Meizoz, Jerôme

Meizoz, Jerôme

portrét beletrie zahraniční

Jerôme Meizoz, švýcarský literární kritik, historik a spisovatel.

Jerôme Meizoz

Jerôme Meizoz, literární kritik, historik a spisovatel, vydal na konci minulého roku soubor čtrnácti dosud nepublikovaných článků s názvem Sociologický pohled a literatura. Esej (L'Oeil sociologue et la Littérature, Essai, Slatkine Erudition, 2004), v nichž spojuje a na vybraných dílech aplikuje teoretické poznatky z oblasti poetiky a historické sociologie.

Ve svých textech navazuje Jerôme Meizoz mimo jiné na institutiocionální analýzu Jacquesa Duboise či sociálně kritické studie Clauda Ducheta a Pierra V. Zimy, kteří zdůrazňovali historičnost a sociálnost nejen literárních praktik a forem, ale rovněž jejich autorů a čtenářů. Text je považován za lokalizovanou nebo sociální promluvu; představuje jistou konfrontaci jednotlivce se skupinou, společenskými kódy a normami. Vztah mezi textem a kontextem je velice složitý a právě sociologie nabízí podle Jerôma Meizoze ojedinělý a doplňující úhel pohledu, jenž svým zdůrazněním vztahu autora, textu a společnosti napomáhá hlubšímu pochopení díla a výběru jeho konkrétní formy (stylistické, tematické, typografické).

Styčným bodem všech studií je myšlenka, že text je stylově jedinečným a zároveň sociálním a historickým předmětem, který nelze studovat odděleně od jeho kontextu. Studie se zabývají stylem, poetickým žánrem či vztahem autora k jeho literárnímu poli působnosti (s uvedením příkladů J.-J. Rousseaua, E. Ajara, L.-F. Célina a Michela Houellebecqa), dále kritickým přijetím Eluardovy básně Liberté, polemikou kolem posledního románu Michela Houellebecqa, literárními cenami přirovnávanými k továrně na fetiš či spisovateli nacházejícími se vůči pařížské metropoli na frankofonní periferii.

Na otázku Raphaëla Baroniho (www.vox-poetica.org), zda jsou i dnes autoři francouzského Švýcarska vystaveni stejným problémům, s nimiž se potýkal na počátku minulého století Ch.-F. Ramuz, když byl nucen obhajovat svá díla vůči pařížským kolegům, Jerôme Meizoz potvrzuje, že i když se historicky situace v mnohém zlepšila, formálně zůstávají překážky stejné. Vstup na pařížský trh je pro Švýcary obtížný, i když se to některým podařilo. Na druhou stranu poznamenává, že požadavky a nároky pařížského trhu jsou vysoké, ovlivněné módnímy trendy, a on (stejně jako řada jiných švýcarských autorů) tak dává za cenu jisté utajenosti přednost svobodě, kterou mu Švýcarsko poskytuje.

Jerôme Meizoz patří k nové generaci literárních kritiků a historiků, kteří o francouzsky psané švýcarské literatuře nejen píší nebo ji vyučují, ale rovněž do ní přispívají svými vlastními texty. Do takové skupiny literárních kritiků patří například Daniel Maggetti (r. 1961), literární historik, spoluzakladatel časopisu Ecriture, jenž je rovněž autorem řady básní a krátkých textů (nakladetelství l'Aire právě chystá vydání jeho nové sbírky povídek Smrt, andělé, prach - La Mort, les Anges, la Poussière), nebo Alain Rochat (r. 1961), spolupracovník Centra pro výzkum literatury fr. Švýcarska na univerzitě v Lausanne, spoluzakladatel nakladatelství Les Empreintes a zároveň autor již několika básnických sbírek.

Jerôme Meizoz se narodil 23. prosince roku 1967 ve Valais (Vernayaz), vystudoval literaturu a sociologii na univerzitách v Lausanne a v Paříži, roku 2000 pak získal doktorát na univerzitě v Lausanne. Jeho doktoranská práce s názvem Věk mluveného románu 1919-1939 (L’âge du roman parlant 1919-1939, Genève, Librairie Droz) byla publikována roku 2001. Pojednává o meziválečných frankofonních autorech, kteří ve svých dílech přepisovali mluvený jazyk, čímž se výrazně odchýlili od tehdejšího úzu psaného jazyka (Ramuz, Cendrars, Céline, Queneau, Poulaille, Aragon či Giono). Doktoranské práci však předcházela publikace několika literárně kritických esejů (vesměs vydaných u ženevského nakladatelství Zoé v ediční řadě Critique) věnovaných různým francouzsky píšícím švýcarským autorům.

Roku 1994 vydal Jerôme Meizoz svůj první esej o J.-M. Lovaym Tobogán obrazů. Četba Jeana-Marca Lovayho (Le Toboggan des images. Lecture de Jean-Marc Lovay), roku 1997 esej o Ch.-F. Ramuzovi Ilegální cestovatel francouzské literatury (Un passager clandestin des Lettres françaises) a roku 1998 pak esej o frakofonních autorech Právo psát špatně. Když se frankofonní autoři postaví ‚pařížské francouzštině‘ (Le droit de mal écrire. Quand les écrivains francophones déjouent le ‘français de Paris’). Roku 2000 Jerôme Meizoz vydal krátké literárně kritické dílo o valaisanských autorech, tentokrát u nakladatelství Pillet – Místo slova. Poznámky k několika autorům z Valais (20. století) - Un Lieu de parole. Notes sur quelques écrivains du Valais (XXe siècle). Jerôme Meizoz rovněž přispěl do několika sborníků vydaných ve spolupráci se Sylvií Durrerovou a Danielem Maggettim a podílel se na 3. a 4. svazku Historie literatury francouzského Švýcarska (Histoire de la littérature en Suisse romande) od Rogera Francillona (Payot, 1998-1999). Roku 2003 představil esej o Rouseauovi a jeho socialistických myšlenkách Filosofující žebrák, Jean-Jacques Rousseau (Le gueux philosophe, Jean-Jacques Rousseau, Éditions Antipodes, Lausanne) a rozhovory s Mauricem Chappazem A Dieu vat (Editons Monographic, Sierre), které byly uskutečněny na konci března roku 2001 v opatství Châble u příležitosti natáčení filmu „Maurice Chappaz“ pro Arte/TSR.

Jerôme Meizoz vyučuje francouzsky psanou švýcarskou literaturu na univerzitě v Ženevě a v Lausanne, přispívá do řady švýcarských a francouzských periodik. Kromě práce literárního kritika a historika je rovněž autorem tří autobiografických textů. Prvním z nich je text doplněný fotografiemi Oswalda Ruppena, Živí nebo mrtví (Morts ou vifs, Zoé, Geneve 1999), složený ze vzpomínek a zamyšlení nad otázkou mateřského jazyka francouzských Švýcarů. Za reflexemi o jazyce se však skrývají hlubší úvahy o společnosti a lidském osudu. Mezi řádky se odvíjí dlouhá tragédie několika generací, mlčenlivá historie autorovy rodiny v alpské vesničce, v níž se stýkají mrtví se živými – pradědeček, který skočil do Róny, starší bratr, jenž zahynul při nehodě, a matka nemocná rakovinou. Autor často odkazuje k francouzské autorce Annie Ernauxové, s níž sdílí jistou jazykovou vyděděnost a separaci od vlastní rodiny. Za psaným jazykem, jímž se autor vyjadřuje, se však skrývá hlubší, citovější vztah k jazyku, k regionální, dialektické francouzštině, jakýsi jazyk pod jazykem, který je pro autora klíčem ke vzpomínkám.

Druhým prozaickým dílem Jerôma Meizoze je sbírka dvaceti dvou krátkých textů, připomínajících poezii v próze, Pohanská místa, krátké prózy (Destinations paiennes, proses brèves, Zoé 2001). Jde o jisté intimní obrazy a reflexe, kdy autor prochází různými městy, oddává se snění a kontemplaci, sbírá scény každodenního života a vykresluje portréty lidí viděných zdálky či mlčky doprovázených, lidí na okraji společnosti, od níž se sám autor distancuje.

Roku 2003 vydal Jerôme Meizoz prozatím poslední autobiografické dílo s názvem Rudé dny (Jours rouges, Editions d’en bas), v němž líčí životní příběh svého dědečka, zaníceného socialisty, na pozadí katolického kantonu Valais v letech 1920 - 1950.

 

 

 

 

 

Diskuse

Vložil: , 27.01.2005 22:09
Meizoz, Jerôme
Pierre Zima..:-)) To je fakt dobry... nemecky teoretik s ceskymi predky...
Vložil: , 24.01.2005 16:57
Meizoz, Jerôme
Pierre V. Zima je Petr V. Zima, jemuž u nás vyšla Literární estetika.(Votobia 1998).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3196x

Inzerce
Inzerce