Vladovová, Jadranka
Rozpustilý Amorek

ukázka beletrie zahraniční

Toho Amorka jsem přivezl už před lety z jedné cesty po Itálii. Už přesně nevím odkud, snad z Říma...

Jadranka Vladovová : Rozpustilý Amorek

Toho Amorka jsem přivezl už před lety z jedné cesty po Itálii. Už přesně nevím odkud, snad z Říma. Velmi dobře si však vzpomínám na obchod, kde jsem ho kupoval. Byl to takový neútulný krámek, do něhož se scházelo po dvou schůdcích jako do nejtemnějšího sklepa. Těžký vlhký pach starých věcí se táhl až za roh. Nebylo to žádné starožitnictví, ale já mám taková místa rád. Tehdy jsem si vymyslel, že koupím manželce hrací skříňku. Víte, co myslím, takové ty trochu dětinské skříněčky, ve kterých se točí na špičkách baletka, když otevřete víčko…

Odhadnout vkus mé ženy je dost těžké. Když přijímá dárky, neobtěžuje už se po těch letech manželství projevit nadšení ani ze zdvořilosti. Je chladná a velmi brzy jsem pochopil, jak jsou její výkřiky nadšení při rozbalování dárků falešné a předstírané.

Takže tak. Myslel jsem si, že by jí taková věcička mohla udělat radost. (Jednou jsem ji zaslechl, jak říká kamarádkám, že by si takovou skříňku přála.) Nechtěl jsem ale kupovat nějakou obyčejnou, takovou tu, co se vyrábí v továrnách na hračky bez špetky fantazie.Chtěl jsem něco lepšího, a proto jsem obcházel starožitnictví. Protože i když chceme dárkem lahodit vkusu druhého člověka, ukazujeme také svůj vlastní, že?

V nejvzdálenějším rohu obchůdku seděla na otlučené židli mladá žena začtená do knihy, opřená o starou obyčejnou lampu. Při mém pozdravu se vyplašeně vytrhla ze čtení a vstala. Na knize, jež se jí chvěla v rukou, jsem přečetl jméno Assopardi. – To je ale náhoda, pomyslil jsem si hořce, neboť po několika krocích, které udělala, jsem si všiml, že napadá na jednu nohu. Byla ale jednou z těch bytostí, jejichž dobrotu nemůže umenšit žádná nepřízeň osudu. Tato milá a nekonečně trpělivá bytost s měkkým hlasem zřejmě vždycky jen prodávala předměty, které jiné nevděčné obyčejné vybíravé ženy dostávají darem.

Na mou otázku, zda mají hrací skříňky, odpověděla, že lituje, ale že už žádnou nemají. Dřív je měli. Měli jich hodně. A byly překrásné. Nebyly to prý ty obyčejné skříňky s nějakou hloupou baletkou točící se na špičkách. Byly to opravdové mechanické zázraky minulého století. Ach! Byly kouzelné, neuvěřitelně precizně vyrobené. Ale teď nemají ani jednu, je jí to moc líto. Všechno se prodalo, lituje.

Řekl jsem, že to nevadí, že si vyberu něco jiného. Cokoliv. Má to být dárek. Opatrně a pomalu jsem se v pološeru vydal za ní a sledoval jsem ji podle zvučného hlasu, jímž mi vyprávěla o minulosti vystavených předmětů.

Viděl jsem hodně pozlacených rámů a v nich zamračené, většinou vousaté tváře, bezpočet průzračných akvarelů, na nichž bylo možné rozpoznat rozmazané italské krajinky, několik začouzených lampiček, čajové soupravy z průsvitného porcelánu, lehounkého jako nejdrobnější mušlička, barevné talíře, stříbrné dezertní lžičky, hodně nástěnných zrcadel, proutěná houpací křesla, úzké exotické vázy, benátské krajky.

Přes zátaras z těžkých truhlic, kolem japonského paravánu přeplněného rozkvetlými větvičkami, na nichž zpívali rajští ptáci, mě přivedla k němu. Bylo to baculaté děťátko s kudrnatými vlásky, se rtíky našpulenými k polibku, s ručkama téměř zakrývajícíma maličký luk a dva šípy. Levou nohu měl poškozenou, a tak jsem se rozhodl, že ho díky jeho podobnosti s majitelkou obchůdku koupím.

S úsměvem (nejen kvůli důvodu rozhodnutí, ale také proto, že byl skutečně hezoučký) jsem si vyslechl celou jeho historii. Byl prý součástí nějaké nádherné fontány. Ústy mu protékala voda, která trochu zlomyslně, avšak sympaticky zkrápěla vetřelce, kteří závistivě pozorovali objímající se milenecké dvojice na lavičkách. Jako by je trestal za nepřístojnou zvědavost. To se mi líbilo. Fontána prý byla dílem už nevím jakého barokního sochaře. Možná ta věcička nemá žádnou hodnotu, ale je moc milá, nebo ne? A stále ještě plní svou funkci, velmi snadno se může připojit k vodovodní síti a z jeho pusinky vytryskne jemný pramínek vody.

- To je úžasné, pravil jsem vesele a zaplatil jsem účet. Poslal jsem Amorka domů a po řadě peripetií jsem se s ním opět shledal. Nevím, jak se manželka tvářila, když dárek rozbalila, jak moc se jí Amorek líbil jsem však pochopil, když jsem ho uviděl stát ve sklepě.

Beze slova, protože jsem už dávno přestal věřit tomu, že by slova mohla nějak pomoci v naší komunikaci, jsem Amorka postavil do ložnice na skříňku, která od sebe oddělovala naše postele. Když ho tam uviděla, divoce jí blýsklo v očích a vykřikla : - Tak tohle vůbec není kýč, co? Takže já nemám vkus a tenhle blbeček z mramoru je hezká věcička!

Nemohl jsem se s ní o tom bavit. Tisíckrát jsem v jejích očích viděl tu nenávist. Většinou tehdy, když mě moji přátelé, kterých mám skutečně pár, navštívili s dětmi. Takovým pohledem propichuje dětskou rozpustilost. A ten Amorek byl opravdové dítě, které muselo u každého normálního člověka vyvolat něhu.

Už jsme o tom nemluvili. Zůstal na místě, které jsem pro něj vybral a usmíval se na mě vždycky, když jsem se podíval na jeho našpulené rtíky, buclaté tvářičky a faldíky na jeho dětském bříšku.

Nevím, kdy poprvé vzdorovitě přehodila svou sukni a halenku Amorkovi přes hlavu, když se převlékla do noční košile, ale začala to dělat pravidelně. Každý večer.

Nechtěl jsem přilévat oleje do ohně, jak se říká, a proto jsem mlčel. Ke štěstí mi postačoval pohled na buclaté nožky vykukující pod přehozeným oblečením.

Peklo začalo, když mě jednoho rána probudil její křik. – Kde se tady vzala ta voda? Ještě v polospánku jsem ji nechápavě pozoroval, jak mává úplně promočeným oblečením. Tím, jímž před spaním přikryla Amorka. Nic jsem nechápal. – Odkud se tu vzala ta voda? Pohlédl jsem ke stropu. Třeba pršelo. Třeba se posunula taška na střeše… Jenže bělostný strop byl bez poskvrnky.

Manželka dlouho křičela na celý dům. Třískala dveřmi, nádobím, vším, co vydávalo nepříjemné zvuky při záměrně neopatrném zacházení.

Nazítří měla oblečení zase mokré. Bylo to hloupé. Nenacházel jsem pro ten jev žádné rozumné vysvětlení.

Vím, že tehdy začala podezřívat mě. Celou další noc nejspíš nezamhouřila oka a číhala, kdy vstanu, abych provedl tu ošklivou věc, jíž by byl schopen pouze člověk s primitivní fantazií. Za svítání mě vytrhla ze spánku křikem, že se zblázní. Kolem vytřeštěných očí měla velké fialové kruhy. Z oblečení kapala voda. - To mi dělá ten mramorový blbec. Vím to. Však já mu ukážu! Rozbiju ho na padrť! Zuřivě natáhla po Amorkovi ruku. Byl jsem tedy nucen začít ji překřikovat, aby se uklidnila, to přece není logické vysvětlení, není to možné. Uklidnila se stěží.

Nechtěl jsem ho dávat pryč z pokoje. Proč taky? Ať si na něj nic neodkládá a všechno bude v pořádku.

Jenže další ráno byla tak hysterická, že jsem ho musel odnést do své pracovny. Tentokrát měla totiž úplně promočenou postel. Polštář, peřinu a hedvábnou noční košili také. Tváře měla celé mokré od slz, které jí v zuřivé bezmoci tryskaly zpod víček, a šíleně ječela.

Nemohl jsem ji litovat. Nepřekonatelná zuřivost a zvířecí grimasy, jež ovládaly její vždy starostlivě pěstěný obličej, nedávaly prostor lítosti.

S takovou strašnou nenávistí mi denně opakovala : - Tebe má rád! Ve tvém pokoji nic nevyvádí. Spřáhli jste se proti mně, ale já mu dám co proto!

Nic jsem jí na to neříkal. Nemělo smysl cokoli jí vysvětlovat. Už dávno jsem to vzdal. Jen mi běhal mráz po zádech v obavách, aby svůj slib nesplnila. Ve své nenávisti totiž byla schopna všeho.

Amorek stával na mém psacím stole. Pod nohama mu klidně ležely mé drahocenné knihy, rukopisy… A nikdy se nestalo, že by na ně padla jediná kapka.

- Tak my se máme rádi? usmíval jsem se na něho a hladil jsem ho po kudrnaté hlavičce vždy, když jsem šel kolem něj.

Jednou jsem ho našel na zemi. Kousek uštípnutého mramoru ještě zvětšoval ránu na levé nožce. Vzpomněl jsem si na překrásnou signorinu ze starožitnictví a se silně kontrolovaným hněvem jsem manželku požádal, aby se to víckrát neopakovalo.

Ona se ale ze všech sil vykrucovala, ačkoli se sama usvědčovala drobným chvěním řas. – Co s tím mám já společného? Když ta italská obluda umí zvracet vodu, proč by nemohla sama skočit ze stolu? Co se na mě tak díváš?

Po několika dnech božského klidu zavítal k nám domů instalatér. Bylo to kvůli novému výmyslu mé ženy. Chtěla postavit Amorka do zahrady, aby jí kropil záhonky.

Říkala takovým zlomyslným tónem : - Ať máme z toho darebáka aspoň nějaký užitek!

Nechal jsem ji, ať dělá, jak myslí, hlavně ať je doma klid! Hryzalo mě svědomí, když jsem ho tak viděl oknem stát tam samotného v zeleni a květinách, byl tak bílý a něžný.

Bylo to zvláštní, ale ani když se kohoutem otočilo co nejvíc, z jeho úst nevytekla ani kapka vody. Manželka ho zuřivě popadla za hladká ramínka, třásla s ním a přes zaťaté zuby procedila : - Bude to tak, jak chci já! Budeš mi kropit zahrádku!

Rozčileně jsem ji uklidňoval a křičel jsem na ni, ať ho nechá být, asi neteče voda, nebo co, ať už ho konečně nechá být, zítra zavolám instalatéra….

Jenže další den ráno, když jsem se protahovat u okna, setkal se můj pohled jen s bílou skvrnkou mezi květinami. Doběhl jsem tam celý zadýchaný, ale na místě, kde ještě včera stál Amorek, ležela jen malá hromádka nesourodé hmoty. V počátečním zmatku jsem si myslel, že to udělala manželka, ale ani nenávist by jí nemohla dát zázračnou sílu, aby roztloukla mramor na tak drobné kousky.

To sám pomstychtivý Amorek ve své nenávisti nekonečně dlouho zadržoval vodu, která, když nenašla otvor v ústech, roztrhala svým obrovským tlakem jeho krásné tělíčko na kousky. Měl jsem ho nechat ve svém pokoji.

S manželkou jsme se po tolika letech (!), jak se diví moji přátelé, rozvedli. Jednou to muselo prasknout.

Ona je totiž stejně vrahem jednoho baculatého, něžného, mramorově bílého děťátka.

(Překlad z makedonštiny: Oldřiška Čtvrtníčková; in: Tajemná komnata, Antologie makedonské moderní povídky, Albert, Brno – Boskovice 2002)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1941x

Inzerce
Inzerce