Haan, Jacob Israël de

Haan, Jacob Israël de

studie beletrie zahraniční

První román s otevřeně homoerotickou tematikou v Nizozemí vydal Jacob Israël de Haan (1881-1924).

 

Homosexualita v nizozemské literatuře aneb co nás ve škole neučili
Opovrhovaný, opuštěný, zavražděný a zapomenutý Jacob Israël de Haan*

Prvenství v prolomení tabu, spočívajícím na lásce a sexu mezi lidmi stejného pohlaví, se na literárním poli v Nizozemí přiznává Gerardu Revemu, který v šedesátých letech minulého století vzbudil nesmírný rozruch svými svazky autobiografických dopisů z cest, v nichž nijak nezastíral svou orientaci. Medializace případu, který tehdy skončil až před Nejvyšším soudem Nizozemského království, však skutečnost jako vždy zkresluje.

První román s otevřeně homoerotickou tematikou totiž vyšel již více než půl století před Reveho dopisy. O autorovi se běžně mnoho nedovíte, učebnice jej zmiňují pouze okrajově (jako bratra slavné sestry, Carry van Bruggen, která byla amsterodamským vydáním George Sandové), v čítankách se o něm nedočteme. Vskutku za svého života nebyl ani oblíbený, ani slavný. Teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století bylo jeho dílo rehabilitováno a seriózně analyzováno, do širšího povědomí se však již nikdy nedostal. Jeden verš jeho básně dnes zdobí památník homosexuálů na amsterdamském Westermarktu: PO PŘÁTELSTVÍ TOUHU TAK NEZMĚRNOU. Kdo je tedy onen neznámý spisovatel, osud jehož díla byl stejně pohnutý jako jeho vlastní?

Jacob Israël de Haan se narodil 31. prosince 1881, ve stejném roce jako jeho sestra Carolina (později píšící pod výše zmíněným pseudonymem), která přišla na svět na Nový rok, v rodině židovského obchodníka a později učitele náboženství. Matčin mazlíček se špatně snášel se vznětlivým otcem a obrnil se proti němu chladem a sarkasmem. V roce 1900 dostudoval na učitelském ústavu a našel práci na obecní škole v amsterodamské čtvrti Pijp (kde se bude odehrávat děj jeho prvního románu Pijpelijntjes). Dále se však vzdělával, o tři roky později složil závěrečnou zkoušku na humanitním gymnáziu a začal studovat práva na univerzitě, ta dokončil v roce 1909. Již během studia se obrátil zády k židovské víře svého otce a sympatizoval s takzvanými sociály (anarchisty a socialisty) a po přečtení díla Karla Marxe se přihlásil do Sociálně demokratické strany dělníků SDAP. V té době to ovšem nebyl vývoj nikterak výjimečný. Od roku 1903 začal přispívat do nedělního vydání socialistického listu Het Volk, kde se stal redaktorem dětské rubriky. De Haan projevoval literární talent, od roku 1900 publikoval své básně v kulturně literární revue De Gids, snažil se také získat uznání Osmdesátníků, nizozemských romantických dekadentů z 80. let 19. století, kteří propagovali umění pro umění, jednotu formy a obsahu, umění extáze. Narazil u nich ale na zdrženlivost a zpočátku odtažitost, doprovázenou zdvořilými radami a povzbuzením k další tvorbě. Snad mladý De Haan (celkem oprávněně) očekával, že se za něho tito zastánci proklamované svobody umění, již se pohoršlivých témat rozhodně neštítili, postaví. To se ale spletl, později si vysvětlíme proč.

Šéfredaktor listu Het Volk P.L. Tak, kde mladík působil, ho vybízel, aby napsal nějakou knížku pro hochy, když umí tak dobře vycházet s dětmi. To, co se mu 9. července roku 1904 dostalo na stůl, by rozhodně žádnému chlapci číst nenechal. To, co četl, bylo zvrácené, perverzní, úchylné, a navíc to mohlo být i nakažlivé. To, co držel v rukou, byl De Haanův román Pijpelijntjes (Pijpské črty). Kniha byla věnována Arnoldu Aletrinovi, amsterdamskému lékaři, autorovi trudomyslných, pesimistických románů, ale především sexuologovi, který se zasazoval o větší pochopení pro odlišnosti chování uranistů (jak se tehdy homosexuálům říkalo). Aletrino byl do té doby De Haanův blízký přítel, a možná i něco víc. Navíc by se od něj již jen vzhledem k jeho odbornosti dala očekávat větší tolerance. I on však byl Pijpskými črtami nadmíru zděšen a od milého debutanta se naprosto distancoval. To právě on, za pomoci De Haanovy o devět let starší snoubenky Johanny van Maarseveenové, skoupil téměř celý náklad.

 

Pijpelijntjes vyprávějí ich-formou příběh vztahu dvou mužů Joopa (což je hovorové oslovení pro Jacoba, tedy De Haanova alter ega) a Sama (jak si mezi přáteli nechával říkat Aletrino), žijících v amsterdamském Pijpu (lidové čtvrti, dnes ležící téměř v centru města, srovnatelné co do historie a složení obyvatelstva s pražským Žižkovem). Román nemá souvislý děj, jde o střípky událostí a dojmů, ústřední však zůstává poměr obou mladíků. Oba se cítí čím dál tím osamělejší a pozvolna se sobě vzdalují, protože nedokáží svým vzájemným citům dát žádnou formu. Zatímco Joop své sklony nikterak nezapírá sám sobě ani svému příteli , Sam se se svou náklonností k němu velice potýká, považuje ji za něco dočasného, z čeho se „uzdraví“. Sam je dominantní, s násilnickými tendencemi a na první pohled má ve vztahu nad přecitlivělým, submisivním Joopem převahu. Avšak Joopova síla spočívá v tom, že se smířil se svou orientací a podle ní žije. Když jej Sam načas opouští, neváhá kupříkladu vyhledat placené služby pouličního prostituta. Sam dokončuje studium medicíny, rozhodne se nadobro opustit svého milence a začít „normální“ život po boku ženy. Najde si dívku, s níž plánuje svatbu a idylický rodinný život na venkově. Čím víc se ale nutí do takového „zdravého“ vztahu, tím víc strádá duševně a posléze i fyzicky. Konečně umírá Joopovi v náručí. Nakonec je to tedy Joop, jenž vychází z tohoto osudového svazku relativně bez úhony. Na pozadí Joopovy a Samovy lásky prosvítá dusná atmosféra maloměšťácké společnosti, těsných komůrek, malých pokojíků, všudypřítomných očí sousedů, které nenechávají člověku soukromí. Ovšem každá z těchto figur skrývá za spořádanou fasádou nechutná tajemství, která příběh postupně poodhaluje. V této atmosféře se však oběma milencům kupodivu daří, neboť působí dojmem spořádaných svobodných mládenců, kteří nepřijímají žádné ženské návštěvy, často spolu pilně studují, jsou vstřícní a laskaví k sousedům. To, že by byli na pány, nikoho ani ve snu nenapadne.

Formálně jsou Pijpelijntjes dozvukem čirého nizozemského naturalismu, jenž se vyznačuje (což je unikátní) využitím impresionistických stylistických prostředků. Středem románu je „nervózní“ stvoření, mladík s rozjitřenými nervy a neukojenou touhou. Syžetem díla je příběh vystřízlivění: zatímco jeden se snaží ze vztahu křečovitě vymanit, druhý se postupně smiřuje s jeho nereálností a naprosto chladně a s přehledem odděluje svůj citový život od pohlavního. Determinující okolnosti není třeba rozpitvávat, zde jako v každém klasickém naturalistickém díle je to doba a společenské poměry, které oběma brání v uskutečnění plnohodnotného vztahu. V nemilosrdném vylíčení odpudivě pokryteckých maloměstských lidiček se projevuje i naturalistická nenávist k měšťáctví. Na neposledním místě stojí zájem o sexualitu, pro dnešního čtenáře sice zaobaleně, ale na tehdejší dobu dostatečně sugestivně vylíčené pohlavní chování homosexuálů, ba navíc ve zcela nepřípustných formách jako je styk za úplatu či sex se čtrnáctiletým. Jazyk je co nejpřirozenější, což v tomto případě znamená, že promluvy jsou reprodukovány v hovorové amsterodamštině, jadrné a drsné, která nápadně kontrastuje s malováním slovy ve vyprávěcích pasážích. Oblíbeným naturalistickým objektem bývali degeneráti, vyvrhelové: odhlédneme-li od poněkud diskutabilních hlavních postav (těžko říci, zda autor sám sebe za degenerovaného považoval), knihou se míhají propuštění vězni, obskurní postavičky, postižené děti, alkoholici. Navíc je naznačováno, že Sam je snědé pleti, jiné rasy. Ačkoli tento rasový prvek je často přehlížen. Měla snad být Samova snědá pleť vysvětlením jeho „sadismu“? Samozřejmě ani taková interpretace není vyloučená. Proč si autor barví jednoho z hlavních protagonistů natmavo v době, kdy nebyl styk mezi rasami jistě všeobecně přijímaný?

Literárně jistě kniha nepatří k vrcholům nizozemské literatury, ale pro ojedinělost tématu, jakož i u nás nezvyklým spojením naturalismu s impresionismem, je jistě zajímavou raritou, která upoutá.

 

Nejspíš to bylo právě formální úsilí o objektivní realismus, které se po prvním vydání stalo pro Pijpelijntjes osudným. De Haan psal bez jakýchkoli zábran o věcech, jichž se veřejnost štítila, a tím, že uváděl skutečná jména ulic i osob, budil dojem, že se tyto nechutné události skutečně staly. To muselo Aletrinovi, kterého chtěl tehdejší předseda vlády A. Kuyper pouze za jeho obhajobu spisu o uranismu poštvat do vězení, nahánět obrovský strach. Však také neváhal prohlásit svého někdejšího blízkého přítele za „nesmírně zdegenerované individuum prosté veškerého morálního citu a navíc bisexuální s převážně homosexuálními sklony. Když ho člověk spatří, myslí si, že má před sebou blázna, tak divně se chová a tak pošetile se strojí.“

Neotálel ani šéfredaktor Tak, který hned druhého dne po vydání De Haanovi napsal: „Pane De Haane,
včera jsem si přečetl vámi vydanou knihu ‚Pijpelijntjes‘. Je snad jasné, že po publikaci této knihy, která byla pro mne a jistě i pro mnoho dalších velmi nemilým překvapením, musí skončit vaše spolupráce s Nedělními listy Het Volk. Neočekáváme od Vás již žádné příspěvky. S uctivým pozdravem,
P.L.Tak“

 

De Haan se ohradil proti takovému svévolnému rozhodnutí a obrátil se na vedení SDAP, jež list vlastnila. To sice uznalo, že Takův postup byl unáhlený, avšak nic víc. Strana sice hlásala pokrok, ale pokrok v emancipaci žen, v dosažení všeobecného hlasovacího práva a zavedení kratší pracovní doby. V oblasti sexuality však byla stejně úzkoprsá jako nejradikálnější konzervativci. Však diskriminační postup všech komunistických režimů vůči homosexuálům přetrval až hluboko do dvacátého století. Tak znemožnil De Haanovi i to, aby se v novinách proti odsudkům a haně bránil. Jeho dopisy redakci zkrátka ignoroval, a to i přes výzvy arbitrážní komise, která na něj zjevně také příliš nenaléhala. Publikaci De Haanovy reakce sice po čase prosadila, neboť už nešlo jen o osobní rehabilitaci, ale i o uměleckou svobodu, ale až v únoru 1905.

De Haan, který byl za přispění Takova vyhozen i z dalšího zaměstnání, se ve svém zoufalství obrátil také na ty, od nichž čekal projev umělecké kolegiality, na jím tak obdivované a uctívané Osmdesátníky. Byli to právě oni, kdo v polovině osmdesátých let 19. století ve svém manifestu bouřlivě propagovali nezávislost umění na morálce. S nadějí se obrátil především k Lodewijku van Deysselovi, jehož – mimochodem též naturalismem ovlivněný – román Nějaká láska (Een liefde, 1887) šokoval sice nepřímo, leč odvážně popsanými scénami sebeukájení hlavní hrdinky Mathildy. O dva roky později následující autobiografická Malá republika (De kleine republiek) se odehrává na internátní škole, která hochy vychovává v přísném a bohabojném duchu v budoucí kazatele, či je připravuje na jejich místo ve společenské elitě. Ústřední roli v této knize hraje intimní kamarádství dvou chlapců, kteří si navzdory striktní kontrole v ústraní projevují náklonnost.

„Posadili se na poslední schod, naslouchali, zda nikdo nejde, ale vysoké ticho kostela za nimi zůstávalo nepohnuté. Pak si Vilém přisedl tak, že jeho pravé stehno se zcela dotýkalo milovaného. Potom ho popadl ve své chlapecké neohrabanosti pravou paží kolem šedého pasu, levou paži položil na hruď miláčka.Přitiskl se k němu a líbal ho na tváře a ústa.“

Tato pasáž nenechává nikoho na pochybách. Jenže zjevně nebyl čtyřicetiletý Van Deyssel již takový rebel jako v pětadvaceti, kdy tato slova psal. Třiadvacetiletému mladíkovi sice projevil sympatie, soucit s jeho údělem i pochopení pro jeho knihu, veřejně se ho však zastat neodvážil. Předmluvu k druhému vydání Pijpských črt, o niž ho De Haan úpěnlivě prosil, nenapsal.

A Albert Verwey, další z Osmdesátníků, symbolista, významný esejista a kritik, za mlada autor cyklu sonetů se zřetelně homoerotickým podtextem O lásce, jež přátelstvím se zve (Van de liefde die vriedschap heet), zařadil De Haanovy literární příspěvky do svého časopisu Beweging teprve v roce 1909.

 

Buď jak buď, první vydání Pijpelijntjes, jak už bylo zmíněno, zmizelo – především za Aletrinova přispění – takřka z povrchu zemského a dnes náleží k unikátům v nizozemských antikvariátech. V témže roce (1904) vyšlo ještě druhé vydání, v němž De Haan přejmenoval hlavní protagonisty na Cora a Felixe, věnování Aletrinovi vypustil a nahradil jej citátem z Catulla, knihu poněkud nešťastně o deset stránek prodloužil především zádumčivými úvahami a z onoho čtrnáctiletého chlapce udělal „skoro dospělého“. Mimochodem dosud nebyl proveden výzkum, který by podal odpověď na zajímavou otázku, totiž: jaké byly pohnutky nakladatele, který Pijpelijntjes poprvé i podruhé vydal.

Aféru kolem celého románu De Haan zakončil Otevřeným dopisem P.L. Takovi, v němž vyjádřil své rozhořčení i zklamání. V březnu roku 1907 vstoupil do manželství s lékařkou Johannou van Maarseveenovou. Ta mu poskytla nejen zázemí a bezpečný přístav, ale jako akademicky vzdělaná žena pomohla De Haanovi, aby se vymanil z maloměšťáckého prostředí, z něhož pocházel, a začal budovat kariéru. Avšak i přes její velkorysost a toleranci nemohl spisovatel potlačovat svou vlastní podstatu a svazek, ačkoliv nebyl nikdy rozveden, se po čase rozplynul v neurčito. V roce 1908 vydává De Haan román Úchylky (Pathologiën), v němž opět popisuje – tentokrát poněkud sadističtější – vztah dvou mladíků.

V letech následujících se De Haan věnoval především zkoumání významu jazyka v komunikaci, psychických asociací mluveného slova, a to především na poli právnickém. V roce 1916 obhájil disertaci a začal působit jako docent na Amsterdamské Univerzitě. Psaní románů tehdy již náleželo minulosti, De Haan psal v těchto letech pouze poezii. V Libertinských písních (Libertijnsche Liederen, 1914), Písních (Liederen, 1919), a především v nádherném Novém Kartágu (Een nieuw Carthago, 1919) hledal opět inspiraci v erotice mezi muži, ale tentokrát se proti němu nezvedla žádná vlna odporu.

V roce 1912 se stal členem Nizozemského svazu sionistů. Naučil se hebrejsky a v lednu 1919 odjel do Palestiny. Jako korespondent celostátního deníku Algemeen Handelsblad odtamtud napíše na čtyři stovky velmi informativních reportáží. Stal se docentem na Státní právnické fakultě v Jeruzalémě a pokračoval ve svém výzkumu. Zároveň se De Haan v konfrontaci s následky židovského osídlování Palestiny a s komplikovanými politickými poměry od sionismu odvrátil. Své názory nejen publikoval v článcích, ale zasílal také memoranda britské vládě a Společnosti národů. Začal mít rostoucí vliv v politicky významném uskupení Chaima Sonnenfelda Agudat Jisrael, které upíralo sionistům právo hovořit jménem židovského národa. Veřejně se stýkal s Araby. Důsledky tohoto chování na sebe nenechaly čekat: jeho přednášky byly bojkotovány a v roce 1923 dostal výpověď z fakulty. A 30. června roku 1924, krátce před odjezdem do Londýna, kam měl odcestovat jako vůdce agudatské mise, byl zavražděn. Dlouho se myslelo a tvrdilo, že byl zastřelen Araby. Později se však ukázalo, že se stal obětí sionistické osvobozenecké organizace Hagana. Jeho smrt se stala první politickou vraždou v židovské Palestině.

 

Čerpáno z:
Anbeek, Ton: Geschiedenis van de Nederlandse literatuur 1885-1985. Amsterdam 1991
Goedegebuure, Jaap: Homosexualiteit en literatuur. In: Nederlandse literatuur, een geschiedenis. Amsterdam / Antverpy 1998; str.586-591
Simons, W.J.: Pijpelijntjes. De geschiedenis van een „onzedelijk boek“ . In: Pijpelijntjes, Haag 1974
Biografisch Woordenboek van het Socialisme en de Arbeidersbeweging in Nederland. http://www.bwsa.nl
Nijland, Gerard: Pijpelijntjes, 100 jaar. In: Rozepolder 12/2003

* fotografie vypůjčena z internetových stránek Biografického slovníku socialistického a dělnického hnutí v Nizozemí http://www.bwsa.nl

 

© Veronika Havlíková

Diskuse

Vložil: Peter v/d Ploeg, 21.01.2005 19:26
Haan, Jacob Israël de
Děkuji za odpověď. Jenže kdyby byl černoch, řekne, že se odmítla svléknout, protože JE černoch. Tahle věta právě dokazuje, že černoch nebyl. (Podobně se někde dál říká: "vlastně přece jen černošský obličej" - "toch eigenlijk wel een negergezicht", zřejmě právě v narážce na tu historku s pacientkou,... ale ani to by se přece neřeklo o skutečném černochovi). Lidská pleť má mnoho odstínů: tmavý běloch a světlý černoch jsou blízko (neříkali v Americe o Dvořákovi, že je jistě černoch?). Aletrino mohl se svým jižním zjevem takovou historku s pacientkou taky zažít. Proto myslím, že ty rasové hypotézy a interpretace nejsou podložené.
Vložil: Veronika Havlíková, 21.01.2005 14:38
Haan, Jacob Israël de
Já nevím, ale když je De Haan Váš favorit, jistě Vám neušla například pasáž, kde Sam vypráví Joopovi, jak se před ním jedna pacientka odmítla svléknout, protože si myslela, že je černoch. Doslova: "... ze dacht, dat ik een neger was". Já také vím, jak Aletrino vypadal, ale tady se říká něco jiného.... Přes veškeré biografické paralely je to román, fikce. A navíc to je v článku formulováno jako hypotéza. Jedna z mnoha možných interpretací. Čemuž napovídají i otazníky. Ale snad jsem to měla vyjádřit ještě opatrněji. Jinak mě moc těší váš zájem i informace, o než jste článek obohatil.
Vložil: Peter v/d Ploeg, 21.01.2005 09:30
Haan, Jacob Israël de
To je náhodné, De Haan je můj favorit. Ale ne všechno v článku chápu. „Navíc je naznačováno, že Sam je snědé pleti, jiné rasy. Ačkoli tento rasový prvek je často přehlížen. Měla snad být Samova snědá pleť vysvětlením jeho „sadismu“? Samozřejmě ani taková interpretace není vyloučená. Proč si autor barví... jednoho z hlavních protagonistů natmavo v době, kdy nebyl styk mezi rasami jistě všeobecně přijímaný?“ Proč by musel De Haan barvit Sama na tmavo? Sam/Aletrino byl člen Portugalské-Židovské obce v Amsterodamu. Byl tmavý typ, to je vidět i na fotce www.jhm.nl. Takže „styk mezi rasami“ (strašný termín!) to nebyl, protože De Haan i Aletrino byli oba Židé (Aletrino měl i první manželku portugalskou Židovku). Jestli takový styk byl nebo nebyl všeobecně přijímaný není relevantní. „Rasový prvek je často přehlížen“, protože rasový prvek není. A nakonec: co přesně znamená ta věta, že snědá pleť měla být vysvětlení sadismu?
Vložil: Edgar de Bruin, 17.01.2005 13:13
Haan, Jacob Israël de
Prvni dve vety plati pro vas s dodatkem ze byste mela presneji formulovat. V textu delate paralely, ktere zkresluji skutecnost - to je horsi nez delat fakticke chyby. At posoudi ctenari, co vyplyva z prvniho odstavce o pripadu Reve a co vyplyva z vety o komunistickych rezimech pro toho, kdo o situaci... nic nevi.
Vložil: Veronika Havlíková, 17.01.2005 12:07
Haan, Jacob Israël de
Asi byste měl číst pozorněji. Dost se do toho zamotáváte. Nikde není řečeno, že Reveho soudili kvůli homosexualitě. Stejně tak, jako nikde netvrdím, že SDAP diskriminovala homosexuály až hluboko do 20. století.
Vložil: Edgar de Bruin, 16.01.2005 16:22
Haan, Jacob Israël de
Jeste paradoxni detail: "socialisticka" se vase republika jmenovala od roku 1960, homosexualita u vas neni trestny cin od roku 1961.
Vložil: Edgar de Bruin, 16.01.2005 12:13
Haan, Jacob Israël de
Ale pro SDAP (ted PvdA) neplati ze diskriminovala az hluboko do 20. století homosexuály. Tak ta paralela s totalitnim rezimem u vas kulha. (Mimochodem stejne jako ta zminka o Reve - soud byl kvuli "godslastering", rouhani?, ne kvuli homosexualite).
Vložil: Veronika Havlíková, 14.01.2005 15:42
Haan, Jacob Israël de
Děkuji, Edgare, o té Hoře světla vím, ale jaksi se mi už do článku nevešla. Couperus by asi zasloužil samostatnou kapitolu. Máte pravdu, že bych neměla házet socialisty s komunisty do jednoho pytle. Ale nejmenovala se ta naše republika, co dělal z homosexuality trestný čin, náhodou Československá socialistická?
Vložil: Edgar de Bruin, 11.01.2005 14:16
Haan, Jacob Israël de
Upozornil bych na knihu "De berg van licht" z roku 1905-1906 od Louis Couperus. Couperus v te knize uz taky psal odvazne o homoseksualni lasce s dokonce sadomasochistickym nadechem. A mala poznamka na okraj. SDAP nebyl komunisticka strana, jak mozna z textu vyplyva tam kde je rec o diskriminacni... postup vuci homosexualum.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5350x

Inzerce