Alberti, Leon Battista: Osud a Štěstěna

Alberti, Leon Battista
Osud a Štěstěna

studie beletrie zahraniční

Úvahy o povaze a moci bohyně Štěstěny (Fortuny) provázejí dějiny evropského myšlení již od starověku.

 

Úvahy o povaze a moci bohyně Štěstěny (Fortuny) provázejí dějiny evropského myšlení již od starověku. Staří Římané ji uctívali a stavěli jí chrámy jako významnému božstvu ovlivňujícímu chod životů jednotlivců i existenci státu. Některé významné rody dokonce vzývaly svoji vlastní Fortunu (Fortuna Flavia, Fortuna Juvenia aj.) a ti nejmocnější mužové pak i svoji osobní Fortunu (např. princeps Octavianus Augustus svoji Fortunu Augustu). Působnost Štěstěny nebyla nikdy přesně vymezena: někteří autoři ji mísí s Osudem, jiní ji pojímají jako bohyni „náhody“ a nakonec do této problematiky zasahuje závažná filozofická a teologická otázka svobodné vůle.

S postavou Štěstěny, vděčným literárním motivem a filozofickým tématem polyteistické římské civilizace se posléze muselo vyrovnat křesťanství. Lactantius, sv. Augustin, sv. Jeroným a jiní církevní otcové vyvracejí moc této bohyně a o osudu i náhodě nechávají rozhodovat Boží prozřetelnost.

Autorem, který dá postavě Štěstěny nový život, je Boethius, jenž ji sugestivně zpodobuje jako alegorickou postavu ve své Útěše z filosofie (De consolatione philosophiae) a v obsahové rovině se utíká ke kompromisu: moc Štěstěny je jen alegorická, stejně jako přítomnost zla ve světě – ve skutečnosti ani jedno neexistuje. Jako zbraň proti ní doporučuje trpělivost. Útěcha, jeden z nejčtenějších textů středověku, ze tedy posílila Štěstěnu jako literární motiv, zatímco potlačila její filozofickou podstatu. Přispěla ovšem také k velmi oblíbenému výtvarné zobrazení bohyně jako ženské postavy s kolem, jehož otáčení vynáší šťastlivce vzhůru a nešťastníky vrhá k zemi. Ocitujme alespoň tuto půvabnou pasáž, ve které se Štěstěna brání Boethiovým výtkám:

Nebe smí vyváděti jasné dny a zastírati je temnými nocemi, rok smí tvář země brzy ovíjeti plody, brzy ji hyzditi mraky, deštěm a zimou. Moře má právo hned laškovati na klidné hladině, hned zase naháněti hrůzu bouřemi a vlnobitím. Jen nás má k stálosti, naší povaze cizí, nutit nevyplněná lidská touha? V tom je naše síla, tuhle hru my hrajeme neustále. Otáčíme světem na běžícím kotouči, rádi střídáme vršek se spodkem a spodek s vrškem. Vystup si na něj, je-li ti libo, ale s tím, že nebudeš pokládat za křivdu vyzvání, abys sestoupil, až za to požádá potřeba mé hry. (II, 2)

Ve své Komedii, jakési sumě středověkého světa, se nad Štěstěnou zamýšlí i Dante, který její existenci nepopírá, nýbrž ji představuje jako boží nástroj. Zde vysvětluje básníkův průvodce Vergilius:

„Můj mistře,“ řek’ jsem, „vysvětli mi, kdo je
ta Štěstěna, již jmenoval jsi právě,
že v moci má všech světských statků zdroje?“
„Tvorové bláhoví,“ řek’ přemítavě,
„vám nevědomost všechen rozhled maří!
Nuž poslouchej a ulož si to v hlavě:
On, jehož moudrost se vším hospodaří,
on stvořil nebe i ty, již je řídí,
že každou stranu osvítí svou září,
a světla nebes rozdílí a třídí:
Tak určil také vůdkyni a paní,
jež rozvrhuje lesk i v říši lidí,
by statky občas v náhlém vystřídání
přenesla s rodu na rod k nové správě…

(…)

Váš rozum jejích plánů neohrozí,
neb soudí, kuje pikle své a vládne
svou říší sama jako jiní bozi.
(Peklo, VII, 67-80, 85-87)

Ve svých dílech se mnohokrát na Štěstěnu obrací, spíše v příslovečném smyslu, rovněž Petrarca. Boji proti ní však věnoval jedno ze svých nejrozsáhlejších a nejúspěšnějších děl O lécích proti štěstí a neštěstí (De remediis utriusque fortune, česky 1501) – hlavní zbraní proti ní je ctnost, trpělivost a následování nadpozemských hodnot. Ve své pozdější korespondenci však Petrarca bohyni odbyl jako prázdný pojem („nudum nomen“). Ještě častěji Štěstěnu jmenuje Boccaccio a zachází s ní převážně jako s náhodou, která trestá neschopnost a neřest. Zajímavou pasáž obsahuje rozsáhlé dílo O osudech slavných mužů (De casibus virorum illustrium), v níž sám autor rozmlouvá s bohyní a obviňuje ji z krutosti a slepoty. Štěstěna se brání a naopak se vysmívá lidem, kteří zaslepeni pozemskými statky nevidí nebeská tajemství. O Štěstěně se zmiňují takřka všichni pozdější humanističtí a renesanční autoři.

Alberti se tématu Štěstěny věnuje například v pojednání O klidné mysli (Della tranquillità dell’animo) nebo v předmluvě k dialogu O rodině (Libri della famiglia) a zcela v souladu se svou povahou pokládá moc Štěstěny za nepatrnou, pokud se jí člověk rozhodně postaví svými ctnostmi. V našem textu Alberti projevuje ústy své postavy neuspokojení nad dosavadními úvahami o Štěstěně a prostřednictvím alegorického snu nabízí vlastní řešení.

Filozof se ocitá ve snové krajině, ve které vidí zástupy stínů, ještě nenarozených lidí, jak se postupně noří do řeky života, bojují o přežití a dříve či později dosahují smrti. Každý způsob plavby představuje životní cestu, kterou si jedinec volí. Štěstěna je síla řeky – jednou příznivý proud, jindy zhoubný nápor vln, a záleží na každém, jak nevyzpytatelné bohyni hodlá čelit.

Alberti rozvíjí při svém výkladu symbolický aparát, jehož položkami jsou měchy plavidla a desky. Měchy symbolizují pozemská bohatství – jsou jen nafouknutnou nickou, která splaskne, jakmile je hozena proti útesům, tedy nástrahám řeky-života. Lodě a loďky symbolizují státy. Plavba na nich je bezpečnější než na měších (podíl na životě společnosti je tedy bezpečnější než hromadění individuálních statků), ale i jim hrozí v divokém proudu ztroskotání. Alberti vyzdvihuje kormidelníky a lodivody – státníky, kteří se snaží proplout mezi útesy a dovést své svěřence do bezpečí. Ke kormidlu se ovšem derou také ambiciózní kariéristé, kteří svou touhou po moci ohrožují samotnou existenci lodě-státu, zatímco tupý dav nečinně přihlíží.

Další kategorií plavců jsou lidé spočívající na deskách symbolizujících „dobré vlastnosti“ („bonae artes“), tedy spoléhající se na sebe sama, na svoji počestnost a dovednost a stranící se pošetilého, obtížného davu.

Od všech těchto lidí se oddělují bohové a polobohové. Okřídlené střevíce, které nosí ti první, patří tradičně do šatníku Merkura (u Řeků Herma), božího posla. Z Albertiho popisu lze soudit, že těmi okřídlenci budou význačné intelektuální autority, nejspíše filozofové (možná i kněží), kteří běžným lidem zprostředkovávají vyšší poznání a odvádí je od pozemských hodnot tím, že vyrobili desky, vytvořili dobré vlastnosti a sbíráním rozbitých kusů desek využili všeho dobrého z odkazu předků. Snad měl při ve chvále tohoto počínání Alberti na mysli přímo obnovu antické kultury, základního požadavku italského humanismu.

V popisu plavců a plavidel lze zřetelně rozpoznat Albertiho humanistické ideály: nejdůležitější úlohu mají jednak vládci, tedy ti, na jejichž konání závisí osud mnoha lidí, kteří se chápou kormidla i té nejmenší loďky, než by plavali po řece sami, a intelektuálové, kteří vytvářejí hodnoty vedoucí plavce bezpečně nástrahami Štěstěny a naopak se snaží být nezávislými.

Bohyně Štěstěna má v řece života velkou sílu, ale pokud je někdo obrněn dobrými vlastnostmi a počíná si obratně, dokáže jí úspěšně čelit. Je zajímavé, že bozi a polobozi, přestože pomáhají ostatním ostatním, drží se od davu dále uchovávajíce si nezávislost a vlastní úsudek. Vzorem intelektuála je tudíž ten, kdo pomáhá společnosti, ale uchovává si od ní zdravý odstup. Božská, respektive polobožská podstata těchto vůdců snad odráží i pojetí člověka-boha obsažené v novoplatónské filozofii, šířící se již v Albertiho době z florentské platónské akademie.

Albertiho závěr je tento: Osud je předem určeným během života, který je člověku dán nezávisle na jeho konání, zatímco Štěstěna je individuálním osudem ovlivnitelným vlastní přičinlivostí.

Bibliografie:
H. R. Patch, The tradition of the Goddess Fortuna In Roman Literature and in the Transitional Period, Smith College Studies in Modern Languages 3, 1922/3, str. 131-177.
H. R. Patch, The tradition of the Goddess Fortuna In Medieval Philosophy and Literature, Smith College Studies in Modern Languages 3, 1922/4, str. 179-235.
K. Heitmann, Fortuna und Virtus. Eine Studie zu Petrarcas Lebensweiheit, Böhlau, Köln-Graz 1958.
Pro ikonografii Štěstěny je skvělým zdrojem P. Courcelle, La „Consolation de Philosophie“ dans la Tradition Littéraire, Études Augustinienes, Paris 1967.
Verše z Dantovy Komedie jsou citovány v překladu F. O. Bablera, Božská komedie, SNKLHU, Praha 1958.
Boethius je citován v překladu J. Hrůši, Filozofie utěšitelka, Votobia, Olomouc 1995, str. 49. Hrůša překládá „Fortunu“ jako „osud“.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3082x

Inzerce
Inzerce