Maja Vidmarová (1961) nepatří mezi autory, kteří chrlí bezpočet básní a sbírek, spíš než extenzita výrazu ji charakterizuje intenzita, snaha dosáhnout ryzost slova, jaká je k vidění jen zřídka. Básně, které zde můžete číst, pocházejí ze sbírky Ob vznožju (Na úpatí, 1998), její v pořadí třetí (předchozí Razdalje telesa, Vzdálenost těla 1984; Način vezave, Způsob spojení 1988).

Její poezie je velmi syrová (verše této sbírky jsou krátce úsečné, s minimem kypících metafor), vášnivá i úzkostná, plná nenacházené erotiky, vydává se čtenáři bez postmoderních marnivých narcistních gest, slova spolu sesedají v pokoře, sebeobětování, sebe-odevzdání, hladové vyprahlosti, skromné, přeskromné touze buď všechno nebo nic. Často se v jejích básních konfrontuje bůh i satan, jehož podoba vyrůstá ze subjektu, jako by byl plodem jeho přání a vášní, svěřuje se mu i vyčítá. Hovor s ním se spíš podobá komunikaci s bohem antické mytologie, který k ní třeba zavítá v podobě zlatého deště či labutě, dotýká se jí, usiluje o ni a zároveň ji nechává její kruté samotě.

Nedokáže vylhávat, zastírat, uhýbat pohledem. Dojde-li na jádro věci, smysl všeho, odpadají povrchní hodnoty, bolesti, přání a zůstane jen absolutní kategorie-láska a smrt, všechno a nic, ano nebo ne. Toto omezení na to nejpodstatnější způsobuje, že člověka při četbě leckdy zamrazí. Slova básní nejsou křikem, povídáním ani šepotem; jsou jako voda plynoucí, utajující a omílající ostré hrany bolesti, zraňována o nebývale ženské trní. A přece je od druhé sbírky tato erotika posouvána výš do roviny jakési „nad-erotiky“, která není jen intimní výpovědí o subjektu, ale především ústředním sdělením o světě vůbec, je vyšším diskurzem jazykové distance ke skutečnosti.

Překlad básní Maji Vidmarové je urputným zápasem o to původní trnutí, úzkostné vyvření kypící nádoby malého lidského srdce do slov.

Vyšlo: Na východ od Aše, 2003