Jakmile moskevská mládež bezstarostně vyrazí s lahváčem v ruce do širokých bulvárů a popíjejíc pozoruje pučící pupeny stromů, tamní samorostlý básník German Lukomnikov balí kufry a nasedá do vlaku směr Saratov. Z jarní Moskvy ho vyhání alergické astma. Saratov, který leží na Volze patnáct hodin jízdy vlakem na jih od hlavního města, se mu stal kouzelným místem, kde ho nepřepadávají záchvaty dusivého kašle. Zatím co v Moskvě vše teprve raší, Saratov je zalit zelení, všechny nebezpečné stromy již odkvetly.

Každoročně se na jeden měsíc German zabydluje v témže jednopokojovém bytě s kuchyní. Bytu vévodí velké kanape, na němž je možné „po oblomovsku“ strávit celý dlouhý pobyt. A co také jiného podnikat ve městě, které od počátku 19. století sluje zapadákovem nad zapadákovy. Jenže alespoň protentokrát musel German Lukomnikov svou lenošku opustit. „Do zapadlé díry, do Saratova!“ jak se nevybíravě vyjadřuje jedna z postav dramatu Hoře z rozumu Alexandra Sergejeviče Gribojedova, se vydali dva zážitků chtiví Češi. A Germanovi nezbylo než vylézt z vyhřáté postele, postavit na plotnu plný hrnec pohanky a pak ji servírovat s přetékající sklenicí třicetiprocentní smetany. Navíc musel moskevský básník cizincům dokázat, že Rusko si skutečně zaslouží pověst nejsečtělejšího a nejkulturnějšího národa, že poezie se nepíše jen ve dvou „hlavních“ městech, ale i v provincii. A tak začal German nic netušící Čechy rozvláčně zasvěcovat do místního literárního života, který měli zanedlouho příležitost spatřit na vlastní oči.

Přijeli právě včas – v rámci saratovských německých dnů probíhala v tamní knihovně konference o experimentální poezii. V maličkém sále se za dlouhým stolem sešla celá místní kulturní honorace, cizím byl však vstup přísně zakázán. Ale German uprosil organizátory, aby jeho přátelé z Čech (zajímají se přece o současnou ruskou literaturu!), dostali výjimku z tohoto pravidla. A tak German vítězoslavně telefonuje: „Můžete přijít!!!“ Češi, kteří si přijeli do Saratova odpočinout od Moskvy a půtek v jejích literárních kruzích, se líně zvedají a tiše si nadávají, že jeden z prvních slunečných dnů po ukrutné ruské zimě budou muset strávit v přítmí místní provinční knihovny. Vstupují do sálu, kde už se čte minimálně třetí referát na téma ruská či německá avantgarda. Osazenstvo lapá každé slovo a horlivě si zapisuje věčná moudra do svých poznámkových bloků. Už se asi nestihnou zorientovat. German na ně jen nenápadně mrkne, jako že to nevadí. Do čela stolu se posadil asi pětačtyřicetiletý muž západního střihu – ruský básník a profesor na jakési německé univerzitě – Sergej Birjukov. Začíná číst svůj nadmíru erudovaný referát. Po ruce jsou mu dva jeho poskoci, patrně němečtí doktoranti tamní slavistiky, jakýsi Bobčinskij a Dobčinskij, kteří nesměle svému generálovi přitakávají. Ale to už pomalu odbíjí jedna hodina po poledni a všem kručí v břiše – pravý čas na oběd. Celý sál se hromadně přesouvá do slavnostní síně, kde jsou na stole potaženém bílým ubrusem připraveny plastikové talířky s obědem. A začíná být jasné, proč byl počet hostů tak přísně omezován. Naštěstí kdosi z pozvaných patrně nedorazil, a tak se i milí dva neohlášení zahraniční hosté mohou chopit svého korýtka. Po obědě program pokračuje – tentokrát v slavnostní síni. Slova se ujímá Bobčinskij-Dobčinskij a všichni přísedící se chytají za hlavu. Bobčinskij-Dobčinskij neví, kde udělal chybu, a tak marně vysílá signály do publika svému nadřízenému Birjukovovi: „Vždyť jste nám to právě takhle a ne jinak vykládal na semináři!“ Ten však dělá jako že nic. German skládá posměšné veršíky na toto setkání a celou avantgardu a Češi už nejsou s to tuto maškarádu vydržet a opouští sál. Venku je čeká rozpálený den a místní básník (také nevydržel) s knížecím jménem Golicyn. A už všichni tři prchají co nejdál od místní knihovny do čtvrtí se starou zástavbou dřevěných domků – cizinci se s teplým lahváčem v ruce dojímají nad periferií.

Zasvěcování do saratovského kulturního života však nekončí. Večer je na pořadu dne návštěva narozeninového večírku bývalé šéfredaktorky zaniklého žurnálu Volha. Na vybetonovaném náměstí, kterému, jak jinak, vévodí socha Lenina v nadživotní velikosti, se German marně snaží sehnat květinu pro oslavenkyni – vybírá mezi břízkami a tújemi v květináčích, nakonec raději někde cestou utrhne odkvétající kaštan. Když asi v sedm hodin vstoupí do rozpadajícího se dřevěného domku, večírek je již v plném proudu a hostitelé už nejsou schopní soustředit se na nově příchozí. Pozornost na sebe upoutá až básník Golicyn, který začíná vyprávět svou příhodu z předešlé noci. Rodiče se pod dojmem všelijakých reklam rozhodli zachránit svého nezdárného, asi pětatřicetiletého syna před alkoholismem. Bez jeho vědomí mu do jídla nasypali cosi jako antabus. Syn se najedl, napil a dostal záchvat. Celou předešlou noc strávil na jednotce intenzivní péče. Teď se směje, se všemi svorně nadává na rodiče a rozhořčení zapíjí vodkou. Pokoj se vznáší v kouřové mlze. German se pomalu dusí. Dýchat nemůže ani oslavenkyně, která se svíjí na divanu. Básníci, výtvarníci a redaktoři bývalého časopisu Volha dál poklidně pokuřují a prolévají se lihem.

Zážitky ze saratovského kulturního života se uzavírají následujícího dne výletem na letní sídlo „knížete“ Golicyna na vysokém břehu řeky Volhy. Výprava sestávající ze dvou Čechů, Germana a majitele „dači“ doputuje na místo kýženého odpočinku. Všichni jsou okouzleni výhledem do kraje, štěbetajícím ptactvem a unaveni sluncem se ukryjí v příjemném chládku domu. Golicyn navrhuje přípitek na zdárné dobytí cíle. Češi si nalévají po sklenici vína, Golicyn sám úspěšné zdolává čtvrt litru vodky, German nepije. Předtím, než Golicyn usne, stačí v návalu alkoholové upřímnosti Germanovi sdělit, že nemá rád jeho poezii, že ji neměl rád nikdy. German najednou mizí na terase v druhém patře domu a zadumaně hledí na širokou řeku. Češi užívají slunečného dne, procházejí se po břehu, spatří dokonce ledňáčka a je jim jasné, že ze slibované projížďky na loďce už nic nebude. Astmatikovi Germanovi vrtají v hlavě Golicynova slova, sotva rozčilením dýchá a začíná kouřit jednu cigaretu za druhou. Blíží se večer a Golicyn se pomalu probouzí. Je čas vrátit se do města. Celá výprava se začíná prodírat houštím vysokého břehu. Na Germana se sype pyl z ještě neodkvetlých keřů. Cesta najednou končí a Golicyn si v kocovině neví rady, usedne na vanu, přes kterou je položeno prkno – s praskotem se zřítí do vody a dál hledí do dáli. German sýpe. Nakonec se přece jen vymotají ze zeleného zakletí bující přírody.

German pak bude celý večer kouřit cigarety značky Davidoff, které tajně bere z náprsní kapsy bundy své návštěvy, jež leží přehozena přes židli. Bude tak dlouho kouřit a dusit se, dokud návštěva nepřijde a nesebere mu je, protože nechce být příčinou jeho zkázy. German pak jen chrchlajíc zavrtí hlavou: „Vždyť já jako člověk nemám žádnou cenu! Já jsem přece básník!“