Mohlo by se zdát, že po pádu apartheidu v Jihoafrické republice ztratí mnoho tamějších spisovatelů hlavní či důležité téma své tvorby. Opak je však pravdou, jak ukazují mj. díla dvou nositelů Nobelovy ceny za literaturu, Nadine Gordimerové a J. M. Coetzeeho. Vnější ghetta, ta viditelná, která již padla, je vždy jednodušší odstranit, avšak vnitřní ghetta, která zůstávají v nás, ta už se odstraňují hůře (lze-li je vůbec odstranit). O tom nás přesvědčuje i zatím poslední román Nadine Gordimerové (1923), který u nás vyšel pod názvem Poutníci. Je to bohužel teprve druhá kniha, která u nás této autorce vychází; dosud jsme znali pouze povídkový soubor Pátkova šlépěj (č. 1989). Větší štěstí měli slovenští čtenáři: román Status quo z roku 1974, oceněný Booker Prize, vyšel v r. 1988; v r. 1992 pak ještě vyšel román July a jeho ľudia (v originále 1981), patřící k jejím nejlepším dílům. Nobelovu cenu získala Gordimerová v roce 1991 a i poté vydala několik románů a povídkových souborů, v nichž přesvědčuje, že cenu nejvyšší získala po právu.

Román Poutníci (The Pickup, 2001) začíná ve chvíli, kdy se hrdince Julii Summersové porouchá auto v chudinské černošské čtvrti Johannesburgu. V dílně, kam dá auto opravit, se třicetiletá Julie seznámí s o rok mladším mužem, uprchlíkem z kterési arabské země. Abdu, jak si mladík říká (je to jen běžné označení muže v arabském světě), je v JAR nelegálně a hrozí mu vyhoštění ze země. Ve vztahu s Julií vidí svou šanci, jak získat trvalý pobyt nebo legální vstup do jiné vyspělé země. Julie totiž pochází z bohaté rodiny, ale se svým otcem se téměř nestýká a jeho penězi pohrdá. Její „vzpoura“ je však spíše povrchní a salonní. Teprve díky Abduovi se pomalu začíná měnit. Mnohem více si nyní uvědomuje prázdnotu svého života na straně jedné i vzdálenost otcovým hodnotám na straně druhé. Hluboce se do Abdua zamiluje a nevidí, že jeho láska k ní je přece jen zištnější. Odmítá požádat otce s jeho vlivem o pomoc pro Abdua. Ten se nakonec musí vrátit zpět do vlasti. Julie se rozhodne opustit svůj dosavadní poklidný a zajištěný život a odejít s ním. Všemi je varována před poměry, které v jeho chudé zemi panují, ale přesto odejde. Provdá se za Abdua a začne žít u jeho početné rodiny ve vesnici, kolem níž je jen poušť. Tady se Abdu mění v Ibráhíma, což je jeho skutečné jméno. Julie se snaží sžít s jeho rodinou a vyučuje angličtinu. Mnohem lépe než Abduovi se jí daří bořit ona vnitřní ghetta rasismu a intolerance. Nalezne nový smysl života v dosud nepoznané rodinné pospolitosti a po boku milovaného muže, kterého stále vnímá především jako milence, což jejich vztah obohacuje. Abdu se však neustále snaží dostat pryč a dokola žádá na zkorumpovaných úřadech o vízum do Austrálie, Kanady či USA. I tady se projeví rozdíly: jeho žena by sice byla vítána hned, on však nikoli; takových lidí jako on je v západním světě ohrožovaném islámským fundamentalismem a terorismem a vlnami imigrantů dost. Po více než roce se mu to nakonec podaří. K úspěchu mu však pomůže také Juliina matka, žijící po rozvodu v Kalifornii. A nastává nový rozpor: manželka, která by měla být poslušná svého muže, odmítne odejít. Chce zůstat zde, v poušti, na chudém venkově, kde našla smysl života, ne v honbě za úspěchem a kariérou, ale v každodenním trápení s nedostatkem a s cizím jazykem, kulturou, náboženstvím a zvyklostmi, které ji fascinují. A především nechce odejít do Kalifornie, která je pro ni symbolem právě toho všeho, co opustila, když s Abduem/Ibráhímem odešla. Propast mezi oběma milenci je nyní již zřejmě nepřekonatelná. Na konci odjíždí muž sám a Julie zůstává; oba předstírají, že za ním přijede později, až si Abdu najde práci a bydlení.

Konec je úmyslně otevřený, závěry autorka nepředkládá, čtenář si je musí najít sám. Obě postavy hledají zemi, v níž by se jejich odlišnosti mohli co nejvíce smazat. To však není možné, kromě lásky: „Tu noc se milovali tak, že to milování bylo nějakou další zemí, zemí samou o sobě, ne tvou či mou.“ (s. 99)

Vhodně zvolený český název Poutníci vyjadřuje jedno z témat knihy: putování; pouť za láskou, za porozuměním a tolerancí, pouť do nové země, do lepší budoucnosti, za jinou kulturou a jejími zvyky a jazykem atd. Takových poutí je dnešní svět plný a vlastně jsou tito poutníci pro dnešní dobu typičtí. Všude narážíme na podobná vnitřní ghetta, když už ne vnější. Pro tento dotek současné reality je román Nadine Gordimerové, psaný krásným poetickým a citlivým jazykem (a výborný český překlad tomu jen pomáhá), velmi působivý a hodnotný. Autorce se podařilo věrně zachytit povahy hlavních postav, jejich rozdíly i to, co je spojuje, a především rozporuplný svět, v němž musí své problémy řešit: jihoafrické velkoměsto, kde se všechny problémy mohou skrýt pod povrchem, ale přesto je není možné přehlížet, i vesnici v poušti, kde je vše viditelnější a mnohem odhalenější a syrovější, i když se může zdát, že písek vše očistí. Jako zakletý kafkovský zámek pak působí snahy obou milenců vycestovat do jiné země: snaží se o to dvakrát a pokaždé jinak, ale pokaždé stejně složitě a tragicky absurdně. Méně přesvědčivě na mne však působí např. poněkud schematická revolta Julie proti světu svého otce, stále dokola připomínaná minulost Julie a jí podobných přátel z jedné kavárny, kde se planě diskutuje, či poněkud zbytečný a nijak nerozvedený motiv jejího strýce gynekologa (s ním si Julie rozumí lépe než s otcem a také od něj žádá pomoc, jíž se jí dostane), obviněného neprávem ze sexuálního obtěžování pacientky, který působí poměrně lacině, byť by se dal tento velice aktuální problém rozvést podrobněji a hlouběji, ale to už by byl zase jiný příběh.