Tři legendy o poustevnících
Jeroným: Legendy o poustevnících – Vitae eremitarum

Tři legendy o poustevnících

Recenze českého překladu Jeronýmových Legend o poustevnících.

Tři legendy o poustevnících, které napsal Eusebius Sofronius Hieronymus ze Stridonu, známý jako sv. Jeroným, vycházejí v rámci projektu „Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty“ a zahajují zároveň novou ediční řadu nakladatelství Oikúmené „Knihovna raně křesťanské tradice“ (řídí L. KarfíkováM. Havrda). Texty, které jsou zrcadlově kladené, přinášejí vedle latinského originálu (až na Vita Pauli primi eremitae se jedná o kritická vydání) český překlad, jenž je doplněn o výkladové poznámky a úvodní studii. Novodobého překladu se Jeronýmova hagiografická trilogie u nás dočkala po více než půlce století a je třeba říci, že se jedná o překlad nadmíru zdařilý.

V úvodní studii „Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících“ (s. 7–40) zúročil autor mj. svou literárně-historickou erudici. Vedle výkladu o Jeronýmově životě a tvorbě a výkladu o fenoménu křesťanských mnišských hnutí se zamýšlí nad literární a žánrovou stránkou Jeronýmových legend. Hagiografickému typu vitae („životy“), k němuž texty minimálně svým názvem odkazují, odpovídá podle Šubrta beze zbytku pouze Vita Hilarionis. Zbylé dva texty žánrově oscilují mezi povídkou a románem, popř. antickou novelou či pohádkou. Odlišnost užitých narativních postupů ve všech třech textech zavádí autora k úvahám o charakteru křesťanské hagiografie a především ke stále diskutovaným otázkám jejího vztahu k dobovým žánrům pohanské literatury. Šubrt sám zaujímá poměrně střízlivé stanovisko a zprostředkovává postoje zahraničních badatelů: křesťanská hagiografie je „proměnlivý literární útvar, otevřený působení jiných žánrů, ať už je to biografie, historiografie, román či anekdotické příběhy“; jedná se o jakousi „sběrnou nádrž“ (s. 34). Nakolik se potom dá hovořit o přímém vlivu pohanských žánrů, zvláště tzv. aretalogie, není zcela zřejmé (s. 33).

Otázku po původu křesťanské hagiografie (uchopenou nikoli z hlediska literárních žánrů, nýbrž v rámci pojetí tzv. hagiografického diskursu), její specifičnosti a vztahu k řecko-římské hagiografii pozdní antiky si kladl v době nedávné v klasické studii L’hagiographie: un „genre“ chrétien ou antique tardif? také Marc van Uytfanghe (Analecta Bollandiana 111, 1993). Vypracoval čtyři komponenty, které má dané dílo (bez ohledu na dobu jeho vzniku, formu i obsah) splňovat, aby mohlo být za hagiografické považováno. Vedle děl křesťanské hagiografie tak nachází mnoho příkladů v hagiografii pohanské (a to nikoli pouze v „aretalogii“ Pythagorově či Apollonia z Tyany, ale především také v postavě SokrataPlatónově dialozích). Nelze přesto ani podle něj přímočaře hovořit o závislosti křesťanského hagiografického diskursu na hagiografickém diskursu nekřesťanském (v křesťanství totiž plní hagiografie např. svou funkci v církevní praxi), spíše o jejich interakci, postihující formu i obsah (srv. Musurillovu teorii dvou prostředí, „two milieus theory“, v nichž se vytvářejí za srovnatelných podmínek tytéž stimuly a analogické reakce). Za úvahu stojí i svým způsobem výmluvný postřeh, že skutečným životem svatého ve striktním slova smyslu, jenž nám Jeroným odkázal, není ani jeden z jeho hagiografických životů, nýbrž list č. 108, který bývá nazýván Epitafem sv. Pauly.

K překladu samotnému (s. 42–139) přistupuje Šubrt bez zbytečného respektu z klasika a s nemalou invencí a citem pro styl. Živost jeho překladu je dána v první řadě neotřelými výrazovými prostředky a snahou zachovat přirozený spád vyprávění (bez nepatřičných archaismů a otrocké doslovnosti překladů): s.68-69 „ut Zachariam et Elisabeth de evangelio crederes – nisi quod Iohannes in medio non erat“ „úplný Zachariáš a Alžběta z evangelia, kdyby jim nechyběl Jan“; s. 66-67 „sed virtutibus minor facta sit“ „zato však její morální kredit klesl“; s. 68-69 „Anus quoque in eius contubernio, valde decrepita et iam morti proxima, videbatur“ „pod jednou střechou s ním bydlela jakási stařena, už notně sešlá věkem, téměř nad hrobem“; s. 80-81 „Exite, furciferi, exite, morituri“ „vylezte ven, lotři, vylezte, vy zaprodanci smrti“; s. 104-105 „quae solent moriturae virginitatis esse principia“ „které obvykle bývají hřebíkem do rakve panenství“ aj. Srovnejme také Šubrtovy překlady citově exponovaných zvolacích vět: „Quid multa?“ „zkrátka a dobře“ nebo „O mira rerum fides!“ „div divoucí!“ (překladatel se většinou vyhýbá doslovnosti znění u fráze „Et ecce!“). Volné překlady jsou někdy mírně interpretační (s. 82-83 „nova sitarcia refocilati“ „posilněni čerstvým proviantem, jak se říká jídlu na cestu“), ale nepřesnosti v překladu se objeví pouze výjimečně. Legendy o poustevnících jsou zábavnou a kultivovanou četbou, která přivádí latinské klasiky zpět k modernímu čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse