Ugrešić, Dubravka (část 1)

Ugrešić, Dubravka (část 1)

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor záhřebského Rádia 101 se známou chorvatskou spisovatelkou žijící v zahraničí Dubravkou Ugrešić o jejím novém románu Ministerstvo bolesti.

 

Rozhovor Igora Ružiće z Radia 101 se spisovatelkou Dubravkou Ugrešić, který byl odvysílán u příležitosti vydání jejího nového románu Ministarstvo boli (Ministerstvo bolesti, nakl. Faust Vrančić, Zagreb 2004) na jaře 2004

- V současnosti probíhá v Chorvatsku mediální kampaň a turné po knihkupectvích kvůli vydání vašeho nového románu „Ministerstvo bolesti“. Vzhledem k tomu, že jste v minulých letech nebyla v chorvatských médiích příliš dostupná, to vypadá jako malé překvapení. Měníte názor, nebo si myslíte, že se nakonec můžete vyvléci z mediálního cirkusu, pokud se jednou rozjede?
- Vy to nazýváte mediálním cirkusem, já nevím, zda to doopravdy bude cirkus. Přistoupila jsem na to, protože nahlíženo zvenčí, se mi zdá, že se chorvatská literární scéna stala velmi zajímavou a dynamickou, v každém případě vůbec ne nudnou. Kromě toho, chorvatská knihkupectví dnes připomínají ta v Paříži, Amsterodamu či Londýně, jinými slovy, objevuje se důležitý repertoár překladových spisovatelů, kteří se překládají všude, a to vše se mi zdá velmi zajímavé, tak jsem se rozhodla, že to zkusím i já. Bude to nějaké nové dobývání chorvatského čtenáře. Nebo nebude.

- Ještě před rokem jste prohlásila, že nebudete dávat interview chorvatským médiím, protože máte pocit, že nevíte, na koho se obracíte a koho vůbec zajímá, co chcete říci. Překvapil vás v tomto smyslu zájem médií v těchto dnech?
- Já jsem mezitím také poznala řadu mladých lidí, jako ty sdružené kolem vydavatelství Faust Vrančić, což je nyní můj vydavatel. Když jsem viděla, kolik především mladých lidí má rádo literaturu, kolik o knihách vědí a jak je to všechno pro ně vzrušující, a to je stále i pro mě, tak jsem změnila názor. Existuje také bělehradská obdoba, mladý vydavatel Dejan Ilić a jeho dům „Fabrika knih“, která vydává srbskou mutaci tohoto románu, to je také úplně nová skupina mladých lidí, kteří mají rádi knihu tak, jak jsem si jí kdysi i já zamilovala a nepřestala milovat dodnes, to vše mělo vliv na změnu mého názoru.

- Váš nový román “Ministerstvo bolesti“, podotýkám se znamenitým názvem, se znovu věnuje emigrantskému traumatu i zbytkům kolektivního a osobního vzpomínání. Úmyslně a záměrně je protkán autobiografickými prvky. Jaký je vlastně základní účel románu – vzpomínání, nebo to zúčtování? - Myslím, že tento román otvírá velmi mnoho témat. Především si myslím, že je tu dost vážné téma kulturního a historického dědictví, pak téma každodennosti a jak ta každodennost utváří naše životy a naše vzpomínání, pak téma přenášení vzpomínek, komunikace o tom, co se nám přihodilo. Téma křivdy je v románu také přítomno, téma zapomínání i vzpomínání, emocionální paměti, literatury…Já bych především exil a příběh o tom, jak se osudy v exilu vytvářejí, ponechala trochu stranou. Přirozeně, nelze vynechat ani téma rekonvalescence, protože teze románu, že vše, co se nám stalo, tedy válka a vše ostatní, je vlastně něco jako nemoc. Zásadní je otázka, jak se po takovém zlomu obnovuje normální život. Především kolem toho se točí příběhy mého románu.

- Po známých románech z osmdesátých let „Štefica Cveková v čelistech života“ a „Prosazování románu řeky“, kde jste si hrála s literárními postupy ve formě, která byla úspěšná i na širokém prostoru, byly obě knihy hity, vaše pozdější psaní, ač je nadále stejně žádoucí, je v emoční rovině o několik oktáv níže. Pesimističtější tón je právě ta autobiografická část ve vaší próze, nebo není?
- Velmi těžko se mi o tom hovoří, zcela jinak to vidím a čtu. Vy jste to pochopil jako pesimističtější tón. Možná je to tak, ale já to tak nevidím. Například, zdá se mi, že moje předchozí kniha „Zakázané čtení“ byla dostatečně veselá a vtipná, tak jsem si tím řekněme udělala právo na další, která nemusí vyvolávat výbuchy smíchu. Kromě toho, řekla bych, že i téma je dost vážné.

- Nový román je zároveň i jistým typem alternativní historie chorvatské ale i okolních literatur, ale možná také lexikon nejmilejší prózy bývalé Jugoslávie? Profesorka literatury jako postava profesorky literatury zároveň přednáší i svým čtenářům.
- Ano, tak nějak ano. Ale pro mě je cennější, že jsem si pohrála s různými literárními texty, hlavně dosti tradičními, mezi kterými je, řekněme, Šenoova (August Šenoa – pozn. J. O.) „Branka“, protože to je román o učitelce. Tak jsem vytvořila propojení s tímto historickým textem, který mi osobně není blízký, možná mě přímo nudí, ale bavilo mě pozorovat, co z té hry vznikne. To je jedna úroveň čtení tohoto románu, ale ne až tak důležitá.

- Přes váš ostrý postoj proti proměně literatury na estrádu a jejímu přechodu na tržní principy, cítíte se i přesto jako literární hvězda, aspoň pro omezené publikum a možná můžeme říci, pro ještě menší okruh čtenářů?
- Ne, necítím se jako hvězda, absolutně to tak nemohu říci. Kromě toho, nechovám se tak, jako by kamery číhaly za každým rohem. Naopak si myslím, že je velmi těžké dopracovat se literaturou ke statusu pravé hvězdy. Dnes existuje ohromné množství knih, vydávají se milióny, ale i přesto je nakonec velmi těžké najít ročně, řekněme, deset dobrých knih. Možná se něco stalo s mojí chutí, ale je stále méně knih, které mě mohou hlouběji zaujmout. A když jsme již u toho, poslední na kterou si vzpomínám, ač to bylo již před třiceti lety, bylo Marquezových Sto roků samoty“. To bylo zemětřesení. Později jich přirozeně také bylo dost, ale nevzpomínám si na otřes takové síly…

 Ugrešič Ugrešic Ugresic

© Jaroslav Otčenášek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3088x

Inzerce