Gospodinov, Georgi: Gaustin 2

Gospodinov, Georgi
Gaustin 2

ukázka beletrie zahraniční

Odsud ze štíhlých větví švestky můžu klidně sledovat, jak zdivočelé slepice lačně klovou do mé ještě teplé a dočerna sražené krve...

Georgi Gospodinov: Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény. Z bulharského originálu přeložila Ivana Srbková. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004

Vánoční duše jednoho prasete
Odsud ze štíhlých větví švestky můžu klidně sledovat, jak zdivočelé slepice lačně klovou do mé ještě teplé a dočerna sražené krve. Jinak dobrácké slepice ze dvora, s nimiž jsem až do dnešního rána společně sdílela hnůj. Opravdoví supi, převtělení lucifeři a domácí upíři. Mělo by mi to být už všechno jedno. Ležím (ne já, ale mé tělo, musím si na to zvyknout) ve špinavém sněhu hned vedle chlívku a má krev se do té běli vsakuje. Smrt může být i krásná. Nůž ještě vězí až po rukověť v mém krku, mají strach, abych nevstala. Jeden z řezníků zrovna vypráví, jak loni takhle povalili prase, a protože ten, co měl vrazit nůž, byl jakýsi nešika a netrefil to správné místo na krku, prase vyskočilo, vyvalilo oči, a jak se hnalo po dvoře, porazilo řezníky, na zádech zvedlo těsný chlívek a bouralo všechno, co mu přišlo do cesty, utíkalo o život a nic ho nemohlo zastavit. Když prase utíká o život, nic ho nezastaví, potvrdil jeden z těch, co řezníkovi pomáhají. Hospodáři se v tom zmatku podařilo chytit vidle a vrazil je shora praseti do zad. A prase běželo, tak hrůzostrašně běželo se zaťatými vidlemi – jako nějaký drak.

V té chvíli pohlédli směrem ke mně, spíš k mému tělu, které však podle všeho nehodlalo výše uvedený příběh opakovat. Teď vstoupil do hry ten, co mě celý rok krmil, podává džbán s vínem nejdřív vrchnímu řezníkovi a notně zakrvavený džbán pak koluje mezi ostatními. Křik, legrace, vyprávění…

Nikdy bych nevěřila, že smrt může způsobit tolik radosti. Teď mi uříznou uši a upečou je na rozžhaveném uhlí: „Tohle je první, a proto největší pochoutka.“ Pak zachrochtají lampy a kůže mi zčerná jak velký kotel těch, co mě po celý rok krmili. Pak mě nejdřív umyjí sněhem, zavalí pytli, abych se trochu zapařila, velikým nožem mi stáhnou štětiny, znova mě umyjí, namažou mě octem a solí (kdyby neseděla má duše tady na švestce, určitě by to pálilo jak čert) a za hlasitého přežvykování mi začnou v tenkých proužcích stahovat kůži. Všechno to znám, jako by se to už stalo tisíckrát, cítím to … nevím, jak bych to řekla, jako by přímo v krvi, i když duše krev nemá. Těch zabíjaček po všechny ty zimy, není přece možné, aby se celá ta hrůza a všechna ta krev jen tak vypařily. To se přece někde sčítá.

No, kapku mě polekala vrána, co sem za mnou vlezla na švestku, určitě tam dole zavětřila mou krev, ty už vystydlé a ve sněhu vyválené kousky sražené krve. Pomyslila jsem si, že může klovnout i do mě, když jsem tady tak skrčená – já malá prasečí dušička. Představila jsem si to – vrána s prasečí duší. Jsem vlastně ráda, že jsem tady na zemi dostala těch pár hodin. Můžu tady jen na několik prasečích ocásků od svého těla klidně pozorovat, jak mě řezník, vlastně to moje tělo, pomalu rozřezává. Bože, mám opravdu pozoruhodné vnitřnosti! Ach, ty plíce a ta slezina a pak ta tenká serpentinovitě stočená střeva… Nikdy bych nevěřila, že jsem uvnitř tak krásná. Jsem přesvědčená, že je spokojený i ten, co mě právě takhle rozřezává na kusy. Mimochodem – je vůbec přípustné, aby duše propadala nadšení z takové pomíjivosti? Ale co, pořád jsem duše sotva pár hodin. Pro takovou mladou duši, jako jsem já, je všechno příliš složité a zajímavé. Ano, prostě zajímavé. Je zvláštní, že necítím žádný hněv k tamtěm dole, co teď rozhodují o mých vnitřnostech. Osvobodili mi jen duši… tou dírkou v krku. Nevím, jestli to, co provádějí, je dobré, nebo špatné. Duše a navíc prasečí je určitě už nad věcí. Dokonce je mi jich svým způsobem líto. Vím, že mají jakési „peklo“, myslím, že zrovna tak tomu říkají, kterým procházejí všichni, co taky na zemi spáchali hřích. A zabíjačka určitě hřích je. I když o těchto věcech rozhoduje někdo jiný.

Předpokládám, že pobyt v pekle je něco přechodného, jakási očistná procedura, aby se zbavili svých lidských hříchů a vyšli odtud nevinní jako právě narozená prasátka. Možná, že to, co páchali na zemi, se v pekle děje jim. Můj řezník bude nejspíš podříznutý. Uříznou mu uši, upečou je na uhlí, opálí ho, rozřežou – a basta. Nevím, jestli má taky tak krásné vnitřnosti. Není to tak strašné, bolí to jen při prvním zabodnutí nože. Ale stejně je mi jich líto. Je to určitě bolí víc. Slyšela jsem jednou, jak si u chlívku vyprávěli jakýsi příběh (nevím, proč si myslí, že prasata nic neslyší, ačkoliv jejich uši jsou zcela zjevně aspoň několikrát větší než ty jejich). Ten příběh byl o tom, jak kdysi dávno první z jejich druhu snědl nedopatřením jablko, které v žádném případě jíst neměl. Kolem bylo k jídlu, nač jen si vzpomeneš, opravdový ráj, a on si sní zrovna tohle jablko! Z hlouposti – něco takového by prase nikdy neudělalo. A tím začalo neštěstí celého jejich druhu. Jediným jablkem. Podle mého názoru docela bezvýznamný příběh. A silně nepravděpodobný, když uvážíme všechny ty hromady jablek, sice shnilých, co jsem za celý svůj neposkvrněný život prasete snědla. Od té doby je ráj určitě vyhrazený jen pro zvířata. Jen pro zvířata. Jinak by bylo příliš moc zabíjení a krve.

Cítím se tak lehká… Když se pustím švestky, určitě odletím.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2204x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce