Kristof, Agota: C´est égal

Kristof, Agota
C´est égal

recenze beletrie zahraniční

V pořadí poslední vydaná sbírka švýcarské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristofové je označována za jednu z jejích nejtajuplnějších knih.

 

To je jedno
Agota Kristofová: C'est égal (To je jedno, Seuil 2005)

Agota Kristofová (1935) je švýcarskou autorkou maďarského původu, jež se proslavila zejména trilogií z města K.: Velký sešit, Důkaz a Třetí lež (1986, 1988, 1991, české vydání připravilo nakladatelství MF), která byla přeložena do více než třiceti jazyků. Autorka, žijící ve staré části města Neuchâtel, již dlouhá léta nepíše, o to vzácnější se tedy stávají chvíle, kdy se na knižních pultech objeví její dosud nevydané texty. Na přelomu minulého a letošního roku se čtenářům dostalo velmi příjemného překvapení v podobě dvou sbírek krátkých textů, které dosud na své vydání čekaly v prostorách švýcarského literárního archivu v Bernu, který před nějakou dobou odkoupil všechny autorčiny rukopisy a dokumenty.

Na konci minulého roku se Agota Kristofová svým příznivcům po letech připomněla sbírkou deseti krátkých autobiografických textů s názvem L'Analphabète (Analfabetka, nakl. Zoé), které byly napsány na konci 80. let pro časopis Du a v nichž autorka líčí určité momenty svého života, počínaje dětstvím až do okamžiku, kdy se jako exilová „analfabetka“ pouští do psaní v adoptivním jazyce.

Na počátku tohoto roku vydalo pařížské nakladatelství Seuil další sbírku krátkých textů Agoty Kristofové, tentokrát z jejích literárních počátků, s názvem C'est égal (To je jedno), původně psané jen jako cvičení. Dvacet pět textů nám dává nahlédnout do autorčina dětství a dospívání, do snů, prožitků a zkušeností, jež je provázely. V těchto velmi realistických, místy surealistických obrazech ze života vládne zvláštní, ponurá atmosféra plná melancholie a pesimismu. Sama autorka se označuje za rozenou pesimistku, která nikdy nechápala, proč se lidé kolem ní smějí. Autorčin převážně černý humor je od reality jakoby odpoután a pohybuje se často na pokraji až absurdní fantastičnosti. Celou sbírkou zaznívá nejen touha vrátit se do nijak neidealizovaného dětství, ale především neschopnost jakékoliv komunikace, bez níž se člověk propadá stále do větší samoty.

Bolestivě dojemná témata, jež se ve sbírce objevují, odrážejí život v jeho bezvýchodné absurdnosti a hrubosti - syn využívá matku, žena sní o domově, který nikdy neměla, dělnice se ohlíží za svým životem se slovy, že není na co vzpomínat, znovu nalezený otec je tak hrozný, že je lepší před jeho opozdilou láskou uprchnout do Indie, učitel je zabit, aby byl ušetřen dalších ukrutností od svých žáků, bývalý chudák zve přátele na pečeni z jejich oblíbené kočky, žena odmítá nahlásit na polici, že manžel spadl z postele a rozbil si nešťastnou náhodou hlavu o sekeru, muž čeká na vlak na nádraží, které je už léta mimo provoz, jiný muž se změní v sochu v okamžiku, kdy naposledy políbí svého psa. Zcela autobiografickým textem je bezpochyby poslední povídka s názvem „Můj otec“, v níž autorka líčí pohřeb muže, který svou dceru nikdy nevzal za ruku a jenž dožívá v nenáviděném průmyslovém městě.

Sbírka je pojmenována podle textu s přídechem ironie, zoufalství a zvláštní snivosti, který nepřesahuje dvě stránky. V tramvaji pokleknou dva cestující a pokouší se spolu komunikovat. Mají se zvednout? Odejít? „To je jedno, stejně nejsme nikde.“ Existenciálně laděný název sbírky přímo vybízí k otázce, zda se zároveň nejedná o jakési přízvisko autorčina vlastního života. Agota Kristofová, která se nikdy nesmířila se svým odchodem z Maďarska a jejíž celé dílo je poznamenáno návratem k tomu, co jsme byli nuceni opustit a co je navěky ztraceno, má jistě všechny důvody pohlížet na život s jistou rezignací tváří v tvář neúprosnému osudu. Skutečnost, že všechny povídky ze sbírky C'est égal Agota Kristofová napsala na počátku svého švýcarského exilu, pouze podtrhuje tísnivé pocity vykořeněnosti, zklamání a rezignace, které na nás z textů doléhají. Tato v pořadí poslední vydaná sbírka Agoty Kristofové je označována za „jednu z jejích nejtajuplnějších knih“ (D. Jacob, Le Nouvel Observateur), jež významným způsobem přispívá k hlubšímu poznání autorčina osobitého vnímání odcizenosti světa a nepřekročitelných hranic vlastního osudu.

 

© Hana Crausaz-Veselá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 100 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 2544x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce