Jhumpa Lahiriová (1967) patří mezi nejvýznamnější představitelky současné literatury tzv. jihoasijské diaspory, tedy mezi anglicky píšící autory pocházející ze zemí indického subkontinentu. Její literární debut Interpreter of Maladies (Vykladač neduhů) přinesl začínající autorce mnohá prestižní ocenění, mj. Pulitzerovu cenu pro rok 2000; ocenění bylo o to vzácnější, že jej získala jako vůbec první autorka jihoasijského původu. Téhož roku obdržela jedna z povídek této knihy – The Third and Last Continent (Třetí a poslední světadíl) významné ocenění časopisu The New Yorker pro literární debut roku. Roku 2003 vydala Lahiriová svůj první román The Namesake (Jmenovec), jenž rozvíjí poslední povídku Vykladače neduhů.

Vykladač neduhů je soubor devíti povídek. Rané povídky The Treatment of Bibi Haldar (Léčba Bibi Haldarové), Real Durwan (Opravdová hlídačka) a titulní povídka Interpreter of Maladies (česky pod názvem „Vykladač neduhů“ v časopise Labyrint 13/14) situovala autorka do města svých předků, do Kalkaty. Ač se sama narodila na západě a je tedy typickou představitelkou tzv. druhé generace imigrantů, Indie pro ni stále zůstává zásadním zdrojem inspirace. Podobně jako mnozí další autoři se vrací do původní vlasti hledat kořeny, najít svou pravou identitu. Stejně jako její hrdinové je i ona nucena žít dva paralelní životy: první v současné vlasti, tedy v Americe, druhý ovlivněný rodinnou zkušeností v Indii, v onom bájném a iluzorním domově všudypřítomném ve snech a vzpomínkách několika generací. Jhumpa Lahiriová se postavila bok po boku mnoha svým anglicky píšícím krajanům, kteří se ve svých pracích zabývají hledáním kořenů, paralelní existencí ve vícero kulturách, vyrovnáváním se s kulturní tradicí, odcizením nebo osamocením, návratem do země původu.

Je však třeba říci, že ve všech třech zmiňovaných povídkách nejde ani v nejmenším o pouhopouhé zachycení běžného života anebo žánrové obrázky. Na ploše nepříliš rozsáhlého literárního útvaru rozehrává Lahiriová zápas hrdinů o vlastní identitu, zachycuje jejich pokusy o začlenění se do tolik odlišné společnosti. Téměř vždy jde o konfrontaci dvou zcela odlišných světů. V titulní povídce „Vykladač neduhů“ proti sobě staví příslušníky stejného etnika, kteří se sobě navzájem zcela kulturně vzdálili. Přijíždějí do původní vlasti již jen jako turisté a jsou konfrontováni s každodenní realitou místního průvodce. Povídka Opravdová hlídačka proti sobě naopak staví lidi z různých společenských vrstev, kteří ničí život chudé uprchlice kvůli vidině vlastního růstu na společenském žebříčku. V povídce Požehnaný dům proti sobě stojí dvě náboženství, a to když mladý indický pár musí řešit kuriózní problém po svém nastěhování. Jejich dům je doslova zaplaven katolickými předměty a suvenýry a oba si musí následně klást nerudovskou otázku „kam s nimi?“, obzvláště když nechtějí zacházet s duchovními předměty jako se smetím; a na druhou stranu jimi nechtějí být před svými známými kompromitováni.

Společným rysem všech povídek je nutnost vyrovnat se se zásadní životní změnou. Mnozí hrdinové musí čelit úskalím života v cizí zemi a všemu, co tato nová životní zkušenost přináší; odlišné kulturní tradici, náboženství, morálce, každodenní rutině. Podobně jako mnozí jiní Lahiriová neřeší tato dilemata revoltou. Naopak, její hrdinové se v některých případech úmyslně izolují nebo lpí na konzervativním dodržování tradic (např. domluvené sňatky). V tomto kontextu by se dal chápat název celé knihy. Všichni hrdinové trpí nějakým neduhem, např. dlouho potlačovanou vinou (Pani Dasová v titulní povídce), vážnou nemocí znemožňující běžný život (Bibi Haldarová v Léčbě Bibi Haldarové) anebo strachem z budoucnosti (Třetí a poslední světadíl), když hlavní hrdina po příjezdu do USA čelí nejen obavám z neznámého prostředí a kultury, ale také strachu z vlastního manželství, které bylo tradičně domluvené předem, aniž by manželku kdy předtím viděl.

Lahiriová se tak stává vykladačkou neduhů svých literárních postav. Nestaví se na ani na jednu stranu, nesnaží se soudit nebo hledat lék. Je spíše nestranným průvodcem, pozorovatelem, kterému se postavy svěřují, aby pak buď postupně přijali svůj úděl, anebo dospěli náhodou nebo omylem kýžené změny.

Tato tendence se dá nejlépe demonstrovat na povídce „Vykladač neduhů“. V zemi, která by měla být jejich domovem, nejsou potomci indických emigrantů ani turisty, ani místními, nepatří nikam. Tato situace je nepříjemná spíše pro jejich průvodce, pana Kapasiho, který je nedokáže brát jen jako jedny z mnoha klientů. Postupně je vtahován do jejich života, čím více se dozvídá o jejich osudech a tajemstvích, tím více je nucen konfrontovat jejich život s tím svým.

Debut Jhumpy Lahirové v žádném případě není psychologickou ani sociologickou sondou do života současné indické komunity. Její povídky je možné brát jako střípky osudů jednotlivých protagonistů, které spojeny v celek poskytnou částečný obraz života současné jihoasijské diaspory. Lahiriová se nesnaží vychovávat, ani předkládat řešení. Jen zachycuje pocity lidí, kteří si podobně jako ona stále ještě kladou otázky, kde je jejich skutečný domov, zda je lepší zcela splynout s většinou, nebo se snažit udržet si svá vlastní kulturní a náboženská specifika, byť za cenu částečné izolace a sporů s okolím.