Reve, Gerard

Reve, Gerard

studie beletrie zahraniční

Za posledních padesát let snad v nizozemské literatuře není kontroverznější postavy než Gerard Reve.

 

Gerard Reve Madonky a chlapečci

Hledáme-li v nizozemské literatuře nejrůznější skandály, nebude nám činit potíže vyjmenovat celou řadu rozporuplných autorů, kteří otřásli tamními normami, ať již etickými, či estetickými. Avšak za posledních padesát let snad není kontroverznější postavy než Gerard Reve.[1]

Spisovatel, který dodával celým generacím homosexuálů odvahu, pobuřoval konzervativní část nizozemské společnosti upřímnými vyznáními lásky k mužům, jakož i otevřeným líčením skutečných i fantaskních pohlavních styků s „chlapečky“. Ač ve svých knihách odhaloval i sadomasochistický podtext líčených homosexuálních vztahů, dokázal se vždy vyhnout perverzitě a obscénnosti. Tedy alespoň v očích tolerantních, pokrokových čtenářů. Tuto skupinu si však spisovatel dokázal „rozházet“ svým ortodoxním katolicismem. Vroucně se vyznával z lásky k Bohu, k Ježíši Kristu a zvláště k Panně Marii. Se zápalem konvertity prožívá náboženská mystéria, kaje se ze svých hříchů a prosí za odpuštění. To vzbuzovalo u moderních intelektuálů šedesátých a sedmdesátých let přinejmenším údiv, většinou však nepochopení. Zatímco se progresivnější Nizozemci odpoutávali od (převážně protestantské) církve a směřovali v politicko-ideovém spektru doleva, Reve vykročil přímo proti proudu: ke konzervativnímu katolictví. Psycholog by spojení Reveho homosexuality s katolicismem pravděpodobně vysvětlil sebemrskačskými sklony, pro něž se autor dal právě k církvi, která mu jeho orientaci nikdy neodpustí a trvale ji bude zavrhovat. Ačkoli provokativnost jeho textů lety pochopitelně ztrácí na síle, další čtenáře nadále přitahuje krása Reveho jazyka, neopakovatelnost stylu a vnitřního vyjádření.

Gerard Reve (vlastním jménem Gerard Kornelis van het Reve, narozen roku 1923) prožil dětství v amsterdamské dělnické čtvrti nepůvabného názvu Betondorp (tedy Betonovice). Vystudoval grafickou školu, po válce vystřídal řadu nejrůznějších zaměstnání, až se konečně uchytil jako reportér listu Het Parool. V roce 1947 vyšel jeho první román De avonden (Večery), v němž se vypořádal s otcovou ateistickou výchovou. Portrét nepochopeného mladíka, který dozrává v tísnivé poválečné atmosféře, se v Nizozemsku stal kultovní knihou padesátých let a dnes je považován za jedno z nejvýznamnějších děl nizozemské literatury 20. století. Sám autor k ní měl poněkud ambivalentní vztah zejména proto, že Večery byly pokaždé vyzdvihovány, když se objevila další Reveho kniha, jako nějaký metr, jímž bude jeho další dílo poměřováno jednou provždy.

Následovaly kratší prozaické útvary - novela Werther Nieland (1949) a De ondergang van de familie Boslowitz (Zánik rodiny Boslowitzů – 1950, časopisecky už 1946, Criterium). V roce 1951, poté, co byla na základě pohoršlivých pasáží v Reveho anglicky psané povídce Melancholia (Melancholie) zamítnuta jeho žádost o státem dotované zahraniční stipendium, odjíždí dotčený spisovatel ze země s pevným rozhodnutím, že již nikdy nenapíše ani slovo nizozemsky. Sbírka novel The acrobat and other stories (Akrobat a další příběhy) napsaná a roku 1956 vydaná v angličtině, ovšem žádný úspěch nesklidila. Reve tedy porušil předsevzetí a publikoval knihu ve své mateřštině pod názvem Vier Wintervertellingen (Čtyři zimní povídačky).

Od roku 1962 vydával v časopise Tirade dopisy z cest, které později sebral do dvou svazků, Op weg naar het einde (Cestou ke konci, 1963) a Nader tot U (Blíže k Tobě, 1969). Dopisy byly zjevně nejvhodnější formou pro plné rozvinutí jeho osobitého stylu, který se v Nizozemsku stal pojmem. „Revismus“ je ve velké encyklopedii Winkler-Prins definován jako „náboženskými, mystickými a sadomasochistickými prvky prostoupený popis milostného rituálu“. Oba svazky dopisů zvedly vlnu publicity a rozpoutaly politickou debatu. Konzervativní senátor H. Algra Revemu vyčetl, že se opovážil „s bezohlednou drzostí stavět homosexualitu na roveň podivuhodné milostné hře mezi mužem a ženou“, a později vyzval vládu, aby literaturu, kterou dotuje, nejprve posoudila, jinak totiž „platí se zavřenýma očima vulgarismy“. Díky této debatě se Reve stává náhle středem mediální pozornosti, což se okamžitě odráží na prodejnosti dopisů Cestou ke konci.

Za druhý svazek, Blíže k Tobě, stanul Reve dokonce 20. října 1966 jako obžalovaný před amsterdamským městským soudem. Státní žalobce jej na základě paragrafu 147[2] nizozemského Trestního zákoníku obžaloval z úmyslného „výsměšného rouhání“ , kterým se měl dotknout náboženského cítění skupiny osob. Podnětem k trestnímu stíhání byla odvážná pasáž o sblížení s Bohem, v níž si autor Boha představuje jako šedého oslíka a sblížení s ním jako obcování s tímto zvířetem. Soud tehdy rozhodl, že se sice jedná o „rouhání“, ale že je nelze jednoznačně označit za výsměšné, a tedy ani za trestné. Trestní stíhání obviněného spisovatele bylo zastaveno. S tím se ovšem Reve nehodlal spokojit. Odvolal se k vrchnímu soudu s tím, že chce být zcela zproštěn všech obvinění. Nenechal se již zastupovat a ujal se obhajoby sám. Řeč, v níž hájil především výsostné právo každého člověka na svobodu slova, a zejména pak právo spisovatele na obrazné vyjádření skutečnosti, se neminula účinkem a vrchní soud rozhodl zcela v jeho prospěch. To se však nelíbilo státnímu žalobci, který se proti usnesení odvolal. Tak se stalo, že „Oslí proces“, jak se celému sporu podle inkriminované pasáže začalo říkat, skončil až u Nejvyššího soudu Nizozemského království. Ten autora v plné míře rehabilitoval.[3]

V říjnu roku 1969 rozruch kolem Reveho vrcholí, když se televizí živě přenášený slavnostní večer na jeho počest u příležitosti udělení státní literární ceny P. C. Hoofta promění v absurdní cirkus, při němž je v kostele Nejsvětějšího srdce páně posvěcen Reveho svazek s přítelem Tygříkem.[4] Zároveň však Reve slibuje, že se nadále stáhne do ústraní a bude se věnovat pouze psaní.

Svému slibu Reve vskutku dostál, v polovině sedmdesátých let se odstěhoval na jihofrancouzský venkov a publikoval řadu děl, jež patří k zajímavostem nizozemské milostné prózy: De taal der liefde (Jazyk lásky, 1972), Lieve jongens (Hodní hoši, 1973), Het lieve leven (Blahé bytí, 1974), Ik had hem lief (Miloval jsem ho, 1974). V jejich názvech se stále vrací slovo „lief“ (milý). Reve v nich využívá postupů literárního pop-artu, intelektuálně prohloubeného v mimořádně silný camp. Literární kritici ani teoretici si s tímto novým stylem nedokázali dost dobře poradit, neboť nebylo jasné, co Reve míní vážně, a co ne. Dnes s odstupem lze říci, že mimo vyznání lásky milencům snad vůbec nic. V Jazyku lásky a Hodných hoších Reve zcela bezostyšně recykluje uleželé porno, zatuchlý homosex, a mísí je se svatouškovskou zbožností a oddaností královskému majestátu. Příběh obou knih je velmi prostý: vypravěčské já, Gerard Reve, v nich převážně leží v posteli se svým milým a vzrušuje ho i dráždí nejen doteky, ale především vyprávěním nejrůznějších fantazií, v nichž hraje hlavní úlohu právě milenec. Tyto příběhy v příběhu jsou pak vyprávěny v druhé osobě jednotného čísla. A zatímco v příběhu první linie se neodehrává nic napínavého - většinou zůstává u stimulace rukou a následného vyvrcholení -, ve vyprávěních druhého řádu probíhají zběsilé scény se všemi atributy pornografického kýče. Ovšem autor nikde nesklouzne k vulgaritě, proto nelze tyto výjevy tak snadno identifikovat jako hru s použitým materiálem a mohou působit celkem věrohodně. Na čtenáře, který nerozpozná hned ironický záměr autorův, může celek působit velice šokujícím dojmem.

Román Oud en eenzaam (Starý a opuštěný, 1978) ohlašoval novou fázi autorovy tvorby, v níž se vrací k tradiční formě a prostšímu jazykovému výrazu. Podobně jako Moeder en zoon (Matka a syn, 1980) je románem autobiografickým. V osmdesátých letech autor vydal několik svazků dopisů, jimiž si udržoval víceméně stálý okruh čtenářů a obdivovatelů – a už se zdálo, že jeho sláva pomalu uvadá. Avšak v roce 1996, kdy od něj něco převratného očekávali jen opravdoví nadšenci, vychází Het Boek Van Violet en Dood (Kniha Violeti a Smrti). Román, ohlašovaný autorem již o celá desetiletí dříve jako kniha, která učiní všechny ostatní krom bible a telefonního seznamu přebytečnými, se vyšplhal v Nizozemsku do první desítky nejprodávanějších knih a dlouho si své místo udržel. Osvědčenou ironií a černým humorem se Reve vrátil na výsluní.

Ačkoli láska mezi muži hraje v Reveho knihách významnou roli, není jejich tématem, nýbrž pouze motivem. Své téma formuloval spisovatel jako „vyjádření toho, jak neuspokojivá může lidská láska být“. Jeho knihy rozhodně oslovují podstatně širší čtenářské publikum, které je ostatně (jak už to tak v beletrii obecně chodívá) z osmdesáti procent tvořeno ženami.

Dnes je Gerard Reve pokládán za zakladatele nizozemského literárního campu. Byl moderním dandym par excellence. Stejně jako se zbožný homosexuál Andy Warhol nechával zvát na nabubřelé večeře v Bílém domě, kombinoval i Reve svou víru a sexuální orientaci s tehdy naprosto nepopulární loajalitou ke královské rodině. Jako jeden z prvních v Nizozemsku také dokázal využít síly masmédií. Zřejmě zcela cílevědomě absolvoval v polovině padesátých let divadelní kurzy v Londýně, kde si osvojil vystupování před publikem, dokonalé využití mimiky a gest a perfektní přednes textu. Poté se vrhl na televizi. Od roku 1961 se pravidelně objevoval na obrazovce v nejrůznějších programech, a to nikoliv jako zakřiknutý intelektuál, nýbrž jako zkušený bavič.

K popularitě přispívaly také četné aféry: mimo již zmíněný „Oslí proces“ stojí za zmínku třeba ostentativní polibek, jejž spisovatel vtiskl ministryni kultury při předávání státní literární ceny P. C. Hoofta, nebo pře s nadací Kolektivní propaganda nizozemské knihy (CPNB). Ta každoročně vybírá autora knižní prémie k Týdnu knihy, čili pověří některého spisovatele napsáním kratší novely, která se pak ve statisícovém nákladu rozdává v knihkupectvích při nákupu převyšujícím určitou částku. V roce 1981 napsal Reve k tomuto účelu vynikající novelu De vierde man (Čtvrtý muž), pro četné homo-erotické pasáže však byla nadací zamítnuta (vyšla pak v témže roce v obvyklém Reveho nakladatelství a v roce 1983 byla zfilmována). A ani na sklonku života mu není dopřáno pokoje. V roce 2001 byl Gerard Reve za celoživotní dílo vyznamenán literární poctou nejvyšší, Cenou nizozemského písemnictví, kterou jednou za tři roky uděluje střídavě buď královna Nizozemského království, nebo král Belgického království. Krátce před 21. listopadem 2001, kdy měl osmasedmdesátiletý autor převzít cenu z rukou Jeho Veličenstva Alberta II., krále belgického, však bylo oficiálně oznámeno, že ji král (údajně na doporučení ministra kultury) odmítá předat. Důvodem mělo být trestní stíhání pro mravní ohrožování mládeže, zahájené proti spisovatelovu dlouholetému druhovi Joopu Schafthuizenovi. Kulturní veřejnost byla šokována. Spisovatelé apelovali na odstoupení dotyčného ministra, jejich zpočátku ohnivé protesty ovšem vyšuměly do prázdna. Někteří odborníci zase měli za to, že cena byla tímto gestem nenávratně pošpiněna, a žádali její zrušení. Skutečné důvody králova odmítnutí byly nasnadě: jeho království mělo máslo na hlavě pro četné, namnoze nevyřešené pedofilní aféry, do nichž byli zapleteni i vysocí státní úředníci. Rozumně uvažující člověk se však musí ptát, co má s mravnostními delikty svého druha společného Reve, natožpak Cena nizozemského písemnictví? Zbyly jen rozpaky a trapné pocity. Zestárlý a unavený Reve, který se dříve vždy bravurně prodral horšími aférami, jen trpce poznamenal, že ani on se předávání účastnit nebude, a zaslal příslušné instituci číslo svého konta, kam má být finanční odměna poukázána.

V prosinci 2004 se Reve dožil jedenaosmdesáti let. Trpí však Alzheimerovou chorobou ve velmi pokročilém stadiu, na jaře 2004 musel být hospitalizován v ústavu, kde jej jeho věrný druh denně navštěvuje. Jiné návštěvy již mistr nepřijímá. „Kočičky, posílejte mu obrázky kočiček, ty mu dělají radost,“ vzkázal Schafthuizen tisícům Reveho fanoušků.

Čerpáno z:
Kompletní bibliografie na http://www.geocities.com
Rover, Frans de: Confrontatie tussen literatuur en godsdienst in Nederland. In: Nederlandse literatuur, een geschiedenis. Amsterdam / Antverpy 1998; str. 788-795
Smulders, Wilbert: Het einde van de modernistische poëtica. In: Maatstaf 1194/10; str. 4-31
Tento článek je opravenou a rozšířenou verzí příspěvku uveřejněného v Literárních novinách XIII/21 (20/5/2002).

[1] Fotografie vypůjčena se svolením fotografa z http://www.klaaskoppe.nl
[2] Tento paragraf zůstal v zákoníku zachován kupodivu dodnes, jen se jej od procesu s Revem neužívalo. Diskuse o jeho „oživení“ se rozpoutala opět po vraždě kontroverzního režiséra Thea van Gogha v listopadu 2004.
[3] Oslí proces, který se stal jedním z precedentů střetu literatury se společností respektive s náboženstvím, svým průběhem i výsledkem dokládá liberální postoj a toleranci v Nizozemsku.
[4] Rozhořčení věřící pak na druhý den oblepili kostel nápisy: „kostel oslů“, „kostel teploušů“.

 

© Veronika Havlíková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7930x

Inzerce