která je trochu nedoslýchavá a němčina se jí už s chorvatštinou často míchá. Pak je tu trochu přitroublý soused Stanislav, přezdívaný Linguz (ze slov lijena guzica, líný zadek), který se považuje za básníka. Připlete se sem i ministr obrany Kutleša a jeden z jeho generálů Ivica Markić provádí v nedalekých vinohradech manévry, a tak podobně. Děj je plný zápletek, propojování a rozpojování řady lidských osudů, ale vše v tak trochu nevážné rovině.

Satira a karikování chorvatského venkovského chování a myšlení jsou na místní poměry docela ostré. Vše je samozřejmě obaleno vtipem a četnými hyperbolami. Ač je začátek knihy velmi nevážný a postavy jsou možná trochu ploché, v druhé části knihy humor lehce ustupuje a satira je jízlivější. V podtextu působí tato humorná reflexe spíše smutně, neboť podobně jako S. Leacock i A. Tomić více méně jen opisuje skutečný život. A ten je podstatně drsnější, zvláště na dnešním chorvatském venkově. 

Kniha je vyprávěna pozorovatelem, který ke každé postavě něco doplní a leccos objasní. Jazyk je záměrně ponechán v podobě záhorského dalmatského dialektu (varianta ikavštiny). Postavy spojené s Německem (hlavně Julie) užívají řady německých slov i vět, ale naštěstí jednoduchých. První vydání v roce 2000 bylo velmi rychle vyprodáno a kniha se stala jednou z nejpopulárnějších své doby. Povzbuzen jejím úspěchem, pokračuje Ante Tomić v psaní dál.