Brussig, Thomas

Brussig, Thomas

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor se současným německým autorem Thomasem Brussigem o jeho knihách a o Berlínu.

Hrdinové po létech
rozhovor s Thomasem Brussigem

Jaký je váš vztah k Berlínu?
Berlín je město, ve kterém jsem se narodil a vyrůstal. Pro mne měl Berlín vždy i tu druhou stranu, onen Západ, který jsem ale neznal, o kterém však současně nemohu říci, že by mi chyběl. Můj pohled na Berlín se od 9. listopadu 1989 nijak zásadně nezměnil. Berlín pro mě byl vždycky tím městem, ve kterém se svářelo mnoho různých sil, které však nejsou tematizovány. A právě pro umělce je to složité, protože město se vůbec nezajímá o tom, co v něm vzniká… v tom si jsou západní a východní Berlín velmi podobné. Existuje jakási berlínská konstanta… dá se říci, že toto město je tolerantní, vstřícné, ale současně není definováno hlouběji, do Berlína můžete přijet jako Čech, Španěl nebo Rus a své místo si tady najdete. Ale v tomhle městě v podstatě nikdo nevládne, nikdo nemůže říct, já jsem tady pánem, každý tady má svůj prostor, bohatý i chudý. Zároveň musím říci, že si tady člověk nemusí lámat hlavu, co si na sebe vezme, když jde ven, jak se bude ukazovat. Není třeba stát půl hodiny před zrcadlem, než se člověk odváží vyjít na ulici. V Berlíně to není potřeba.

Jak by tuto skutečnost okomentovala hlavní postava vašeho románu Hrdinové jako my Klaus Uhltzscht?
Milostivé nebe, myslím, si, že by tyto roky vůbec nepochopil, protože by byl tak silně posedlý sám sebou.

Už je to pár let, ale žije ještě dnes tento váš literární hrdina?
To je těžká otázka, zda žije a kde… Určitě ještě žije, ale pochopitelně jde o literární postavu, která se velmi dobře hodí k osvětlení totalitarismu, já jsem ji poslal do totalitarismu, který žije v zásadě ze lži, a ten, kdo věří ve lži, si podle lži utváří svůj svět. Když je tato doba pryč, ztrácí moje literární postava svoji břitkost, což byl také důvod, proč jsem ji doposud neoživil. Vlastně si nedovedu představit, že bych na jeho příběh nějak navázal. Není to tak, že by tato doba nebyla zajímavá, ale není to tak, že by se sem tato postava, tento Klaus Uhltzscht, hodila.

Váš román Hrdinové jako my byl označován za ostalgický. Osobně to pokládám spíše za trapné heslo, ale co si vy spojujete s pojmem „ostalgie“?
Hm, ostalgie… je to pochopitelně jen slovní hříčka… Domnívám se, že každý člověk je nostalgický. Dříve bylo lépe, to přece víme všichni. V Německu je tomu dnes tak, že – jak bych to řekl… Západní Němci mohli přenést svou minulost zcela nepřerušovaně do současnosti, zatímco východní Němci mají svou minulost a svou současnost. Mezitím je však ostrá hranice. S tím také souvisí, že minulost východních Němců je poznamenána útlakem… a tuto minulost navíc východní a západní Němci vnímají a hodnotí zcela odlišně. Například Češi si mohou svou totalitní minulost vyhodnotit sami, není nikdo, kým by si museli nechávat svou minulost posuzovat. A právě proto, že výroky o někdejší NDR jsou tak zničující a redukují se na výroky o „totalitním režimu“, „státu špiclů“, tak takovému nediferencovanému odsuzování se vzpírá obyčejná lidská nostalgie, která stále hlásá, že dřív bylo lépe, lhostejno, jak to dřív bylo doopravdy. A proto působí tato ostalgie jako cosi podivuhodného, najednou je díky ní očividně nehezká doba vnímána jako krásná.

Vy jste ostalgický?
A zda jsem ostalgický já? Několikrát jsem se přistihl, jak vyprávím s rozzářenýma očima historky z dřívějška, a když se to stávalo stále častěji, napsal jsem svou druhou knihu – Na kratším konci Sluneční aleje, která u vás vyšla pod názvem Na kratším konci ulice. To je kniha neskrývaně ostalgická, zajímá ji pouze ostalgie. Její příběh vyprávím ostalgicky, jako jemně retušovanou, krásnou lež, nikoli jako pravdu. Jsem sice nostalgický, nicméně se nechci zbavovat vlastní minulosti. I když je nostalgie cosi krásného, nejsem tak hloupý, abych si myslel, že se dá věřit tomu, co mi o minulých časech říká moje nostalgie.

Je nostalgie a váš způsob psaní pokusem o zvládnutí historie?
Je to tak, že jiní lidi udělali s bývalým režimem odlišnou zkušenost než já. Oni seděli ve vězení a já ne. Snad proto mi bude prominuto, když má nenávist někdy pomine, když někdy skočí. Zvládnout dějiny, to je velký problém. Domnívám se, že časy bývalého NDR a rozdělení Německa byly absurdním a jedinečným settingem, že za těchto zcela specifických podmínek vznikaly zcela jedinečné příběhy. A mě jako spisovatele vzrušuje tyto příběhy vyprávět, mám pocit, že kdyby tyto příběhy nebyly vyprávěny, pak by byly jednou provždy pryč. A zda jsou tím zvládnuty dějiny? Mám pocit, že ano. Protože ve své nejnovější knize už vůbec o NDR nehovořím, jde v ní o jisté mezidobí, tak mám pocit, že jsem k tomu už řekl úplně všechno a že nemám potřebu vracet se do oněch let zase zpátky. Ale podnět k psaní je vždycky nový, tedy aspoň si myslím.

Co je podnětem k vašemu psaní?
Popudem k napsání románu Hrdinové jako my bylo rozčilení. Nicméně jsem nikomu v bývalé NDR nechtěl vyčítat selhání… jak víme, posléze se ze všech najednou stali bojovníci proti režimu… u románu Na kratším konci ulice byla podnětem k psaní otázka, kterou jsem položil sám sobě: Jak se mohla doba, o které vím, že jsem ji nemiloval, právě naopak, v mých vzpomínkách tak proměnit, jako bych ji viděl zastřeně. I to byly otázky, které jsem si pokládal, když jsem v roce 1989 psal svou knihu.

A kde jste vlastně byl, když padala zeď?
Byl jsem v Berlíně, ale co jsem dělal oné noci, neřeknu, protože jsem napsal knihu v ich-formě o člověku, který zásadním způsobem přispěl k pádu zdi. Ale řeknu vám, co jsem dělal odpoledne. To odpoledne jsem nesl rukopis svého románu do nakladatelství Aufbau, což bylo nejvýznamnější vydavatelství někdejší NDR. Byla to doba, kdy všichni cítili, že brzy musí cenzura padnout, a v nakladatelství jsem uviděl neskutečně velké haldy papírů, spousty lidí najednou nosili do nakladatelství svoje rukopisy, které vytáhli ze šuplíků a rozhodli se je vydat. A když jsem tam přišel já a uviděl ty hromady rukopisů, hned mě napadlo, hm, no dobře, tak z toho nic nebude… a navíc jsem v nakladatelství ani nikoho neznal, zkrátka jsem se rozhodl a bez ohlášení jsem se vydal do nakladatelství, aniž by o mě někdo něco věděl. A když o čtyři měsíce později kniha opravdu vyšla, byl jsem na ni opravdu pyšný.

Co bylo popudem k napsání vašeho nejnovějšího románu?
V tomto románu jde o německý rok, tedy od léta 1989 do léta 1990. To byla v mém životě velmi důležitá doba, tento rok opravdu vyčnívá. Román se jmenuje se Wie es leuchtet. Je to doba, kdy padl starý systém, a nový ještě nebyl ustaven. Je to takové mezidobí, kde se zdá být všechno možné, kde dochází k protestům, vzpuorám, kde se opakovaně objevuje cosi neočekávaného, a kde se začínají znovu míchat karty, pro spisovatele je to velmi vděčná a plodná situace. V tomto románu jde o velký ansámbl postav, které právě tuto dobu prožívají, o příběhy, které se propojují, ale někdy se dotýkají jen nepatrně, je to jako podhoubí, podobně se rozrůstají a prorůstají i mé příběhy.

Na váš nový román jsme si museli dlouho počkat. Co jste dělal mezitím?
Inu, psal jsem… například monolog fotbalového trenéra Život až po chlapy, který byl přeložen i do češtiny a v Čechách také dramatizován, potom jsem s Edgarem Reizem pracoval na jednom projektu a myslím si, že se to nedá podcenit, ale tento nový román má přes šest set stran, a to už se dá trochu námahy, to se nedá napsat ze dne na den.

Myslíte si, že se dá komunistické dědictví odstranit jednou provždy? Anebo to v lidech zůstane navždy?
Když se zamyslíme nad tím, jak to všechno dopadlo, že to neskončilo katastrofou třetí světové války, a že jsme to prožili jako mladí lidé, tak musím konstatovat, že nemám žádný dramatický vztah ke komunismu, tedy k takovému, jaký jsem prožil já osobně. Domnívám se, že životní zkušenost dvou politických systémů – komunistického a kapitalistického – , není špatná, skvělé je tom to, že jeden z nich skončil, a že skončil dříve, než jsem zahořkl, lidé, kteří jsou o patnáct let starší, si o tom možná myslí něco jiného. Myslím si, že zkušenost doby minulé a zkušenost dneška propůjčuje životu určitou závažnost a zkušenost… právě zkušenost revoluce je zřejmě i pro Čechy čímsi příjemným, je skvělé prostě vědět, že se dá pouze zpěvem a nějakým shromažďováním pokořit a zničit moc, která se tváří, že je tu navěky. Stojíte, smějete se a najednou je ta moc pryč, to je na tom to hezké…

To ano, ale u nás se na dobu minulou téměř okamžitě zapomenulo, dnes už se jen málokdo zajímá o komunismus.
I komunismus je jen určitá etapa. Myslím si, že zkušenost toho, že je člověk dostatečně silný na to, aby se zbavil něčeho, co doopravdy nechce, je velmi důležitá. V posledních letech slýchávám stále znovu, že komunismus je pryč, že už nikoho nezajímá. Obraťme list, slýchávám. Ale to je přece navždy váš původ, ať děláte, co chcete. A kdo se nezajímá o svůj původ? To neznamená, že by Češi zůstali navždy komunisty, to vůbec ne, Češi byli v Evropě možná tím nejméně vhodným národem pro komunistické ideje, jednak proto, že jde o národ uprostřed Evropy, a jednak byli pro mě vždycky tím skutečným poraženým ve druhé světové válce. Ale není možné dělat jako by nic. Pořád přeci umíme ty pionýrské písničky, pamatujeme se na ty televizní pořady. I tuto dobu prožíváme jenom jednou a jistým způsobem nás také ovlivní, byť i v tom smyslu, že bychom se od této doby chtěli osvobodit.

A otázka na závěr: Máte rád své hrdiny?
Ano, vždycky, i když, teď musím popřemýšlet… otec Klause Uhlzschta je možná výjimka, ten je opravdu příšerný, ale jinak bych řekl, že všechny své hrdiny mám opravdu rád. Mám rád i fotbalového trenéra, přestože bych vedle něho nechtěl sedět, ale mám ho rád.

Thomase Brussiga se ptal Tomáš Dimter

Rozhovor byl pořízen pro „berlínský den“ Českého rozhlasu 3 – Vltava (27.11.2004)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4164x

Inzerce