Slovinská literatura dnes: Samomluva na konci propité noci
Slovinská literatura

Slovinská literatura dnes: Samomluva na konci propité noci

Slovinská literatura je na tom v mnohém lépe než česká...

Dnešní podoba slovinské literatury již dávno není nástrojem upevňování a budování vlastní národní identity a prostředkem jejího sebepotvrzení. Začalo se ztrácet již v 70. a zejména 80. letech a po vyhlášení nezávislosti Republiky Slovinsko roku 1992 se na něco takového o to rychleji zapomnělo. Přesto přetrvává jakési obecné společenské povědomí o ne zcela přesně definované důležitosti a významu literatury pro národ a společnost; možná větší než u tvůrců samotných. Snad proto nepředstavoval ekonomický přerod v zemi takové zemětřesení na poli kultury jako u nás. Dodnes vychází řada časopisů, jejichž kořeny jsou v 80. letech či ještě dál, např. Literatura (Problemi), Nova revija, Sodobnost aj. Snad proto se ve Slovinsku nevyskytují diluviální proroctví apokalypsy slova a rozpadu a zániku knihy jako média.

Životaschopnost psaného slova a jeho respektované místo ve společnosti mj. dosvědčují i literární ceny, jejichž udělování je každoročně pozorně sledováno včetně té nejvýznamnější ceny Vilenica, kterou nedlouho před smrtí jako jedno ze svých řídkých ocenění získal Jan Skácel. Vyvrcholením udílení domácích literárních cen je na sklonku června cena Kresnik. Velkolepé víc než dvouhodinové multimediální show v hlavním vysílacím čase na státním televizním kanále a hlasité propagaci před akcí i po ní ve všech hlavních médiích nemůžeme konkurovat žádnou naší obdobnou událostí. Ano, pro Slovince – staré, mladé – je Kresnik událost – je o ní vědět ve výkladech knihkupectví, v novinách na internetu. České literatuře taková událost bolestně chybí.

Na druhé straně je pochopitelně současná literární tvorba mladší generace opět záležitostí té části intelektuální elity, která krásné slovo považuje za osobní nezbytnost. Přesto jsou autoři, kteří pronikli do všeobecného podvědomí. Feri Lainšček s pomocí filmu (dvě jeho nejznámější knihy Namesto koga roža cvetiKi jo je megla prinesla byly v 90. letech zfilmovány) a hudby (Vlado Kreslin je autorem titulní písně Namesto koga roža cveti). Jiní autoři se obracejí také k žánrům, které ze své podstaty vyžadují také přítomnost další z funkcí literatury vedle estetické, aniž by přitom museli slevit z náročnosti či estetické kvality textu. Jde například o cestopis: Štegerův peruánský deník Někdy je leden uprostřed léta vyšel i u nás, nebo Tao lásky Andereje Blatnika.

Jiným typickým rysem slovinské kultury je prožívání nacionality. Vytratilo se úzkoprsé „narodnictví“ a nahradil je buď postmoderně všudypřítomný kosmopolitismus, který byl nastartován už v 80. letech autory kolem revue Literatura, jako Andrej Blatnik, Jani Virk, Aleš Debeljak či Igor Bratož - a dnes je variována mj. i u nás známými básníky Alešem Štegerem či Urošem Zupanem, nebo oživený zájem o region.

Ve Slovinsku jde především o dva regiony: Přímoří, kde se prolíná italské, chorvatské a slovinské etnikum (Marjan Tomšič), a Prekmuří, které je určován Slovinci, Romy a Maďary (Feri Lainšček).

Osobní intimitou autorů obou těchto proudů je jazyk. V něm se realizuje člověkova příslušnost a horizont. Velmi viditelnou ilustrací tohoto jevu bylo „přebydlení“ bosenského básníka Josipa Ostiho z jeho rodného Sarajeva a rodné bosenštiny do Lublaně a slovinštiny, které se odehrálo v jeho poezii (u nás viz J. Osti: Narcis na Krasu, Drewo a srd 2001).

Zájem o region je doprovázen přesahem do mýtické roviny, magický svět čar a kouzel, který souzní se světem Švýcara Ramuze či autorů slovenského naturismu. Jiným zachycením onoho bezčasí jsou některé ze slovinských haiku. Revue Apokalipsa se mj. věnuje propagaci této básnické formy ve Slovinsku; každoročně pořádá soutěž o nejlepší domácí haiku a z jejích plodů uspořádala antologii Rybník ticha. Impresivní a do mytologie otevřené básně tu doplňují texty existenciální i meditace ironií převracející lyrickou prchavost.

Širší pohled na slovinskou kulturní scénu se nabízí také díky řadě článků o filmu, které Apokalipsa přináší. Jakékoli srovnání českého a slovinského filmu téměř není možné. Už z toho důvodu, že u nás se jich vyrobí ročně mnohonásobně víc než ve Slovinsku. I ta trocha ale skýtá obraz o odlišném vědomí smyslu a hodnoty filmu. Hodnoty – počínaje tou finanční a konče duchovní. Film tu byl tradičně vázán na estetickou funkci a vršil na sebe nejrůznější intelektuální úkoly a významy. Slovinci natočili jen malounko filmů, které jsou prvoplánově jen k pobavení (vedle komedií to platí ale taky o pohádkách). Detektivka je často spojována s existenciální výpovědí postavy (Ko zaprem oči – Když zavřu oči). Snad proto sklízejí ve Slovinsku úspěchy Arabela, Kolja či Samotáři spíš než Outsider, Carmen či nepříliš povedený životopis básníka Prešerena u nás. Jako by české filmy byly vyprávěny komplexněji, daly se číst ve více rovinách než jen z té filozoficko-intelektuální.

Jednou z podstatných změn v literatuře 90. let bylo dokonalé rozbití nadvlády spisovného jazyka – a to jak v próze, tak i ve filmu. Významné křídlo mladších tvůrců prosadilo hovorové výrazy i tvary. Stará vesta? Snad, nicméně slovinská literatura měla k jazykovému suterénu o něco dál než my, jelikož rozdíly mezi jednotlivými vrstvami jazyka jsou značné – jak zeměpisně, tak sociálně motivované: spisovné prišel x pršu, prijatelj x prjatu, lahko x lohk, bilo bi se spomnit x blo bi se spomnt (zápis podle románu Andreje Skubice Fužinské blues, z nějž přinesl Host č. 10/2003 ukázku). Skubic a s ním další se snažili a snaží zachytit slovinštinu v její mluvené podobě – autentické, jak jí mluví mladí, studenti, emigranti, braši z mokré čtvrti atd. Mezi obstarožními jazykozpytci a kultivátory to vyvolalo nemalé zděšení; jejich opečovávaný, kultivovaný, ochraňovaný jazyk je jen jednou z mnoha jazykových vrstev národního jazyka. Nesmířili se: slovinština dodnes nemá kloudný slovník nespisovných, slangových, argotických, hanlivých a jiných kanálových výrazů. Podobně mizí v posledních 15 letech ze slovinského filmu divadelní deklamovaný jazyk a vrací se autentické kolokvialismy a živý nekašírovaný jazyk ulice – filmy Carmen či Outsider jsme před časem mohli vidět i v České republice na filmových přehlídkách a festivalech.

Titíž autoři obohacují slovinský literární časoprostor také postavami a příběhy z okraje – běženci, lidé z ulice ap, mezi nimiž hledají nestylizovanost, nepředstíranou člověčenskost. Není to ve slovinské literatuře poprvé: už na počátku 20. století napsal Ivan Cankar, dnes už zašedlá postava z povinné školní četby, novelu Dům Marie Pomocné (do češtiny přeložila herečka Růžena Nasková, která v Lublani působila). Dnešní postavy už však netouží po soucitu, jejich separace je vědomá a cílená. Odmítají se identifikovat s hodnotami společnosti nejistě vrávorající tržní ekonomikou. Hledají vlastní sebezničení? Ne, neprojektují se, ztrácejí se v uplývající vlastní přítomnosti, aniž by cokoli obsahovala.

Jiní autoři ctí sílu bezhraničného časoprostoru a ve své tvorbě využívají spojení s postmoderní vše-vlastí. Osvojují si rozličné i roztodivné kulturní „inter“ a „meta“ odkazy proto, aby ten časoprostor ironicky rozvracel jejich samolibost z vytváření psaní. S tím lze identifikovat Mustarovu báseň Zločin a trest, v níž vědomě vykleštil Fjodora Michajloviče na ruský sud nalitý vodkou („brachu z útlého mládí, kde jsi, ať se spolu zkárujeme vodkou“). Podobně je spojitost psaní zásadní nutností pro u nás známější Uroše Zupana a Aleše Štegera.

S ohledem na titul revue – Apokalipsa – je zajímavý také vztah současné slovinské literatury k tradici. Řada slovinských autorů – Dekleva, Grafenauer, Osojnik, Zupan aj. – využívají techniky zápisu, tj. záznamu aktu psaní. Spisovatel čelí síti textů, které jím procházejí. Na nich pak staví své osobní vyslovení pokusu o bytí. Toto úsilí se děje a realizuje existencí subjektu prosvíceného průsvitnými stranami textu. Apokalypsa se pak rodí jako uzavření palimpsestu, temná bordura nekončícího vesmíru, který je otevírán a sdílen slovem.

Celkově existuje mnoho strun, na nichž se obě literatury mohou doplňovat. Pro slovinskou, zdá se mi, je příznačná větší otevřenost z jejího časoprostoru; transformace hranice na místo setkávání; existence periférie nikoli ve významu okraje; nutkavé hledačství jako denní chléb; vědomí vlastní tradice, minulých hodnot i dnešních autorit; vyvzdorovávaná intimita prostoru sevřeného úzkostí; autentičnost jazyka i subjektu.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse