Kerouac, Jack: Zjevení Orfea

Kerouac, Jack
Zjevení Orfea

ukázka beletrie zahraniční

Paul stál v knihkupectví u regálu s knihami. Chodíval sem každý den ve stejnou dobu, vždycky se přišoural ve starých škrpálech a špinavými prsty se probíral zhruba stejnou řádkou knih...

Jack Kerouac: Zjevení Orfea. Překlad Kateřina Černá. Argo, Praha 2004

Paul stál v knihkupectví u regálu s knihami. Chodíval sem každý den ve stejnou dobu, vždycky se přišoural ve starých škrpálech a špinavými prsty se probíral zhruba stejnou řádkou knih. A ačkoli vypadal dost zanedbaně – nosil obnošené šaty a zcuchané prameny vlasů mu lezly přes límec – a zapaloval si jednu od druhé, takže světlý krámek byl plný kouře a čistá podlaha posetá nedopalky z cigaret, nikdo si ho nevšímal. Jeho každodenní návštěvy se tu už staly rutinní záležitostí.
Pár prodavačů si přesto neodpustilo komentáře, protože nechápali, jak si může pořád dokola prohlížet dvacet stejných knih. Byly mezi nimi Nietzscheho sebrané spisy, jeden Stendhalův román, Dostojevského Idiot, Odysseus, Oxfordská antologie anglické poezie a řada podobných titulů. Den co den je provrtával očima a vždycky od nich odcházel se zachmuřeným výrazem.
Jednoho krásného dne na počátku jara… vlastně zrovna den před Svátkem jara – Paula při pročítání Deníku Albiona Moonlighta od Kennetha Patchena vyrušil vysokoškolák Leo. Hubený, klukovsky ošklivý Leo s tmavými vlasy a brýlemi s modrými kostěnými obroučkami proběhl obchodem a plácl ho po zádech.
„Paule!“ vykřikl. „Prej tě vyhodili z práce. Je to pravda?“
Paul se podíval, kdo ho otravuje s takovou otázkou, a pak se znechuceně vrátil ke čtení.
„Tak vyhodili?“ vyhrkl Leo a dychtivě se naklonil k Paulovi.
Ten jen mávl rukou a odstrčil ho od sebe. „Neštvi mě,“ zasyčel. „Nic ti do toho není, tak se nevyptávej. Drž hubu, prosim tě.“
Leo se několikrát pousmál a uctivě se uklonil. Vždycky se uměl ovládnout.
„Kde je Arthur?“ zeptal se odměřeně Paul.
„Ve škole. Právě tam jdu.“
„Půjdu s tebou,“ řekl Paul a vrátil knížku do regálu. Pak se tam ještě naposled zamračeně podíval a vyšel na ulici. Leo za ním vyběhl a za chvilku váhavě pokrčil rameny.
„Ale víš,“ řekl, „že profesorovi začíná vadit, že mu chodíš na přednášky. Nejsi řádně zapsaný…“
„No jo. Přinejhorším mě vyhodí.“
„To je taky pravda.“
„Tak jdem.“ Paul spěchal s Leem přes ulici na zelený univerzitní trávník. Zničehonic se rozmluvil. „Jó, knížky! Kdybych tak měl víc času. Když jsem ráno přišel o práci, šel jsem až do univerzitky a tam ti bylo milióny knížek, který bych si fakt měl přečíst! A všechny ty myšlenky, který se mi honěj hlavou. Neklid, kterej ve mně je! Čas mi utíká jako písek mezi prsty. A…“ zahnal svou otázku mávnutím ruky.
Leo se rozesmál. „Víš,“ řekl, „tohle už mi říkáš nejmíň popátý. Vždycky vykládáš o knížkách a o všem, co bys chtěl vědět. Jsi takovej Faust naruby. Vzhůru, Paule! Vydej se přes měsícem ozářené nivy vstříc zlatému stromu poznání.“
Paul si pomyslel svoje a pospíchal dál s rukama v kapsách. I když spěchal, vypadal jako somrák, protože měl na sobě vandrácké šaty a při chůzi mu rytmicky pleskaly odchlíplé podrážky. A velké, drsné a červené ruce, které vypadaly jako ruce venkovana, nikdy nevyndal z kapes, takže odpovídal běžné představě zoufalce a somráka. Ale na univerzitě už přestal budit rozruch.
Objevil se před dvěma měsíci, v únoru, přijel „z cest“ a ze severu – a pronajal si pokoj, který se podobal spíš sklepu na uhlí, v jednom činžáku na M Street. Okamžitě se seznámil s několika sympatickými studenty, kteří mu sloužili jako doprovod při využívání různých kulturních vymožeností v rámci univerzity jako byla knihovna, půjčovna hudby a ateliéry a kteří ho brali na přednášky, když měl čas. Ale stejně to bylo celé dost podezřelé. Někteří studenti si o něm mysleli, že je to venkovský balík, který přišel do velkoměsta na velkou univerzitu a neměl dost peněz, aby se zapsal. Jiní ovšem soudili, že bude určitě hrozně inteligentní a vzdělaný, a považovali jeho chování jen za jakousi zvláštní psychopatickou hru.
Arthur jednou řekl Michaelovi, který bydlel na koleji se svojí milenkou a sám byl tak trochu somrák, o Paulovi tohle: „Paul musel prožít něco, co ho dohání k šílenství. Je to pak hotovej démon! Rád bych věděl, o co jde.“
Lakonický Michael na to řekl jen: „To ti věřím a chápu to. Ale já ho nesnášim.“ „Protože je jako ty,“ poznamenal bleskově Arthur.
„Peut-être,“ pousmál se Michael a nerušeně pokračoval v jídle, které mu přichystala na pracovní stůl jeho milenka Maureen.
Leo právě přivedl Paula do učebny. Za poslední dva měsíce to bylo už poněkolikáté. Ostatní studenti si toho nevšímali, protože netušili, že Paul není řádně zapsaný student. Jediný, kdo to věděl, byl Arthur, který hned vstal a šel oba mladíky přivítat.
„Paule,“ řekl. „Doufám, že to půjde jako minulý týden, i když náš ctihodný pan profesor už začíná prskat. Jestli tě to zajímá, dnešní přednáška bude o Nietzscheho Zarathustrovi.“
„Stejně je zvláštní, že tě ještě nevyhodil,“ vetřel se Leo. Sedli si jako obvykle do poslední lavice. „Asi je slušnej.“
„Máš na dnešek něco připravený?“ vyzvídal Paul na Arthurovi.
„Jo, a chci to všechno prodat. Tady mám poznámky.“
„To bude zase zírat,“ zasmál se Leo.
„Já si nic zformulovat nestih,“ řekl zamyšleně Paul a začal si čistit špínu zpod nehtů. „A i kdyby, stejně bych měl radši mlčet. Já musim sedět a poslouchat. Existujou přeci jen určitý hranice …“
„Včera v noci v jeho bytě. Psal básničku a nechtěl mi jí dát přečíst. Dělal, jako bych tam nebyl,“ usmál se lišácky Paul. „Ale to je prostě celej on. Bojí se mě.“
„Vy se znáte?“ vyptával se Leo.
„Jasně.“
„Ale Michael tvrdí pravej opak.“
„Fakt?“ usmál se andělsky Paul a skoro zčervenal. „To je celej on.“
„Nechápu…“ začal Leo, když vtom vešel do učebny profesor s huňatým obočím a aktovkou pod paží. Z pusy mu vyčuhovala špička, do níž si ještě nestihl dát cigaretu. Zastavil se za katedrou, teatrálně vsunul cigaretu do špičky a zapálil si ji nápadně velkým, přezdobeným zapalovačem.
„Dobré ráno,“ řekl a jeho zrak padl na rozcuchaného Paula vzadu. „Pane,“ dodal už přímo k Paulovi, který kývl na pozdrav.
„Dnešní přednáška,“ pokračoval profesor s notnou dávkou ironie v hlase a mluvil přitom zcela jasně na Paula, „se týká Nietzscheho velké filosofické básně Tak pravil Zarathustra.“
Dveře učebny se otevřely a objevila se v nich hlava jiného profesora. „Williame, na vteřinku.“
Zatímco se profesor vybavoval venku na chodbě, otočil se Leo nedočkavě k Paulovi. „Řekni mi to teď! Kde jste se s Michaelem poznali? A kdy?“
„Už je to dýl. Ale on to samozřejmě nikdy nepřizná.“¨
„Proč proboha?“ zaječel zoufale Leo.
Paul se usmál. „Je to hodně osobní a dost zvláštní. Poznal jsem ho dřív, než se stal tím, čím je teď.“
„Povídej!“
„Někdy vám to řeknu. Stejně na to přijdete sami.“
Mezitím se profesor vrátil, sedl si na okraj katedry a začal zamyšleně potahovat z cigarety.
„‚Teď vám káži, abyste mne ztratili,‘“ začal bez varování, „‚a sebe nalezli. A teprve až mne všichni zapřete, navrátím se k vám.‘ Vzpomíná si někdo na tyto řádky z domácího cvičení?“ Tato poznámka byla ještě o něco ironičtější než ta předchozí a profesorovo husté obočí se zlověstně stáhlo.
Arthur přelétl svoje poznámky a zvedl ruku.
„No!“ vykřikl profesor. „Tak vy si to pamatujete?“
„Matně si vzpomínám.“
„Tak matně!“ zvolal vítězoslavně profesor. „A co to podle vás znamená?“
Arthur se na profesora ironicky usmál.
„Mám být upřímný?“
„Upřímný?“ profesor potáhl z cigarety. „Do toho!“
„No… Zarathustra promlouvá jménem dokonalé společnosti a společnosti vůbec. Teď vám káži, abyste mě – společnost jako takovou, dnešní nedokonalou společnost – ztratili a sebe nalezli. A teprve až mě – teda dnešní falešnou, nedokonalou společnost, tuhle zkompromitovanou civilizaci – všichni zapřete, najdete konečně Zarathustru, teda dokonalou, uměleckou společnost.“
„Vlastní interpretace, předpokládám.“
„Přesně tak,“ odpověděl bleskově Arthur. Paul, který seděl vedle něj, se začal rozčileně mračit.
Profesor rázoval před studenty. „Tak vy si myslíte,“ zaburácel, „že Nietzscheho lze naroubovat na vaše soukromá přání, co?“ Ticho. „Najde se konečně někdo, kdo do něj nebude vkládat sám sebe?“
Ostatní studenti se podívali zoufale na Arthura, jako by za to mohl. Někteří z nich k tomu chtěli něco poznamenat a začali se hlásit. Vtom se vymrštil Paul, který už nemohl unést potlačované vzrušení, a řekl:
„Naprosto s vámi souhlasím v tom, že Arthur nakládá s Nietzscheho pojmy svévolně. Ale to není zdaleka to nejhorší. Dovolte mi, abych vám řekl, kde dělá mnohem větší chybu…“ Tady přestal, aby se nadechl. Profesor na něj nevěřícně zíral, ale Paul si toho nevšímal.
„Veškerá askeze,“ navázal nervózně a máchal přitom důrazně svýma velkýma rukama, „je hloupost… a Arthurovu poznámku o odmítnutí společnosti jako takové pokládám za paušální formu askeze.“ Paul se otočil k Arthurovi a důrazně na něj kývl.
„Takhle totiž začneme odmítat život, štěstí a přirozenost ve jménu jakéhosi pochybného ideálu jako je dokonalý stát, nebo co to bylo. A to je první krok k chorobě spočívající v rozlišování dobra a zla… první, poměrně dětinská předehra k falešné svatosti.“
Z Paula zatím spadla veškerá nervozita a čím déle mluvil, tím víc rostlo jeho sebevědomí. Právě když se chystal dokončit svůj krátký proslov, profesor zvedl ruku.
Bylo ticho. Arthur ho však prolomil dotazem ke svému oponentovi: „Co je falešná svatost? Můžeš to vysvětlit?“
A Leo, který vycítil, že je něco v nepořádku, dychtivě dodal: „Ano, vysvětli to…“
Profesor se však nenechal odradit. Ruku měl stále zvednutou a všude kolem se rozhostilo mrtvolné ticho. Několik studentů se otočilo a pokukovalo zvědavě po Paulovi, protože byli zvyklí, že při svých občasných návštěvách bývá zticha a teď je najednou zahrnul spoustou nesmyslů, které je otravovaly a rozčílily.
„Pane... vidíte, ani neznám vaše jméno… zkrátka, mladý muži…“ začal profesor, „jistě jste si vědom okolností spojených s vaší přítomností na této přednášce a na několika předchozích. Nechtěl jsem o tom mluvit, protože, ehm… jsem se chtěl vyhnout nepříjemnostem.“
Paul přikývl a šel ke dveřím.
„Tyto přednášky sledují určitý plán,“ pokračoval profesor na cestě ke dveřím a zabránil Paulovi projít, „a nemáme mnoho času. Každé vyrušení… A pak, mám jistou odpovědnost. Kdyby se to dozvěděl děkan…“
Profesor otevřel dveře. Paul se zničehonic uklonil a andělsky se na něj usmál.
„Děkuji vám, pane,“ řekl. „Doufám, že se příště setkáme za poněkud příznivějších okolností…“ Pak odešel a profesor se za ním ustaraně podíval. Leo a Arthur si zatím vyměňovali nervózní pohledy, ale když profesor zavřel dveře a vrátil se jakoby nic na své místo před studenty, seděli už klidně.
Po hodině na ně Paul čekal ve vestibulu.
„Tak,“ volal Leo, „a je to!“
„Ano“, řekl Paul, „bylo to krásné, ale krátké.“ Všichni tři se rozesmáli a vyrazili ven. Byl čas na oběd.
„To jsem teda zvědav, jak mi vysvětlíš tu falešnou svatost,“ varoval Paula s předstíraným hněvem Arthur. „Bože! Takovej malér jen proto, žes mi musel odporovat!“
„Kam půjdem?“ zeptal se Leo.
„Pojďte ke mně,“ řekl ve spěchu Paul, „koupíte nějaký sendviče a najíme se tam.“
„Zase jsi švorc?“
„Jo.“
„Přišel dneska o práci,“ vysvětloval Leo Arthurovi. „Paule, řekni, jak to bylo... Odešel jsi sám?“
„Ne, vůbec ne. Dvě noci po sobě jsem teď šel spát hodně pozdě, protože jsem se pokoušel přečíst celý Lucretiovo pojednání O přírodě – a ráno jsem nemoh vstát. Takže když jsem se dneska hlásil v práci… šup! Vykopli mě. Výtah už řídil někdo jinej.“
Šli po M Street. Asi v polovině cesty k hlavní třídě se Paul otočil u železné branky a sešel s nimi po krátkém kamenném schodišti dolů k železné mříži pod podestou u vchodu do prvního patra budovy. Úzká špinavá chodba vedla ke dveřím z hrubě opracovaného dřeva, které při otvírání hlasitě skřípaly o betonovou podlahu suterénu.
Na Paulově prověšeném lehátku seděl šedovlasý muž neurčitého věku – mohlo mu být klidně pětadvacet i čtyřicet – který okamžitě vyskočil a začal Paula vítat.
„Anthony!“
„Paule!“ odvětil Anthony nervózně při pohledu na Arthura s Leem, kteří si odkládali knihy na stoleček v rohu. „Přišel jsem kvůli… Jedná se o...,“ a pak nemohl dál a jen se na ty dva zle díval.
Paul okamžitě pochopil situaci. „Leo, Arthure, skočte pro ty sendviče. A dal bych si k nim pivo. Uspořádáme jeden z našich skandálních obědů.“
„Jistě, zde ve vašich přepychových komnatách,“ smál se Arthur. Dobře, hned jsme tady.“ Odešli.
Anthony byl okamžitě zpátky na posteli s hlavou v dlaních. Paul si sedl ke stolu, začal zkoumat vysokou petrolejku a dělal, že si ho nevšímá.
„Praštil jsem jí!“ oznámil Anthony a začal nabírat. „Dneska ráno. Od tý doby tě hledám. Nemůžu... Nevim, co s tim.“
Paul se usmál. „Dobře, dobře. K věci.“
Anthony začal plakat.
„Přestaň,“ vyštěkl Paul. „Chci to slyšet celý.“
„Pomůžeš mi?“
„To víš, že jo. Když to půjde.“
„Ach, jo,“ povzdechl si Anthony a začal zase nabírat, „brácho.“
„K věci!“
„Víš…“ Anthony vstal a začal přecházet po místnůstce.
„Praštil jsem ráno Marii. Byla to taková blbá hádka kvůli nějaký maličkosti, ale začala mít navrch a já se na ní zničehonic fakt rozčílil. Proč? Nevím. Dá se vůbec vysvětlit, proč muž najednou uhodí svou ženu? Víš, všichni to popisujou… jak hrdina zabije svou lásku – mečem nebo polibkem – v Oscaru Wildeovi…“
„Pokračuj!“ dožadoval se netrpělivě Paul.
„A byl jsem trochu opilej…“
„To je všechno?“ zařval Paul. „Pak je to v pořádku. Hned jdi za ní, polib jí ruku a plač tam, ne tady...“
„Nezvládnu to!“
Paul došel k Anthonymu a usmál se na něj. „Nesmysl. Zvládneš. A Marie už je stejně zvyklá – řekla mi to. Praštils jí asi před měsícem, pamatuješ, když jsme se poprvé potkali. Vyčítala ti to...? No, nebudem ztrácet čas. Tony, běž okamžitě za Marií a udělej, co jsem ti řek. A trochu se pochlap.“
Anthonymu se třásly rty.
„Seš moc nervózní,“ dodal Paul. „Jinak by ti došlo, jak je to snadný. Půjdeš?“
Anthony váhal. Pak se pomalu, žalostně došoural ke dveřím jakoby chtěl Paula dojmout. „Jo,“ řekl, „půjdu.“
„Tak ahoj. Uvidíme se večer.“
Anthony se obrátil. „A měli jsme jít na ten večírek – teď je všechno v háji!“ Málem se znovu rozplakal.
„Dáš se do kupy a večer tam půjdeš. Ahoj! Až se zbavíš tý svý neurózy, zajdem na jedno a o všem si v klidu popovídáme.“
Anthony se uchichtl. „Asi máš pravdu. Půjdu. A bez pití. Sleduj.“
„Dobře.“ Asi dvě minuty bylo dusné ticho…
„A la vue!“ prohodil najednou bezstarostně Anthony. Pak se znovu zarazil: „Ale bude to těžký. Ty mi Paule nerozumíš, i když se tváříš, že jo. Seš moc mladej! Jsem starší než ty a mám to těžší…“
Leo s Arthurem už byli za dveřmi a tlačili se dovnitř. Přinesli tašky s jídlem. Anthony kolem nich mlčky prošel ven a snažil se přitom vypadat odhodlaně. Arthur za ním ukázal palcem: „Vypadá divně. Co je s nim?“
„Nic, jako obvykle,“ řekl Paul. „Pojďte, pustíme se do toho.“


II

Paul nebyl u Maureen zrovna vítaný host. Považovala ho spíše za vetřelce a do bytu si ho pouštěla dost nerada. Na pořádek kašlal, típal všude cigarety a nechával jí vajgly v květináčích.
Když tehdy ve tři odpoledne zazvonil, Michael nebyl doma.
„Kde je?“
„Šel se projít,“ odpověděla Michaelova milenka a ani se nenamáhala pořádně otevřít dveře. „Asi sedí v parku a medituje.“
„Hm, tak...,“ přemýšlel Paul.
„Nikdo tu není,“ dodala protivně Maureen. Byla to atraktivní třicátnice, ale k chlapci, který s ní bydlel, se chovala poněkud mateřsky. V lepším případě to znamenalo, že svou přízemností mírnila jeho přehnaně intelektuální sklony.
Paul se otočil a šel po schodech dolů. Pak se zastavil a znovu se zamyslel. „V parku,“ připomněla mu.
Paul se na ni podíval. „Neměj strach, Maureen. Nechci dovnitř. Jen jsem přemejšlel.“
„Jste blázni. Všichni,“ odsekla Maureen. Také se zamyslela. „Všichni. Někdy si říkám, co tu vlastně dělám.“
Paul se zašklebil a popošel o něco níž. Pak se znovu zastavil. „Maureen,“ řekl, „nebudu k vám chodit, jestli nechceš. Přišel jsem za Michaelem a když není doma...“ Maureen mlčela. „Takže neměj strach. Odcházím.“
„Ahoj,“ řekla Maureen. „Mně jen vadí, jak po sobě vždycky necháš bordel.“
„Jo,“ uznal Paul, „byty pro mě vůbec nic neznamenaj. Kdybych měl byt, byl by samej prach, celej rok by tam profukovalo a já bych tam zmrznul.“
„Jste blázni. Všichni,“ zopakovala Maureen. „Víš, u nás doma nejsou děcka jako vy tady. Uměj se bavit, užívaj si...“
„Hledám Michaela,“ přerušil ji Paul. „O svý minulosti mi povíš příště. Teď spěchám.“ Než mohl dokončit větu, Maureen práskla dveřmi, a tak sešel ze schodů a za chvíli byl na ulici. Vlahé dubnové odpoledne bylo prostoupené sluncem a poetickou vůní prvního tání.
Paul vyrazil do parku, prozkoumal pohledem všechny lavičky, ale Michael na žádné z nich nebyl. Vrátil se tedy k univerzitě a přešel ulici směrem k Boulevard Baru. Byl tu Anthony, potácel se u pultu s pivem v ruce.
„Tento pán,“ oznámil Anthony Paulovi okamžitě, jak ho zahlédl, „za mě dneska odpoledne platí, tak je hodnej. Je to námořník, mořskej vlk.“ Paul kývl na muže, který seděl na barové stoličce vedle Anthonyho. „Proč? Protože má sociální cítění a prahne po konverzaci s někým, kdo je, jako já, zběhlý v západní kultuře.“
„Slovanské především,“ řekl muž, který trochu šilhal, takže vypadal poněkud přihlouple. „Slovanské především,“ řekl znovu, protože už byl také opilý a opakoval se. „Váš přítel, pane,“ oslovil Paula, „je velmi vzdělaný, kultivovaný muž.“
Paul hodil na pult minci a objednal si pivo.
„Vedeme tu celé odpoledne s vaším přítelem intelektuální konverzaci,“ pokračoval muž. „Na moři je ticho a nuda, a tak si člověk vypěstuje sociální cítění. A první, po čem touží, jakmile se dostane na pevninu, je potkat spřízněnou duši, s níž by mohl sdílet rozličné krásy ducha.“
V Paulovi hrklo. Pomyslel si, že ten člověk to nemá v hlavě v pořádku. Ale měl u sebe kupodivu dost peněz. Právě vytáhl z peněženky velkou bankovku a okázale poručil další rundu pro sebe a Anthonyho.
„Anthony, už si za ní byl?“
Anthony nedpověděl.
„Tak byls za ní?“ Anthony se stále neměl k odpovědi.
„Posero,“ zasyčel Paul. „No jasně. Jako bych tě neznal. Chudáček Anthony jak vystřiženej!“ dodal posmutněle.
Anthony se otočil a zařval nahlas a zřetelně Paulovi do obličeje: „Ne, nebyl jsem za ní!“
„Jasně,“ řekl Paul a dopil pivo. „Budu tam muset sám, i když mám jiný věci na práci.“
„Zajdeš tam?“ zašeptal Anthony. „Ty bys tam fakt zašel?“ – začal nabírat. Mořský vlk vypadal zmateně.
„Omluvte nás,“ řekl Paul cizinci. „Kupte Tonymu ještě pár skleniček. Vemte ho támhle do boxu, sedněte si tam s nim a rozprávějte si o těch vašich duchovních krásách. Já už to všechno zařídim. Chápete, jedná se o takovou soukromou věc. To, že vás Anthony potkal, ho ušetřilo citového napětí plynoucího z výkonu nanejvýš bolestivé...“
„Ano,“ přerušil Paula muž a pozvedl dramaticky ruku, „myslím, že to celé začínám chápat. Ano. Už to chápu. Tento přítel, Anthony, je pln lítosti a vy jste jeho přítel. Dobře. Postarám se o něj.“
Paul popošel k Anthonymu, který stále vzlykal, a zatahal ho za ucho. „Anthony, přestaň. Seď tu s kamarádem. Já za ní teď zajdu a všechno bude zas dobrý.“
Anthony plakal ještě hlasitěji než předtím a zoufale tiskl Paulův rukáv. „Seš tak hodnej, Paule, tak hodnej. Jednou na to dojedeš.“
„Asi jo!“ zasmál se Paul a oči se mu zaleskly.
„Brácho, brácho,“ řval Anthony, který se naprosto přestal ovládat.
Paul dopil pivo a obrátil se k muži. „Postarejte se o něj. Já už musim.“
„Anthony je velice vzdělaný,“ prohlásil cizinec. „A pochopil jsem, že bude zřejmě také nadaný muzikant. Bude mi ctí setrvat s ním po zbytek odpoledne, neřku-li do samých nočních hodin!“
„Dobře,“ řekl Paul.
„Takže nemějte obavu, mladý příteli. Mám...“ Tady muž škytl, načež upřel svůj rozostřený, tupý pohled zase na Paula. „Mám vše pod kontrolou.“ Paul už nepochyboval o tom, že je to šílenec. „Doplujeme bezpečně do přístavu. Svěřil jste svého přítele do dobrých rukou…“
Paul vyšel na bulvár a zamířil k Mariinu domu. Najednou si všiml, jak se v protějším vchodu zjevil Michael.
„Michaele,“ zavolal a vydal se poklusem přes ulici. Michael si ho všiml také a přidal do kroku. Ale Paul pokračoval v pronásledování. Když Michael pochopil, že nemá šanci, rozhodl se, že poběží – a skutečně se rozběhl, takže za chvíli zmizel za rohem a byl pryč.
Paul to vzdal. Zastavil se, pokrčil rameny a zabručel: „Pořád stejnej pitomec. Nepřestane utíkat, jako kdyby to mělo smysl. Je to ztráta času, to mě žere! Čas. Prožívá si vlastní sezónu v pekle, cha, chá.“
Šel chvíli dál a jak po cestě přemýšlel, najednou si uvědomil, že minul Mariin činžák. Obrátil se a spěchal zpátky. Dorazil do vestibulu celý udýchaný od toho, jak běžel, a u zvonků se podíval na mosazné destičky se jmény. Zazvonil a Marie ho hned pustila. Nahoře nechala otevřeno. „Můžu dál?“ zařval Paul do otevřených dveří.
„Jasně,“ odpověděl Mariin tichý hlas z obývacího pokoje.
Marie měla na sobě růžové pyžamo, seděla na zářivě barevné přikrývce na pohovce a kouřila cigaretu s otisky rtěnky na špičce. V rádiu hráli Bachovu varhanní fugu.
„A kde je můj miláček?“ vypálila Marie jízlivě. „Zavřels dveře?“
„Teď jsem ho viděl. Jo, zavřel jsem. Marie – on brečí.“
Marie pohrdavě pokrčila nos. „Vůbec mi to neřikej! Myslíš, že to ještě někoho dojme? Vždyť už to není výjimka, ale pravidlo. To je přeci hrozný!“
„Marie, seš sice tvrdá – ale citlivá.“
„Pěkně děkuju.“
„Marie, musíš pochopit, že Anthony není zrovna správnej chlap. Víš, je hodně jako já teď, ale jistě, jistě... nemá to, co já. On hledá... Já mám Helenu a...“
„Přestaň žvanit,“ přerušila ho dívka.
„Uvědomuješ si,“ pokračoval přesto Paul a svalil se vedle ni na pohovku, „že láska zraňuje a chlap jako Anthony se pak trápí? Já vim, já vim, je to krásná bolest. Ale on už je takovej plačtivej typ. A uvědomuješ si, holka, že když je na tom zle, tak s tim nic nemůže dělat? No, tak tě ráno praštil... a kvůli týhle malý facce na sebe vzal nesmírný osmihodinový trápení, nepopsatelnou angoisse.“
„Blázínku.“
„Bolí to? Bolí tě to?“
„Sklapni.“
„Ublížilas mu, Marie, ty ďábelská mrcho.“
„Přišels mi nadávat?“
„Jo, protože tě miluju.“
Marie vstala z pohovky a vyhodila cigaretu z okna. Pak se zastavila u rádia a rozesmála se.
Paul také vstal a poškleboval se: „Cha, chá. Miluju tě tak moc, že chci, abys milovala Anthonyho a já Anthonyho znám...“
„Panebože! vykřikla Marie. „Ty seš fakt cvok!“
„Né.“
Mlčeli a Paul začal rázovat po pokojích.
„Teď,“ začal zeširoka, „k tobě přicházím jako Anthonyho posel, abych ti řek, že je mu zle, že se omlouvá a že jediný důležitý teď je, abys ho milovala, tak jako on miluje tebe. Zvládneš to? Zvládneš to?“
„Jestli to zvládnu?“ zopakovala Marie pohrdavě. „Jed’s něco?“
„Jo.“
„Ohřeju ti trochu polívky. Seš v deliriu.“
Odešla do kuchyně. Paul jí šel v patách a rozčileně přitom rozkládal. „Marie, odpustíš mu? Víš, hrozně mě štve, když lidi plýtvaj časem! Žijou tak krátce a veškerej čas ztratěj tim, že se navzájem obviňujou, mstěj a dělaj podobný blbosti. Počkej, jednou se o mně všechno dovíš a pochopíš, o čem mluvim. Moh bych tě seznámit s Helenou... Jo, dej mi trochu polívky a kousek chleba. Mám docela hlad...“
Marie mu klidně podala krajíc chleba a sundala z police misku. Polévka se hřála na sporáku.
„Pěkná kuchyň,“ řekl Paul. „Marie, řekni mi, co mám udělat. Mám pro něj zajít, probrat ho a přivést ho sem?“
„Ne. Musí přijít sám.“
„Tak bylo celý to moje povídání k něčemu...? Pomohlo ti to?“
„Ne, nepomohlo. Miluju svýho muže. Nějak bysme to zvládli. Myslím, že se obejdem bez tvý pomoci.“
„Cha, chá!“ vykřikl Paul. „Ušetřil jsem vám trochu času…“
„Kušuj!“
Paul si sedl ke stolku a vzal si od Marie lžíci. „Tak vidíš,“ zařval, „aspoň k něčemu to bylo. Ušetřil jsem vám trochu času. Smiř se s Anthonym, smiř se s nim… je to dobrej chlap, má nádhernou duši. Teď brečí v Boulevard Baru, protože tě praštil…“
„Naše problémy nevyřešíš ty ani nikdo jinej,“ řekla Marie a postavila před hladového Paula misku s vařící polévkou. „Anthony mě mlátí… to je jeho problém. S tim nikdo nic nenadělá. A brečí proto, ty pitomče, protože si uvědomuje, že si za všechno může sám.“
„A co ty?“
„Já samozřejmě taky nesu svůj díl viny. Ale do toho ti nic není, ty náš malej spasiteli. Jsem divoká a nesnesitelná a nedokážu si s Anthonym poradit. No…“
Paul vysrkl pár lžic polévky a vyskočil. „Hele, už musim. Nemám čas. Chleba si vemu s sebou. Dík...“ Vypálil z kuchyně a byl pryč.
Marie sebrala misku ze stolu a nedojedenou polévku vylila do dřezu. Došla ke dveřím a zavřela je, protože Paul na to ve spěchu zapomněl. Pak se vrátila, sedla si na pohovku a zapálila si novou cigaretu. Přitom se tajemně usmívala.
Vtom znovu zazvonil zvonek. Myslela si, že Paul na něco zapomněl. Ale za chvíli se ozvalo zaklepání a vešel Michael.
„To seš ty,“ řekla Marie.
„Na ten večírek dneska přijdeš?“ zeptal se rovnou Michael.
„Posaď se,“ řekla Marie. „Asi jo. Ale nezapomínej, že je to večírek Maureen.“
„Kašlu na to. Chci vidět tebe.“
„Ty tvoje nemístný poznámky,“ řekla Marie.
„No a co?“ Michael si sedl do vedlejšího pokoje na židli a melancholicky Marii pozoroval. Bylo ticho. Nebylo třeba nic dodávat.
„Zařídil jsem pro nás malej byt ve Čtvrti,“ řekl nakonec Michael. „Doufám, že brzo přijdeš.“ Říkal to sice rázně, ale melancholicky.
Marie neodpověděla. Dívala se na něj trošku znaveně a nakonec řekla: „Co čekáš, že udělám?“
„Čekám, že budeš rozumná.“
„Co? Chceš abych na nějakej čas opustila svýho muže! To je podle tebe rozumný?“
„Samozřejmě. Pro nás pro oba. Toužim po tobě, to je celý.“
„A co když já to tobě netoužim, mám-li použít tvýho romantickýho výrazu?“
„Proč bys neměla?“
„Protože si nemyslím, že bys takovej poměr unes. Vy neurotici jste jako milenci všichni stejný. Hele, běž domů!“
Michael se sardonicky usmál.
„Jak si můžeš bejt tak jistá?“ zeptal se. „Já to vidim. Vidim na tobě, že se ti ta myšlenka líbí. Víš, že mám peníze a že si můžem užívat, jak dlouho budem chtít. A potřebuješ změnu, slyším to v tvým hlase.“
„Blbost.“
Michael vstal a beze slova z bytu odešel. Marie po jeho odchodu ještě dlouho přemýšlela.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2911x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce