Šteger, Aleš: Protuberance

Šteger, Aleš
Protuberance

recenze beletrie zahraniční

Aleš Šteger se už po svém debutu (1995, sbírka Šachovnice hodin) zařadil mezi nejpozoruhodnější jména slovinské poezie.

Štván tříští vesmíru
Aleš Šteger
: Protuberance. Překlad František Benhart. Drewo a srd, Bratislava 2003
Aleš Šteger: Někdy je leden uprostřed léta (1999, česky nakladatelství Větrné mlýny 2003)

Slovinský básník Aleš Šteger (nar. 1973 v Ptuji) představený nyní v samostatném výboru své poezie není i přes svůj věk u nás naprosto neznámý. Už roku 1998 byla jeho tvorba obsažena v poměrně reprezentativním výboru Místo v prostoru (nakladatelství Host a Weles). Knížka Protuberance (vydání v Lublani 2002) vychází u nás péčí slovenského nakladatelství Drewo a srd (Bratislava 2003), které tak pokračuje ve spolupráci s Františkem Benhartem a opětovně otiskuje jeho české překlady (již dříve např. poezie Marjana Strojana a Josipa Ostiho).

Vzhledem k tomu, že se Šteger okamžitě po svém debutu (1995, sbírka Šachovnice hodin) zařadil mezi nejpozoruhodnější jména slovinské poezie a v další sbírce Kašmír (1997) a pak v Protuberancích to jen potvrdil, nedal na sebe český výbor jeho poezie dlouho čekat. Skutečně se dá říci, že Češi patří mezi nejpilnější překladatele slovinských básníků (bohužel to zatím tolik neplatí o próze).

Šteger ohromuje od svých prvních veršů naprostou samozřejmostí a virtuozitou v nakládání s jazykem. Ten je blánou, která v sobě uzavírá lyrické já, nemůže z ní vykročit ven, hledat jiný úhel pohledu na skutečnost než právě přes jazyk. Tomu je podřízen jak výběr motivů, tak i jazykových a stylových rovin, s nimiž Šteger pracuje.

Tématika veršů je obohacována motivy tak strašně nepoetickými, jako je nákupní vozík ze supermarketu, vakuově zabalené kuře, automyčka či spalování nakažených krav. Tyto rekvizity typické spíš pro publicistické pořady jako by zvenčí pronikaly do jazyka Štegerova a nasycovaly jej vražedným tlakem na subjekt. Ten se nachází ve sterilním světě (a nebojí se sám ze sebe, ale je tak říkajíc obáván), jehož chaos už není pouhým chaosem volně rozptýlených či rotujících těles, ale je tvořen jevy a věcmi, které jsou jen zdáním věcí, jejichž hodnota je vždy udělovaná zvenčí a nikoliv jen vlastní věcí samotnou. Subjekt konzumuje kolotoč věcí a pseudověcí kolem sebe, byť z toho získává „možná požitek, ale štěstí zrovna“ ne (s. 68). Život subjektu dnes je jinačí, a vůbec pojem život je konfrontován s minulostí (osudy J. A. Rimbauda, s. 113 - „jakýsi Rambo nebo snad Rainbow“, G. Mendela, pokusy s vakuem v Řezně Otto Geurnicka, s. 88). Obrana proti tomuto vyprázdnění života je složitá, většinou selhává. Ani pokus o ironický odstup od turistů konzumujících tlačenku na návštěvě kláštera v Assisi (s. 120) nakonec nezaručuje, že je objeven skutečný smysl, skutečná platná hodnota. Leckdy by si Štegerův subjekt přál zmizet, vystoupit, ale nemůže, musí se na tuto dutost světa dívat, je tlačen, ne: štván, aby to pojmenoval do slov, aby se stal médiem pro vyslovování tristně roztříštěného světa.

Neodbytným rysem Štegerovy poezie je také jakási přirozená roztěkanost, rozprostřenost v čase (dnešek, Rimbaudův Aden, Mendelova doba aj.) i prostoru (Aden, Marseille, Montparnasse, Litva, Arábie, Jižní Amerika aj.).

Současně s námi rozebíraným výborem vychází rovněž v překladu neúnavného Františka Benharta další Štegerova kniha, totiž básnický cestopis z Peru nazvaný Někdy je leden uprostřed léta (1999, česky nakladatelství Větrné mlýny 2003). Tento typ cestopisu je ve slovinské literatuře už dobře zaveden (např. i u nás známý Andrej Blatnik: Tao lásky), u nás má obvykle podoby jiné (Burian, Šimánek). Mnohde má rekapitulací individuálních zážitků blíže spíš reportáži, není přehledem faktografie či výčtem nejznámějších pamětihodností. Rozpornost zážitků plyne z duality turisty jako masového konzumenta iluzorního konstruktu vyprázdněných muzejních exponátů a individuality do krajnosti usilují o jedinečnost, opravdovost, subjekt, v němž se setkává konkrétní místo s libovolným časoprostorem a vzájemně se zhodnocují.

Štegerova subjektivita existující v mnoha časech i prostorech jako by potřebovala potvrzení existence svého já nyní a zde. Proto cesta. Ono turistické těkání, proklouzávání po povrchu. Dokážu si představit Štegerův cestopis na Kamčatku, Orkneje či kterékoli jiné místo. Ale právě to jedno nyní viděné je příležitostí ke konfrontaci s kdekoli a kdykoli.

Obě Štegerovy do češtiny přeložené knížky spojuje autorský subjekt. Stále čtete jeden text, jedno vrstvení. A každý z nich je obrazem zoufale zápolícího já, které je stále znovu samo a bezmocné v hledání a prožívání světa času a pravdy, které neexistují.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2708x

Inzerce
Inzerce