Poniatowska, Elena: Querido Diego, te abraza Quiela

Poniatowska, Elena
Querido Diego, te abraza Quiela

recenze beletrie zahraniční

Román Drahý Diego, objímá Tě Quiela seznamuje čtenáře s osudem ruské malířky Angeliny Bielove (1879-1969), veskrze spjatým s Mexikem.

Elena Poniatowska: Drahý Diego, objímá Tě Quiela (Querido Diego, te abraza Quiela), Editores Independientes (Era, Mexiko/LOM, Chile/Trilce, Uruguay, Txalaparta, Španělsko), 2000, 67 stran

Tato útlá knížečka mexické novinářky a spisovatelky Eleny Poniatowske (*1932) se na první pohled vymyká z celého kontextu jejího díla. Zatímco většinu svých literárních děl píše Poniatowska novinářským stylem a formou reportáže, knížka Drahý Diego, objímá Tě Quiela je románem v dopisech. Formální zpracování je však odlišností jedinou. Tematicky Poniatowska zůstává věrná svému celoživotnímu poslání: Před zapomenutím uchránit a čtenáři přiblížit životy vynikajících žen mexického kulturního světa první poloviny 20. století, které měly tu smůlu, že zůstaly ve stínu svých slavných vrstevníků-mužů. Román Drahý Diego, objímá Tě Quiela seznamuje čtenáře s osudem ruské malířky Angeliny Bielove (1879-1969), veskrze spjatým s Mexikem.

Již dříve, v románu Tinísima (1992), připomněla Poniatowska život fotografky a kameramanky Tiny Modotti, která dlouhou dobu působila v Mexiku. Životopisnou monografii věnovala i Lupe Marín, téměř mytické postavě mexického uměleckého světa 20. a 30. let 20. století, která stála modelem nejednomu malíři té doby (Diego Rivera, Juan Soriano) a sama byla literárně činná. Životopisné črty malířek Fridy Kahlo, Nahui Olin a Maríe Izquierdo, spisovatelek Pity Amor, Eleny Garro, Rosario Castellanos a Nellie Campobello obsahuje kniha Las Siete cabritas (2000, česky Ztřeštěná sedma, 2004).

Se jménem ruské malířky Angeliny Bielove se Poniatowska poprvé seznámila v biografii Bertrama D. Wolfeho La fabulosa vida de Diego Rivera (Fantastický život Diega Rivery, 1986). Wolfe věnoval Angelině, jedné z mnoha osudových žen Diega Rivery, celou kapitolu, v níž otiskl i část její soukromé korespondence. Jeden z dopisů inspiroval Elenu Poniatowskou k uměleckému zpracování životních osudů této zapomenuté malířky, kterou veřejnost zná hlavně jako objekt Riverova malířského zájmu. Za svého pobytu v Paříži, v době, kdy procházel kubistickým obdobím, namaloval Rivera čtyři portréty své družky.

O tom, proč Poniatowskou zaujala právě Angelina Bielova, lze jen spekulovat. Nebudeme však daleko od pravdy, když si dovolíme tvrdit, že jedním z důvodů byl fakt, že životní příběh Angeliny Bielove měl mnoho společného s autorčinou životní zkušeností. Obě Slovanky, obě poznaly život v exilu, obě byly provdány za slavné muže (manželem Eleny Poniatowske byl významný mexický astronom Guillermo Haro, jehož jméno nese jedna z planetek, kterou objevil). Obě prošly obdobím, kdy si musely ujasnit svoji identitu, národní i lidskou. Obě si za svoji novou vlast vybraly Mexiko, pro obě bylo těžké prosadit se vedle slavných mužů. Obě se rozhodly uplatnit v oborech, které ovládla spíše mužská konkurence: Elena Poniatowska zvolila dráhu novinářky a spisovatelky, Angelina Bielova si vybrala malířství.

Jak je dnes všeobecně známo – a přiznejme, že je to zásluha zejména hollywoodského filmu Frida se Salmou Hayek v hlavní roli –, životem Diega Rivery (1886-1957), monumentálního představitele mexického malířství, prošlo mnoho žen. Mnohým z nich E. Poniatowska věnovala životopisné monografie (L. Marín, F. Kahlo, T. Modotti). Angelina Bielova se však z okruhu Riverových družek vymyká. Byla bílá, byla Evropanka, žil s ní mimo území Mexika. Možná proto volí E. Poniatowska pro zpracování jejího životopisu odlišný literární styl. Knihu tvoří jedenáct fiktivních dopisů, které Angelina Bielova měla psát z Paříže do Mexika Diegu Riverovi od října 1921 do června 1922. Dvanáctý dopis je pravý. Jde o autentický poslední dopis Angeliny Bielové Diegu Riverovi, který Elena Poniatowska převzala ze z míněného životopisu Bertrama D. Wolfeho.

Je s podivem, co všechno se vejde do několika stránek textu. Především celý jeden lidský osud. Osud ženy, která se z mladého děvčete, dychtícího co nejrychleji dosáhnout svého životního cíle stát se malířkou, pomalu mění v dospělou, unavenou ženu, unavenou i malováním, bez něhož si svůj život ještě nedávno vůbec neuměla představit. Jen několik dopisů a přesto je v nich obsažen celý dosavadní život ruské umělkyně, která je na počátku své životní dráhy plná sebedůvěry, touží po umělecké i lidské emancipaci a všechno své konání tomu podřizuje. Po deseti letech života s mexickým malířem, silnou osobností, která kolem sebe drtí všechno a všechny, se však stává bytostí bez vlastní vůle, která absolutně potlačí svoji vlastní osobnost a pomalu ztrácí důvěru i ve své vlastní umělecké schopnosti. Po Riverově odjezdu z Paříže do Mexika žije jen minulostí, přítomnost pro ni neexistuje a budoucnost jen v podobě opětovného spojení života s Diegem a v Mexiku.

Prostřednictvím dopisů, které zůstávaly bez odezvy, nahlížíme do nitra výjimečné, ale zcela rozpolcené ženy. Chtěla být uznávanou malířkou, ale stala se opatrovnicí umělce, kterého bezmezně a nekriticky obdivovala. Chtěla být milenkou i matkou zároveň, ale musela se rozhodnout, které roli dá přednost. Zvolila roli milenky a po smrti synka ji pronásledovaly výčitky svědomí a samota. Byla Ruska, žila v Paříži, ale nepřestala usilovat o nabytí a praktické stvrzení nové, dobrovolně zvolené mexické identity. Až po mnoha letech se jí za pomoci přátel podařilo odjet do Mexika, kde nakonec v roce 1969 zemřela jako bezvýznamná učitelka techniky malování. S Diegem se pak setkala jen náhodou, ani se k ní nepřihlásil.

Po příjezdu do Paříže maluje šestnáct hodin denně, neexistuje pro ni divadlo, procházky ani schůzky s vrstevníky. Talent, originalita a tvůrčí rozmach Diega Rivery však pomalu sráží její vlastní umělecké sebevědomí, až nakonec na své vlastní malířské ambice rezignuje a malířské konání omezí na míchání barev a čištění umělcovy palety či štětců. Nevzdává se však lehce. Bojuje, po Diegově odjezdu do Mexika prochází bolestnou tvůrčí krizí, znovu a znovu usedá před bílé plátno a maluje: krajiny, portréty dětí, zátiší. Jen málokdy je s výsledkem svého snažení spokojená, stále si připomíná tvůrčí postupy a malířské zaujetí svého druha, bez něhož si připadá umělecky i lidsky bezvýznamná, nicotná. Pasáže dopisů věnované tvůrčímu procesu a metodě obou umělců patří v knize k nejpůsobivějším.

Ze vzpomínek Angeliny Bielove vyvstává před očima čtenáře panorama Paříže krátce po první světové válce. Zima, hlad, prázdné obchody a nefungující služby, šedé a ponuré ulice, zatažené nebe, zamračení lidé, vojáci vracející se z fronty. Na druhé straně optimismus z nadcházející doby, která dává tušit, že svět by mohl být lepší a spravedlivější. Alespoň takový vychází z vášnivých debat a diskusí odehrávajících se v kavárně La Rotonde, kde se scházejí umělci nejrůznějších národností a uměleckých směrů: francouzský historik umění a esejista Élie Faure (1873-1937), ruský emigrant, sochař Ossip Zadkin (1890-1967), spisovatel Ilja Erenburg (1891-1967), dnes již pomalu zapomenutý mexický muralista Ángel Zárraga (1866-1946), španělský kubistický malíř a sochař Juan Gris (1887-1927), ruský designér a ilustrátor Leon Bakst (1866-1922) a další a další. Všichni hltají představy Diega Rivery o nové šťastné době a úloze umění v boji za spravedlivou společnost.

Všichni fascinovaně naslouchají Diegově vyprávění o zemi s blankytně modrou oblohou a žhavým sluncem, o zemi s čokoládovými a stále veselými lidmi. Všichni začínají upírat zrak k idealizovanému obrazu Mexika, k onomu místu jako stvořenému pro novou utopii, místu, které je obrovským kontrastem k válkou vyčerpané Evropě. V poválečné Evropě znovu ožívá možná již zapomenutý obraz dobrého divocha, jehož tu ztělesňuje hřmotný mexický malíř: „My už se neumíme dívat na svět tak hltavě, s takovým ohnivým vzdorem, s takovou tropickou náruživostí; nejsme přímí, jsme utlumeni, více předstíráme. Nikdy jsem se nemohla projevit tak, jako to děláš Ty; každé z Tvých gest je tvůrčí; je nové, jakoby ses právě narodil, nedotčený panenský člověk, muž velké a nevysvětlitelné čistoty. Jednou jsem to řekla Bakstovi a on mi odpověděl, že pocházíš ze země, která se také právě narodila: ,Je to divoch“ – odpověděl – „divoši nejsou nakažení naší dekadentní civilizací.“

Dopisy Angeliny Bielove dávají nahlédnout i do prostředí ruské porevoluční emigrace, kterou stmeluje stesk po Rusku a snaha udržet si v cizině alespoň kousek svého domova. Nezbytným vybavením ruské emigrantské rodiny je, jak jinak, samovar a ikona. Pravoslavné oslavy velikonoc uprostřed deštivé Paříže jsou jakousi demonstrací velebností a síly, která je umocněná zpěvem chóru, který zaznívá z pravoslavného kostela. Z takových silných momentů čerpá Angelina inspiraci k malování a portréty modlících se žen, osvětlené světlem svící, jsou jedny z mála, s nimiž je Angelina jako umělkyně spokojená.

Knížka Eleny Poniatowske přináší silný emocionální příběh, jaký je schopna napsat jenom žena, která dokáže dokonale pochopit druhou ženu. Proniká do nitra umělce, v případě Angeliny Bielove zmítaného uměleckými pochybnostmi, v případě Diega Rivery neochvějně přesvědčeného o vlastní síle, která je schopna promlouvat k ostatním prostřednictvím jeho výtvarných děl. Rozsahem nevelká publikace se svým významem řadí k tomu nejlepšímu, co Elena Poniatowska dosud napsala.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 1943x

katalogy

Inzerce