Zonová, Anna: Za trest a za odměnu

Zonová, Anna
Za trest a za odměnu

recenze beletrie česká

Za příjemné překvapení české literární tvorby se dá bez nadsázky označit román Anny Zonové Za trest a za odměnu. Na úvod pouze připomeňme, že je to druhé prozaické dílo této autorky – po knize povídek Červené botičky, vydané v roce 2001.

 

Anna Zonová: Za trest a za odměnu, nakladatelství Torst (Praha), 2004

Za příjemné překvapení české literární tvorby minulého roku se dá bez nadsázky označit román Anny Zonové Za trest a za odměnu. Na úvod pouze připomeňme, že je to druhé prozaické dílo této autorky – po knize povídek Červené botičky, vydané v roce 2001. Samotný název knihy může vyvolat různé asociace. Nápadné je však jeho spojení s motivem osudu či osudovosti, který váže také jednotlivé životní příběhy v knize vylíčené.

Zonová sestavuje mozaiku, v níž každý kámen představuje život konkrétního člověka. A teprve k sobě poskládané tvoří celistvý příběh. Jeho základní konstrukce je založena na střídání. Linku děje si předávají jednotlivé hlavní postavy, jinak řečeno – různí vypravěči komentují realitu světa, jež je obklopuje. Zonová si trochu ztěžuje práci tím, že si vybírá charaktery značně rozdílné a navíc komplikované. Nutno však dodat, že je v jejich psychologické kresbě trefná a věrohodná.

Příběh je zasazen do prostředí moravského pohraničí. Nic dalšího se čtenář prakticky nedozví. Autorka se nezdržuje popisy krajiny. Důležité je, jak zdejší atmosféra ovlivňuje psychiku postav, tedy právě to, zda mají život zde za trest, či za odměnu. Dvojice je dalším prvkem, typickým pro konstrukci příběhu. Matka a syn, bratr a sestra, manžel a manželka, milenec a milenka… Prolínání generací a problémů ve vztazích.

Jednotlivé kapitoly jsou vždy označeny jménem toho, kdo právě mluví. Lise, stárnoucí distingovaná dáma, bývalá manželka vysokého stranického funkcionáře, později popraveného za kolaboraci s fašisty, je „odsouzena“ žít zde se svými dětmi. Dále Tereza, vnitřně nejsvobodnější a v knize nejlépe vylíčená postava, mladá žena s jasnými představami a narůstající jistotou jejich nenaplnitelnosti. Marek, milenec Terezy, básník, a Josef, Terezin mladší bratr, mírně dementní alkoholik s velkým srdcem. Ač jsou spjati (rodinnými i jinými vazbami), ve skutečnosti se navzájem dotýkají pouze letmo a zakoušejí ze strany druhých naprosté nepochopení vlastní osobitosti a jedinečnosti. K porozumění a splynutí dochází pouze v případě Terezy a Marka. I toto spojení je však násilně přetrženo, aniž se může jakkoli vyvinout. Zonová ignoruje různá společenská tabu. Také je až překvapivě realistická a otevřená v oblasti sexuality a odhaluje zcela povahy a myšlenkové pochody svých hrdinů, z nichž každý by se dal v jistém smyslu nazvat extrémistou.

Časové vymezení příběhu je jasné. Pojímá poměrně dlouhé období, přesto ne nijak detailně a bez složitých časových smyček. Děj začíná vzpomínkou na poválečné vysídlování Němců a přechází přes dobu komunismu až k dnešní demokracii. Je však vyprávěn zpětně, takže každá historie znamená pouhou vzpomínku. Navíc nemá ambice být historickou sondou, i když naráží na mnohá témata a fenomény, které s vývojem české společnosti souvisely. Jeho jedinečnost spočívá ve způsobu vyprávění, v osobitém a bytostném vyjadřování jednotlivých „svědků“ těchto událostí.

Postupně docházíme k tomu, že politická situace je vlastně bezpředmětná. Sociální role, přiřazená člověku po narození, ho ve skutečnosti svazuje natolik, že se z ní může jen těžko vymanit. Prostředí venkova (pro příběh určující) je navíc líčeno jako surové až brutální, s jasnými principy nadřazenosti a submisivity. Každý kdo chce přežít se musí podřídit a splynout, vybočení z řady znamená zároveň ohrožení. Motiv neměnnosti je v závěru ještě zesílen symbolem ulice, s níž se pojí život Josefovy rodiny. Její až ireálná strnulost se odráží nejlépe ve vše přetrvávajícím názvu – Leninova.

Zonové styl není výjimečný tím, že by experimentovala jazykově, či se strukturou textu. Dokáže ale jazyk dobře přizpůsobit jednotlivým charakterům, což ho velmi obohacuje. Každá postava hovoří vlastní řečí, užívá rozdílnou slovní zásobu. Dynamice textu přispívá i to, že autorka neužívá pouze ich-formu, i když nosným kamenem je vnitřní dialog každé jednotlivé postavy. Za trest a za odměnu je dobře napsaný román s velkým vnitřním napětím a emotivním nábojem. Nezbývá než doporučit.

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 126 čtenářů.

Diskuse

Vložil: patrik, 28.07.2006 21:27
Zonová, Anna: Za trest a za odměnu
jedna z nejmene docenených ceskych knih posledních let
Vložil: Magda de Bruin, 08.01.2005 13:31
Zonová, Anna: Za trest a za odměnu
V recenzi postrádám pojem "Sudety", také formulace, ze Lisin manzel byl popraven za kolaboraci s fasisty, je mírne receno svérázná interpretace procesu z 50. let (autorcina inspirace osudem Rudolfa Slánského a jeho rodiny bije do ocí, az po pouzití jmen Rudolf a Marta). Název muze sice "vyvolat ruzné... asociace", ale kontrast mezi Rusíny, kterí byli presídleni do Sudet "za odmenu", a rodinami odsouzených, kterí tam jsou "za trest", se snad nedá prehlédnout. Je skoda, ze tento zretelný historický rámec autorovi zrejme uniká.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3432x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce