Francouzský spisovatel Hervé Prudon (1950), známý zejména jako autor dobrých detektivek Tarzan malade (Nemocný tarzan, 1979, reedice Gallimard, 1997), se v poslední době žánrově již tak nevymezuje - Venise attendra (Benátky počkají, Grasset, 2000).  Nedávno vydal další román s názvem Ours et fils (Medvěd a syn). Je to příběh o láskyplném vztahu otce a syna, někdy ale překypujícím násilnostmi a zlou vůlí. Kritika ocenila zejména styl této knihy, autora vynáší jako mistra v zacházení se slovy.

Prudonovo téma, které se vine jednotlivými jeho díly, je lidské neštěstí. Spisovatel je ale pojednává obdivuhodně hravým jazykem. I tento poslední román, jehož námět žádnou radost neskýtá, čtenáři přesto nabízí potěšení: útěchu krásného stylu. Prudon píše s lehkou ironií, jeho požitkářská hra se slovy dodává příběhu nový rozměr. „Jeho styl je plný energie spjaté s depresivní polyfonií slov: autor je bere do rukou, ždímá s radostí i smutkem, dokud nevydají všechny skryté významy a vztahy, neukážou se ve všech možných kontextech, až po nich, tak jako před nimi, nezůstane vlastně nic,“ poeticky Prudonův rukopis charakterizuje kritik Philippe Lançon.

Ours et fils představuje smutný příběh. Vypráví ho ještě ani ne dvacetiletý syn. S otcem je vyhodili z vědecké expedice na Sibiř. Není jasné, kolik je pravdy na příhodě z dalekých krajů o nálezu mamuta a plukovníkovi, jenž se vypařil i s penězi obou protagonistů. Skutečnost je ale ještě mrazivější než sibiřské fatamorgány: doma ty dva nikdo nečeká, matka je z nich velmi rozčarovaná, sestra bez žvýkačky a sluchátek na uších neudělá ani krok. Domov je zkrátka jen cizí, hnusný domek na předměstí.

Nezbývá než znovu se vydat na cestu, tentokrát to znamená jen bezcílné toulání po nehostinném předměstí, otec se synem těžko nacházejí společnou řeč, třou bídu. Vše vrcholí otřesnou scénou, kdy si syn přivede domů partičku ze sousedního města. Jeho zbijí, sestru znásilní, zničí co mohou. Otec v pomatení podpálí auto v garáži a zmizí. Syn se ocitá na psychiatrii, matka se o něho starat odmítá. Naštěstí přichází otec a bere ho k sobě. Toulají se dál, nakonec se znovu pohádají. Syn se spřáhne s bezdomovci. Otec, který se při synově narození vyléčil z alkoholismu, teď znovu začíná pít. Závěr knihy je výzvou k nové cestě: než takhle žít, je lepší vydat se pryč. Třeba do Vladivostoku…

Prudonova krutá kniha o jedné etapě života otce a syna se odehrává v zašlém zapadákově, často v těžko představitelných scenériích a podle sotva předvídatelných scénářů. Vypráví o alkoholu, o násilí, o falešných hráčích, kteří se s partou v zádech stávají hrdiny doby. Pojednává o vztazích, jež zas tak často literárním tématem nebývají. I tyhle zoufalé dnešní osudy ale Prudon dokáže podat pěkným jazykem, přenést je do tradiční literatury bez laciného přikrašlování chudou transpozicí pokleslého vyjadřování. V některých kritikách se objevilo přirovnání k Célinovi (v knize dokonce jsou některé pasáže či scény jasnou aluzí na Célinovy romány), jistě přehnané co do významu nebo literární hodnoty díla, ovšem přijatelné, pokud jde jen o naznačení vyznění, tematického zařazení románu Ours et fils.