Jelinek, Elfriede: Pianistka 1

Jelinek, Elfriede
Pianistka 1

recenze beletrie zahraniční

Po čtyřech knižně vydaných divadelních hrách a románu Milovnice (1975, č. 1996) u nás konečně vychází Jelinekové nejslavnější román Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983).

 

Láska, perverze a hudba
Elfriede Jelineková, Pianistka. Přeložila Jitka Jílková, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, 256 stran

Rok 2004 přinesl rakouské literatuře konečne Nobelovu cenu. A je víc než příznačné, ač se to mnohým nelíbí, že ji získala prozaička, dramatička a esejistka Elfriede Jelineková (1946). Nenáviděná, leč úspěšná, náročná a složitá, leč hojně vydávaná a uváděná, ta, „která kálí do vlastního hnízda“, představitelka tzv. antiheimatliteratur, „Thomas Bernhard v sukních“, provokatérka zobrazující šokující témata, citlivě a vynalézavě pracující s jazykem, takže je jen těžko přeložitelná, levicová feministka bourající mýty „poklidného“ Rakouska, kritička konzumního způsobu života, spisovatelka nemilosrdně se dívající pod povrch, která nešetří nic a nikoho včetně sebe – to všechno je tato kontroverzní autorka, bez níž si současnou německy psanou literaturu nelze představit. Po čtyřech knižně vydaných divadelních hrách a románu Milovnice (1975, č. 1996) u nás konečně vychází její nejslavnější román Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983), slibovaný již v souvislosti s uvedením filmové verze režiséra Michaela Hanekeho (2001) původně jiným nakladatelstvím. Tento román prý nepatří k autorčiným nejoblíbenějším; asi proto, že je velmi osobní (spíše než autobiografický), neboť, jak řekla v jednom rozhovoru překladatelka Jitka Jílková, zde Jelineková zobrazuje samu sebe asi tak, jaká by byla a co by se z ní mohlo stát, kdyby se byla včas nevymanila z vlivu své autoritativní matky. Tady (doufejme) proklamovaná autobiografičnost textu zřejmě končí a začíná sebedrtivá fantazie, která mrazí, bere dech a nepřináší skoro nic pozitivního. I takové může být vyznění tohoto neobyčejného románu.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Dějová linie je vcelku jednoduchá, komorní příběh se točí kolem tří ústředních postav, ostatní jsou jen epizodické a bezejmenné, také míst, na kterých se příběh odehrává, je jen několik. Učitelka klavíru Erika Kohutová žije v bytě v naprostém područí své staré tyranské matky, která je na dceru upnutá. Eričinou jedinou vášní je hudba a tajné útěky k perverzním choutkám. Když se jí naskytne příležitost přijmout lásku a obdiv od svého o deset let mladšího žáka Waltera Klemmera, začne s ním hrát nebezpečnou hru, která se jí poněkud vymkne z rukou. Nakonec se vrací tam, kde je jí nejbezpečněji, do bytu, kde vládne její matka. Za tímto jednoduchým dějem se však skrývá tolik témat a nuancí, že právě to spolu s jazykovou stránkou činí knihu výjimečnou, i když pro mnohé jen těžko stravitelnou. Podivný příběh vyšinuté klavíristky na první pohled přitahuje (i díky zmíněnému filmu, který běžel v našich kinech a již dvakrát jej uvedla i česká televize) právě svým lechtivým tématem (milostný poměr učitelky a jejího žáka, navíc okořeněný perverzí a sadomasochismem), avšak kdo by čekal jen toto, bude zklamán; zejména pak díky autorčinu stylu a jazyku; kniha se rozhodně nečte lehce jako asi všechna díla Jelinekové. Nicméně vnímavý čtenář může být bohatě odměněn, i když pachuť možného hnusu či znechucení tady zůstane, ale to už je u Jelinekové patrně normální a musí se s tím počítat. A to Pianistka zdaleka nepatří k těm nejodvážnějším dílům své autorky. Na tomto místě je třeba ocenit Švédskou akademii, že tentokrát opustila svůj jistý konzervativismus a rozhodla se ocenit tak rozporuplnou autorku, která je na jedné straně tak vynášena do nebes a na druhé tak nenáviděna a haněna; těžko mezi laureáty Nobelovy ceny najdeme jinou tak kontroverzní osobnost, jakou je právě Elfriede Jelineková.

Leč zpátky k její knize. První část, zabírající dvě pětiny celkového rozsahu, je jakýmsi „uvedením do tématu“ a obsahuje též několik retrospektivních pasáží, kde je Erika označována jako ONA a kde se líčí některé zážitky z jejího dětství a dospívání, její cesta ke kariéře klavíristky; letmo je též zmíněna duševní choroba jejího otce, později internovaného ve vídeòském blázinci Steinhof. Erika nebyla i přes matčin přísný dohled a velkou snahu tak dobrá, aby se stala slavnou sólistkou, a tak skončila jako profesorka na vídeòské konzervatoři. Přesto je jí hudba útěchou v jejím podivném životě. Naprosto nesvobodná a utlačená je nucena sdílet byt s matkou, která kontroluje a řídí vše a je na dceru zároveò dostatečně pyšná. Obě ženy spolu dokonce spí v manželské posteli poté, co otec onemocněl a později zemřel. Jejich vztah označuje v němčině slovo hassliebe (nenávistná láska). Erice je přes třicet, není žádná krasavice, navíc je upjatá a nesmí se nijak krášlit. Je chladná a přísná, žáci se jí bojí. S muži nemá prakticky žádné zkušenosti a ani na ně nemá čas: všechen jí ho zabere hudba a matka. A když chce nějaký pro sebe, musí si ho vyvzdorovat lží a nepravdou. Ráda si kupuje hezké šaty, ale ty jí matka zakazuje. Pod chladnou maskou ženy oddané hudbě se však skrývá téměř monstrum, zpočátku ovšem neškodné a spíše soucit až posměch vzbuzující. Po večerech tajně navštěvuje pornoshopy a jako voyerka ráda sleduje souložící dvojice v nočním Prateru. Sebepoškozuje se a především se uzamyká v sebedestrukci, ve svém chladu a necitlivosti, frigiditě a tajných snech. Přitom zřejmě vůbec neví, co je to fyzická rozkoš a opravdová láska. Sní si své podivné sny, ale přitom si neuvědomuje, jak fatálně se mýlí. Ráda pokořuje své studenty a doma se hádá a dokonce i rve s matkou, aby pak prosila za odpuštění. Když později vidí, že Walter laškuje se spolužačkou, dá jí do kapsy kabátu střepy a dívka, také hudebnice, se pak pořeže. Po dlouhém úvodu, kde se zdánlivě nic neděje, kde jen sledujeme Eričin život a její tajnosti, se pomalu začíná hromadit dusno a napětí: něco se musí stát. Eriku totiž mladicky miluje a obdivuje a sexuálně po ní touží její student Walter Klemmer, který vedle techniky (studuje slaboproud) a sportu zbožòuje hudbu. Walter je samozřejmě pravým opakem stárnoucí upjaté učitelky: je krásný a mladý, živočišný a silný, aktivní a nadšený, chce se do všeho rychle vrhnout a nerad prohrává, chce Eriku dobýt, aby získal zkušenosti od zralé ženy, chce, aby po jeho boku uvadající Erika rozkvetla. Pochopitelně nemůže tušit, co se v obdivované učitelce skrývá a do čeho se to žene.

Román má výraznou hudební strukturu; některé motivy se vracejí a rozvíjejí, jiné se opakují. Vedlejší témata zase doplòují celkový obraz. V delší druhé části (tři pětiny rozsahu) pak text pomalu nabírá na tempu až k finále plnému násilí a k závěrečnému obrazu Eričiny rezignace. Nevyřčené city mezi Erikou a Walterem vyjdou na povrch ve zřejmě vrcholné a klíčové scéně, která se odehrává na školních toaletách, kam může kdokoli přijít. Již zde se projeví odlišné touhy obou protagonistů: zatímco Walter chce být aktivní, Erika chce vše řídit a mladíka ovládat, ale současně chce být v jeho područí. Sdělí mu, že mu napíše v dopise všechny své požadavky a pokud s nimi bude souhlasit, může jejich vztah pokračovat. První ponížení Waltera jen vybudí k ještě větší touze. Odmítá však dopis, chce skutky. Sleduje pak Eriku až k ní domů. Tam se před zvědavou a rozčilenou matkou musí pomocí skříně zabarikádovat v Eričině pokoji (klíče od dveří Erika mít nemůže). Walter si musí přečíst dopis. K jeho šoku je plný násilí, oplzlostí a sadismu: Erika požaduje, aby ji Walter mučil nejrůznějšími způsoby. Mladík to nejprve bere jako vtip, ale pak si uvědomí, že to žena myslí vážně. Současně však cítíme podivný rozpor v Eričiných touhách: na jedné straně chce být mučena a ponižována, ale na druhé straně to chce sama řídit, sama dává příkazy, co s ní má Walter dělat a jak; možná si vlastně všechno to mučení ani nepřeje, jenomže se domnívá, že právě to jí přinese lásku a fyzickou rozkoš. Walter odejde, ale cítí se jednak ponížen, jednak vyprovokován. Erika jej nutí k něčemu, co by za normálních okolností vůbec nepřipustil. Erika se pak marně pokusí vše napravit a mladíka vyhledá a svádí jej v nehostinné místnosti pro uklízečky. Walter není schopen pohlavního aktu, což ponižuje jeho mužnost. A Erika není schopna soulože a udělá se jí špatně. Walter však zatouží už jen po pomstě. Jedné noci ho Erika pustí do bytu a právě tím román vrcholí, právě tehdy se vše obrátí proti Erice: matka je zamčena v ložnici a Erika je podle přání Walterem bita a ponižována a nakonec znásilněna. Walter se cítí spokojen, když vidí, že Erika nedostala, co si představovala a marně jej prosí, aby s tím přestal. Druhý den jej Erika vyhledá před školou s nožem v kabelce; ještě neví, zda ho zabije či nikoli. Walter se však baví s jinou dívkou a Eriky si nikdo nevšímá. Erika se bodne nožem do ramene a vrací se domů.

Důležitá a pozoruhodná je vedle hudební struktury a naznačených dějových zápletek a témat především jazyková podoba textu. Hutné vyprávění s dlouhými odstavci bez dialogů je psáno jakýmsi odosobněným technizovaným jazykem, s ironickým odstupem a ze tří úhlů pohledu: Eričina, Walterova a matčina. Je plné slovních hříček a narážek, otevřené ve scénách násilí a sexu. Právě jazyková podoba může mnohým činit problémy, jazyk je však to, na čem jsou díla Jelinekové postavenä, to, co je na její tvorbě nejpozoruhodnější a nejhodnotnější, jakkoli nás právě to může odradit. Odstup, jaký si autorka zachovává, jak se dívá na své postavy, jí však umožòuje hluboké rozkrytí motivů a příčin jejich jednání. Nikdy nesklouzne k soucitu ani k porozumění, jen chladně zaznamenává a analyzuje; nekritizuje ani nehodnotí, to nechává na čtenáři. V nadsázce zde ukazuje současnou vyhaslost citů, fyzično povýšené na lásku, vyprahlý odosobněný svět, skrývání se pod maskou ušlechtilosti a spořádanosti, konzumnost života doma před televizní obrazovkou, která vše servíruje přímo na dlani a přitom nenápadně ohlupuje a omezuje naši aktivitu.

Srovnáme-li filmovou verzi s románem, musíme především ocenit herecké obsazení a výkony tří hlavních představitelů: Isabelle Huppertová, Benoit Magimel a Annie Girardotová podávají pamětihodné a přesvědčivé portréty nejednoduchých postav. Také chladnost textu je do filmu přenesena přesně a jisté dílčí posuny a změny v ději oproti knize nijak nevadí. Celkově jde o citlivý a dobrý přepis románu do filmové podoby. Nejde sem ale přenést všechno, zejména jazykové nuance zůstaly pochopitelně stranou. A to je hlavní problém filmu: zatímco románu vévodí nad chladem a vážností příběhu ironičnost a neosobnost jazyka, nese se film v až příliš vážné a tragické rovině; zatímco román je mnohovýznamový a mnohostrunný, je film Michaela Hanekeho až příliš jednorozměrný; zatímco román více rozvádí postavu matky a její tragický vliv na dceru, zaměřuje se film především na podivnou mileneckou dvojici. Film je plný krásné a dobře vybrané hudby, která je v opozici k chladnému příběhu nízkých vášní a je též ocenění hodné, že i kniha, psaný text, je plná hudby a hudebnosti i zmíněného kontrastu (viz např. scéna – v románu i ve filmu – dnes již prakticky zaniklého domácího muzicírování v bytě polských emigrantů, kde koncertuje i Erika). Na závěr je pak třeba ocenit kvalitu českého překladu a vyslovit přání, aby se i přes obtížnost a rozporuplnost díla Jelinekové dostalo i na další české verze např. románů Vyděděnci a Děti mrtvých, které sama autorka pokládá za své vrcholné texty.

 

© _______
článek vyšel v _______
na iLiteratura.cz se souhlasem _______

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 111 čtenářů.

Diskuse

Vložil: taihun, 27.04.2005 16:54
Jelinek, Elfriede: Pianistka 1
s usmevem jsem si precetla tuto recenzi...ne, tato recenze neni prumerna..erika si vzala nuz..ale ze by chtela ublizit walterovi?..ale..ale..to by bylo preci nelogicke..pani jelinek nepsala antickou tragedii..co si tu knihu precist znova?.. a ty nudne odstavce nepreskakovat?:))
Vložil: Ceres, 23.02.2005 19:04
Jelinek, Elfriede: Pianistka 1
" jazyk je však to, na čem jsou díla Jelinekové postavenä, to, co je na její tvorbě nejpozoruhodnější a nejhodnotnější"....Tak jak je mozne, ze prawe teto strance jazyka je v recenzi venovan snad ten nejmensi a kulhavy odstavecek? Ale pokud se autor spokoji s prumernosti, pak je vse v poradku. Je mimochodem... usmevne, jak pekne koresponduje prumernost recenze s otazkou prumernosti v Pianistce. kazdopadně, myslim,ze popisovat tzv "dej" je jako dat si naplast na zdravy oko. S uctou, A.A.
Vložil: Pavan, 17.02.2005 21:18
Jelinek, Elfriede: Pianistka 1
Tak především, román Pianistka je naprosto vyjímečný, kdo mu nerozumí, ať se o něj ani nezmiňuje. Je zbytečné popisovat tolik místa o ději. Román je jedinečný především v odhodlanosti učinit sex a touhu tématem, a to navíc nevídaným, hlubokým způsobem ale hlavně velice živým, uvěřitelným. Jazyk je dalším... překvapením románu, ale není to zde to nejhlavnější. Jde o styl, metodu (to je víc než řazení a výběr slov - jazyk). Jelinekova se vypisuje, svoje nitro, svoje vzpomínky a také své touhy...Výsledný dojem, je naprosto nová, živá a temná kniha. Je to proto podobné výsledku četby Kafkových příběhů, vůbec mám pocit, že ona je zčásti dědičkou jeho vyprávěčského veleumění, i když Kafka v celkovém pohledu nahraditelný samozřejmě není. Po Pianistce se vůbec nedivím, že obdržela nějakou cenu a že to je Nobelovka je odpovídající. Co chci zmínit a co mě štve a rozuřuje jsou špatné, uhýbající výklady. Na záložkách Pianistky se dozvíme, že v románu je důležitejší něž cokoliv jiného "zesměšnění rakouské kulturní scény" či tak něco. Tak jsem najednou nevěděl, jestli jsem četl tentýž román! Čím tak uráží tato hloupá věta? Především o žádné zesměšňování kulturní scény ve Vídni se v románu nejedná, pokud je román o něčem, tak o tomto jistě ne. Obsahem je kouzelný svět jedné učitelky, která navenek přísná, odměřená, nám v příběhu ukazuje co má v nitru! Jde i do minulosti. O co jde? O veleodvážný pokus popsat své pocity, jistě se zde najde více lidí, o to jde, jedná se o velice živý, opravdový text. A pak někdo přijde a začne plácat věty o to, co je důležitejší. Jde o to, že tento vzorový výklad, protože je umístěn na záložkách mate, a mlží a zabraňuje jasný vhled do románu. Chce to větší odvážnost a ne se schovávat za trapná klišé, jak jsme svědky, když čteme, text na záložkách. - Lidé se bojí otevřeně nazvat co si právě přečetli (pokud to tedy pochopili)a sáhnou do proudu bezobsažných klišé a vyloví z něho pak prázdné sdělení, která nemá s pravou podstatou románu nic společného. A tato neschopnost (odvhahy, v horším případě pak nepochopení) u vykladatelů románu, velmi bolí...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

51%čtenáři

zhlédnuto 7311x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce